Z pražské zoo na Bratislavský hrad
VW Wachal
Původem Slovák Viliam Wachal vybudoval po revoluci stavební firmu prakticky z nuly. Od opravy kroměřížské nádražní pivnice se propracoval ke stamilionovým zakázkám. I když původně nechtěl své děti do tvrdého byznysu zapojovat, nakonec je jedním z ředitelů nejstarší syn Ondřej.
KROMĚŘÍŽ Univerzitní centrum Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně od známé architektky Evy Jiřičné, kroměřížská Květná zahrada, která je zapsaná na seznamu památek UNESCO, nebo koncertní síň pražské konzervatoře či tamní zoologická zahrada. To je jen malý výčet míst, na nichž svůj otisk zanechala stavební firma VW Wachal.
„Při příležitosti rekonstrukce univerzitního centra ve Zlíně se dokonce tehdy můj otec setkal s dvaadevadesátiletým panem Baťou juniorem. Ten ale bohužel krátce nato zemřel. A já se pak zase potkal s jeho vnukem, ukazovali jsme si fotografie a vyprávěli si,“vzpomíná Ondřej Wachal, jeden ze synů zakladatele firmy Viliama Wachala a zároveň také jeden z ředitelů rodinné společnosti.
Pyšný je ale třeba také na modernizaci prostor pražského Institutu klinické medicíny (IKEM). „Byla to výzva. Za devadesát dní jsme za provozu nemocnice museli zrekonstruovat operační sály za padesát milionů korun. Ale zvládli jsme to,“těší Wachala.
Firmu nyní poprvé čeká zahraniční zakázka. Doposud sice pracovala v cizině na českých velvyslanectvích nebo konzulátech v Helsinkách, Římě, Bukurešti či Tunisu a Washingtonu, ale vždy se jednalo o podnik za české peníze a pro českého investora.
Nyní spolu s dalšími dvěma firmami vyhrála tendr na závěrečné práce rekonstrukce Bratislavského hradu, jehož základy sahají až do 10. století. Na veřejné zakázce za více než 16 milionů eur se VW Wachal bude podílet asi 40 procenty. Práce začaly už v prosinci.
Čemu se naopak firma nevěnuje? S Wachalovými pracovníky se nesetkáte na dopravních či vodních stavbách, ale ani při výstavbě obytných domů.
„Nechceme být molochem“Viliam Wachal firmu v roce 1991 vybudoval na zelené louce. Jeho slovenský původ mu nic neulehčoval. Do Česka se přiženil a neměl tu žádné známé, kteří by mu pomohli.
Alespoň o své vizi měl však od začátku jasno. Po střední stavební škole pokračoval na Vysoké učení technické do Brna, poté získal zaměstnání ve státním podniku Agrostav.
„Zde si chtěl pronajmout jednu divizi a pracovat sám na sebe, jenže se nedohodli, a tak odešel. Poté krátce zkoušel podnikat s kolegou, ale každý měl jiné představy, nefungovalo jim to,“popisuje Ondřej Wachal. A tak rozjel Viliam byznys vlastní – nejprve jako živnostník, později založil společnost s ručením omezeným, která se nakonec transformovala na akciovou společnost.
První zakázkou byla rekonstrukce nádražní restaurace v domovské Kroměříži. „Měl štěstí, že na ni dostal peníze dopředu, protože v začátcích neměl žádný vlastní kapitál, nepotřeboval tedy žádné půjčky. Dnes by to byla utopie,“podotýká Wachal. Zakázky se postupně nabalovaly, až společnost VW Wachal vyrostla v plnohodnotného konkurenta stavebních kolosů, s nimiž se utkává v soukromých i veřejných tendrech.
„Naši konkurenti jsou většina soudobých velkých firem, jako Metrostav, Geosan a další. Samozřejmě obratově oproti nim představujeme zlomek,“podotýká dvaatřicetiletý Ondřej Wachal s tím, že za poslední roky se počet rivalů značně zúžil – zatímco dnes se výběrových řízení účastní firmy spočitatelné na prstech jedné ruky, v krizi jich bylo i dvacet.
Naštěstí ve státních zakázkách nemůže být pohlíženo na to, že se jedná o menší rodinnou firmu. „Ale živnostník z garáže se pochopitelně přihlásit nemůže, chybí mu reference. V minulosti, kdy byl kladen důraz i na ekonomická kritéria, jako třeba obrat, to bylo náročné i pro nás,“poznamenává Wachal. „Naopak pokud se jedná o větší zakázku za vyšší stovky milionů korun, soukromý investor se může obávat nám ji zadat, čemuž se nedivím. Pokud by se nám práce nepovedla, může nás to položit a nikdo si na nás nic nevezme, velká firma by to ustála. Řešením pro nás pak je se pro zakázku s větší firmou spojit,“dodává. Wachalovi si ale nestěžují. Ani netouží být anonymním molochem, kde podřízení neznají své šéfy. Aktuálně zaměstnávají zhruba devadesát lidí. K tomu dávají práci řadě externích dodavatelů – zedníkům, elektrikářům, instalatérům, topenářům.
Sami jsou předně stavbyvedoucí a projektoví manažeři. K tomu v Kroměříži provozují půjčovnu nářadí a prodejnu stavebnin.
„Rádi bychom měli více vlastních stavebních profesí, zedníky, obkladače a fasádníky, bohužel tito lidé obecně na trhu chybí. Navíc jsou si své vzácnosti vědomi, takže jim neublíží ani špatná reference,“vysvětluje Wachal. Pokud má někomu doporučit dobrého řemeslníka na stavbu vlastního domu, sám tápe.
Na vině je podle něj doba, kdy všichni prahnou po vysokých školách. „Za socialismu tu mnoho lidí studovat nemohlo a museli jít do učení. Dnes všichni rodiče chtějí, aby jejich děti pokračovaly na vysokou školu. Na jednu stranu to chápu, zároveň je ale třeba si uvědomit, že ne všichni na to mají. Jsem přesvědčený, že spousta lidí by si vydělala více peněz, kdyby šla pracovat rukama,“dodává.
Historicky se obrat společnosti VW Wachal dlouho pohyboval kolem 200 až 300 milionů korun, osciloval i kolem půlmiliardové hranice. „Před krizí jsme se dokonce vyšplhali až k sedmi set milionům, z nichž jsme měli slušné marže. Jenže poté se začalo v soutěžích hledět pouze na cenu, marže prudce klesly a nám nezbývá než obrat navýšit. Pokud si chceme zachovat stávající tým lidí, musíme práci přibírat,“popisuje Ondřej Wachal s tím, že kvůli dlouhým lhůtám splatnosti musí firma využívat provozních úvěrů.
Podle jeho odhadů by do pěti let mohl obrat firmy narůst až k jedné miliardě korun. Což zároveň představuje jakýsi nepsaný limit společnosti. „Ne že bychom se chtěli stát kolosem, jsme do toho spíše tlačeni okolnostmi. Pořád chceme být hlavně rodinná firma. A tím nemyslím jen sebe a otce, ale celé naše vedení. Jsme víceméně kamarádi, chodíme spolu na akce a stejně tak zaměstnanci tvoří přátelskou partu,“pochvaluje si Wachal.
Otec má důležité kontakty Nejstarší ze sourozenců Wachalových je aktuálně jedním ze tří ředitelů firmy a na starosti má provoz a ekonomiku. K tomu se pravidelně snaží navštěvovat rozpracované stavby.
Funkci toho nejvyššího šéfa nicméně stále zastává jeho sedmapadesátiletý otec. „Už ale nemá na starosti každodenní chod. Přidává se k nám na porady a konzultujeme s ním nejdůležitější rozhodnutí,“upřesňuje Ondřej Wachal. Jeho otec Viliam, kromě toho, že stále jezdí stříhat pásky na kolaudace, je rovněž klíčovým z hlediska obchodních vztahů.
„Stále má své vazby a známé, které jen tak někdo nepřevezme. Sice se také s různými lidmi seznamuji, ale pokud se jedná o jeho generaci, komunikuje se mu s nimi lépe než mně,“doplňuje Wachal s tím, že i přestože je firma prakticky předána, nepředpokládá, že by jeho otec byznys úplně opustil.
O tom, že rozšíří řady rodinné firmy, měl Ondřej Wachal jasno už od mládí. To jeho otec nebyl z nápadu příliš nadšený – stavebnictví považuje za tvrdé odvětví a chtěl své děti ochránit před negativy, která práce v něm přináší. V té době navíc obor bojoval s poměrně pošramocenou pověstí plnou korupčních kauz a pochybných losovaček.
Jenže Ondřej chodil do firmy na brigády už od gymnázia, kdy si práci osahal doslova od míchačky. Při studiu na Vysoké škole ekonomické byl zase k ruce stavbyvedoucímu, v Praze má firma kanceláře. Pronikl do řízení staveb, objednávek, smluv i výběrových řízení. „Po vysoké se mi do jiné firmy nechtělo, když v té naší jsem byl od začátku a vše si vyzkoušel. Navíc mě to k tátově oboru
Slovenský rodák Viliam Wachal ■ firmu založil v Kroměříži v roce 1991, nyní ji vede jeho syn Ondřej.
Firma se podílela na
■ projektech, jakými jsou například Univerzitní centrum Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kroměřížská Květná zahrada, koncertní síň pražské konzervatoře i česká velvyslanectví, potažmo konzuláty v Helsinkách, Římě, Bukurešti, Tunisu nebo Washingtonu.
Obrat společnosti se
■ dlouhodobě pohybuje ve stovkách milionů korun, podle odhadů ředitele firmy by se mohl časem zvýšit až k jedné miliardě.
Úskalí veřejných zakázek
Do dnešních dob se pověst stavebnictví už poněkud narovnala, za nepředvídatelný obor ovšem platí stále. Pro Wachalovy je nejvýhodnější pracovat na veřejných zakázkách, jakými jsou školky a školy, nemocnice nebo domovy seniorů. Někdy se pracuje i na patnácti projektech najednou. U nich mají alespoň jistotu, že dostanou skutečně zaplaceno. Stávající podmínky tendrů sice učinily přítrž spekulacím, na druhou stranu nahrávají odfláknutým projektům.
„Od chvíle, co je klíčovým parametrem zakázky cena, vám k jejímu získání nikdo nijak nepomůže. Vyhraje zkrátka ten, kdo ji nabídne nejnižší. Jenže to odnáší stavby, protože každý použije to nejlevnější, co lze koupit. Málokterý investor si troufne vysoutěžit zakázku jinak, hned je popotahován. Je to začarovaný kruh a myslím, že ani stát vlastně neví, jak z toho ven,“popisuje ekonomicko-provozní ředitel. Nepomůže ani důraz na kvalitu, ani dobré reference.
Když firma výběrové řízení vyhraje, není výjimkou, že musí do čtrnácti dnů nastoupit na stavbu. Jenže pokud soutěž někdo napadne, proces se může vléct dlouhé měsíce.
„Například se nám stalo, že byly otevřeny obálky, my skončili na prvním místě, výběr konkrétního dodavatele ovšem neproběhl a vše rok stálo. A my v tu chvíli čekáme. Máme poslat náš tým jinam? Nemůžeme ho tu nechat jen tak sedět. Na druhou stranu, pokud jste vyzváni, jste vázáni nabídkou a musíte hned začít. V opačném případě vám seberou jistinu. V tomto ohledu je soukromý sektor jednodušší, s investorem se dá lépe jednat,“popisuje Wachal.
Další potíž nastává v případě, že stavaři projekt špatně nacení. „Řadu si toho dokážeme spočítat sami, ale u subdodavatelských prací se často jedná jen o odhady. Kolikrát tak jdeme do rizika, kdy nemáme podloženou cenu a můžeme na tom i prodělat,“vysvětluje Wachal. To jsou momenty, kdy neusíná úplně klidně.
Někdy naopak stavaři pomohou investorovi peníze ušetřit a sami si tak mohou přijít na vyšší sumu. To když při zachování stejné funkčnosti navrhnou jiné technické řešení. „Stavba je živý objekt, mění se za pochodu,“dodává Ondřej Wachal.
Vyhraje ten, kdo nabídne nejnižší cenu. Jenže to odnáší stavby, protože každý použije to nejlevnější, co lze koupit. Je to začarovaný kruh a myslím, že ani stát vlastně neví, jak z toho ven.