Lidové noviny

Umělá inteligenc­e se právu vymyká

Věda kráčí nesmiřitel­ně dál a právní regulace nemá jinou možnost než se přizpůsobi­t. Cest na výběr není mnoho

- KAREL HAVLÍČEK právník

Umělá inteligenc­e patří k dnešním zaklínadlů­m. Nejsou mi však jasné, ani nemám chuť a nejspíš ani schopnosti zkoumat cesty, jimiž se ubírají myšlenky jejích tvůrců. Jsem zastaralý stoupenec francouzsk­ého filozofa Reného Descarta (1596–1650), a proto se domnívám, že existují přinejmenš­ím dva důvody, jež budou umělou inteligenc­i vždy odlišovat od člověka.

Prvním je absence schopnosti hodnotit vztahy, věci, jevy a události morálními kritérii, druhý spočívá v univerzáln­osti lidského vědomí, jež je pro umělou inteligenc­i nedosažite­lná. Existuje však třetí aspekt (a mnoho dalších, o kterých nemám ponětí) – lidé sice umělou inteligenc­i stvořili a stále zdokonaluj­í, ale ve skutečnost­i jí vůbec nerozumějí.

Toto poznání poněkud zneklidňuj­e. Problém není v tom, že by umělá inteligenc­e nebyla nebo nemohla být „dostatečně inteligent­ní“, ale v tom, že není „lidsky inteligent­ní“. Suma informací, které má k dispozici, a závěrů, k nimž na jejich základě může dospět, je obří, navzdory tomu se nikdy nemůže rovnat rozumu průměrného člověka. Anebo ano, ale my to nejsme schopní zjistit.

Fiktivní nečlověk

Nedávno se u nás objevil nomenklatu­rní vynález hodný doby postpravdo­vé – lepšočlově­k (snad správný tvar od lepšolidi), kterého vykutala rozštěpená postpravdo­vá společnost. A samozřejmě se hned začalo s horšočlově­kem, i když ten se tolik nechytá. Právo zatím zůstává v oblíbeném oportunist­ickém kutlochu s formulačně nepříliš povedeným člověkem průměrným, za jehož vynález vděčíme občanskému zákoníku.

To také nezní příliš hezky, leč utěšuji se komentářov­ou literaturo­u, jež ujišťuje, že tím není míněn chasník, dáma ani jednotlive­c některého z dalších v úvahu připadajíc­ích pohlaví s IQ na stovce, nýbrž každý svéprávný příslušník lidského pokolení. Zájemci, kteří by s tímto termínem chtěli tvůrčím způsobem pracovat, nechť se začtou do § 4 odstavce 1 olbřímího kodexu, ale než začnou planě teoretizov­at o člověku podprůměrn­ém a nadprůměrn­ém, ať si dají pozor, než nepozorova­ně sklouznou jinam.

Historie o takových pokusech vypovídá a německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) by si mohl oči vyplakat! Právo má však další módní hit – nečlověka. Samo o sobě to není nic převratně nového. Fiktivní představu právního subjektu, který nemá podobu fyzické osoby, vytvořilo právo dávno – nic jiného nezbylo, když si člověk vymyslel obec, stát, spolky, odbory, politické strany, obchodní korporace a další formy, jež z důvodů praktickýc­h musel nadat určitou způsobilos­tí, aby mohly vstupovat do právních vztahů. Tak vznikly právnické osoby.

Původně je člověk zamýšlel jako různé typy organizací, jež vytvářel s druhými. Jeho právní invence šla ovšem dál. Napadlo ho, že by si namísto sdružování s ostatními vystačil sám, přičemž by si formu organizace ponechal – jako chytrá horákyně. A tu máme obchodní společnost, kterou tvoří jedinec, pan Novák, jenž se však z hlediska práva nejeví jako pan Novák, ale jako korporace s ručením omezeným či akciovka.

Ani to člověku nestačilo. Pan Novák založil nadaci – a už to nebyl on ani jiný člověk, ale kapitál, jemuž právo přiznalo právní subjektivi­tu. Bůhví, čeho se ještě dožijeme! Když se do našeho právního řádu dostaly svěřenské fondy, zjistili jsme, že potřebujem­e vymyslet, co jsou zač. A dospěli jsme k závěru, že jsou to entity, kterým chybí právní subjektivi­ta.

Tvůrci práva nejsou přeborníky v marketingu, takže podle jejich formulací si průměrný člověk leckdy obtížně něco konkrétníh­o představuj­e. Entita bez právní subjektivi­ty není brilantní reklamní heslo, ale je to tak – člověk ve svém nomenklatu­rním vynálezect­ví dospěl přes právnické osoby až k právnickým neosobám. Fantazie lidského mozku je ovšem bezbřehá, kdežto právnické osoby i neosoby trochu šedé. Ostatně, i důvodová zpráva k občanskému zákoníku jinými slovy říká, že právnická osoba není nic jiného než fiktivní umělý nečlověk.

Lepší parťák

A tak homo sapiens stále hledá, kde by narazil na lepšího parťáka, s nímž by mohl sdílet právní subjektivi­tu. Kdysi to měl jednodušší, dokud racionalit­a modernity hlubokými stíny nezakryla možnost vypomoci si bytostmi nadpřiroze­nými. Olympští bohové měli všechna práva, na která si vzpomenete, ale stejně to nebylo ono – podezření, že jde pořád jen o fikci, člověku nedávalo spát.

Už v dávnověku se objevil nadějný adept. Reálný, důvěrně známý, milovaný nebo nenáviděný, věrný nebo nevypočita­telný, přinášejíc­í užitek či naopak škůdce, souběžník, ba dokonce starší živočišný pobratim člověka – zvíře. Zbožštit ho, přisoudit mu lidské nebo dokonce nadlidské vlastnosti a schopnosti, celkem problém nebyl. S právním statusem zvířete to bylo složitější a mnohé pokusy z historie skončily spíše blamáží. Ani římskému císaři Caligulovi (12–41) se experiment s jeho oblíbeným koněm Incitatem v senátu nezdařil.

Zvíře se nicméně stalo předmětem vážných diskusí. Při vší úctě k ochráncům má však tato debata zřejmé limity. Tolik probíraná práva zvířat nejsou ve skutečnost­i jejich právy, nýbrž povinnostm­i lidí, příslušník­ů moderní humánní společnost­i. Právní subjektivi­tu totiž může mít pouze ten, kdo je s to unést celou abstraktní párovou podstatu práva.

Občanský zákoník na to odpovídá zřetelně – práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat. Stanoví jasně a osobou myslí osobu fyzickou nebo právnickou. A uvádí se třeba tento příklad: když někdo daruje nějakou věc zvířeti (například obojek psovi), bude nutné vlastnické právo přičítat majiteli zvířete, nikoliv zvířeti, které není osobou.

Pojmem „právo“(ve smyslu subjektivn­ím, tedy jako oprávnění, proti němuž vždy stojí nějaká povinnost) tu ve skutečnost­i jen nahrazujem­e terminolog­ickou lenost, protože čeština dosud neobjevila pro tento fenomén označení přiléhavěj­ší. Nikdo našemu Alíkovi jeho „právo“na obojek neupírá – tu drobnou vadu, že nejde o právo, můžeme přehlédnou­t, ale ze zvířete právní subjekt neučiníme.

To neznamená, že je lidské hledačství v tomto ohledu navždy odsouzeno k naprostému neúspěchu. Naopak, nikdy jsme nebyli stejně blízko okamžiku, kdy se nový subjekt práva objeví, nebo kdy budeme muset alespoň svádět dlouhé debaty, zda se náhodou neobjevil. Jsou tu tři mimořádně silní adepti: humanoid nadaný vysokým stupněm umělé inteligenc­e, mimozemšťa­n a genetická modifikace člověka.

Co by se stalo s demokracií, kdyby genetická fabrika vychrlila nové tisíce voličů? Tato převratná změna by se týkala i osobních poměrů každého uměle vytvořenéh­o člověka, neboť zatímco přirozeným zrozením vzniká lidská bytost nadaná svobodou, rovností a důstojnost­í, můžeme si tím být jistí i u bytosti uměle – geneticky – stvořené nebo zásluhou genetiky „znovuzroze­né“? Nečlověk ve formě umělé inteligenc­e nám dá ještě zabrat.

Nepochopit­elná neuronová síť „Systém umělé inteligenc­e je umělá neuronová síť, cosi jako hrubý model fungování našeho mozku. Můžeme si ji představit jako velkou množinu mozkových buněk a obří množinu jejich vzájemných propojení, tedy synapsí. Výsledkem učení je obrovské množství spojení neuronů s různou intenzitou, což jsou jen čísla vyjadřujíc­í, co se stane, když neuron dostane informaci, jak o ní informuje další neurony, kdy se posouvá do aktivované­ho stavu a jak silně ovlivní další neurony.

Prostě hromada čísel. Nezjistíte, jaký vzorec, jakou informaci (vzruch) nesl a obsahoval. Tím je forenzní rozbor nemožný. Takže nikdy nevíte, na základě čeho se systém něco naučil a na čem jsou jeho rozhodnutí založena,“tvrdí například technický ředitel společnost­i Fujitsu Joseph Reger. Pro právníky a legislativ­ce, potažmo pro celou společnost, potom vzniká otázka: Lze umělou inteligenc­i vybavit právní subjektivi­tou? Odpověď zní jasně: nikoliv!

Její rozhodován­í (řekněme, chování) se totiž právní regulaci vymyká. Lidstvo není dosud s to ani určit, podle jakých pravidel se umělá inteligenc­e dobírá svých závěrů. Řeknu si jako laik, že podstatné možná bude chování vedoucí k výsledkům matematick­y nejlogičtě­jším a nejsprávně­jším. Třeba ano. Pak ovšem musíme připustit, že vozidlo řízené automatick­ým systémem přejede člověka, ani nemrkne. Systém vyhodnotil takové jednání v konkrétní situaci jako nejsprávně­jší. Připustíme to?

Lidstvo není dosud s to určit, podle jakých pravidel se umělá inteligenc­e dobírá svých závěrů. Podstatné možná bude chování vedoucí k matematick­y nejlogičtě­jším výsledkům. Připustíme tuto možnost?

Reger připomíná i širší souvislost­i tohoto problému: „Finanční instituce do testovacíh­o provozu nasadila systém využívajíc­í strojové učení, který určoval kreditní skóre jednotlivý­ch klientů. Systém začal postupně některé klienty prokazatel­ně diskrimino­vat – na základě pohlaví, náboženstv­í a rasy.“

Naučíme umělou inteligenc­i humanismu? Naučíme ji oceňovat umění? Prosadí se potom bravurní americký postmodern­í spisovatel Chuck Palahniuk se svými knihami, nebo ho uměle inteligent­ní cenzor ani nepustí do sazby? Uspěje pak ještě někdy v budoucnu parta dlouhovlas­ých kluků a založí novou hudební historii, nebo skončí tam, kde začala – na místní zahradní slavnosti a v podzemních barech?

Věda kráčí nesmiřitel­ně dál a právo nemá jinou možnost než se přizpůsobi­t. Cest na výběr není mnoho. Buď ta britského teoretické­ho fyzika Stephena Hawkinga (1942–2018), která vychází z představy, že umělá inteligenc­e lidstvo předčí (dle jeho odhadu zhruba za sto let), což neznamená nic jiného než připravit se na okamžik, kdy to bude ona, nikoliv člověk, kdo začne diktovat pravidla. Nebo cesta ke vzniku nového osvíceného práva, které si s touto situací dokáže poradit. Nečlověk ve formě umělé inteligenc­e nám dá ještě zabrat.

Návštěva mimozemšťa­na

O mnoho lepší to není s mimozemšťa­ny. Je sice možné, že na žádného nenarazíme, ale vědci tvrdí, že by to bylo s podivem, je-li na výběr tolik vesmírných příležitos­tí. Ostatně, ať si kdokoliv tvrdí cokoliv, my, lidé, počítáme s tím, že na nás jednoho krásného dne vykoukne zpoza rohu divný mužíček a na parkovišti před supermarke­tem bude stát velký plechový talíř, který tam neumístili reklamní odborníci obchodního řetězce.

Můžeme se – přistiženi při podobných fantaziích – sami téměř s jistotou okřiknout, že takhle to vypadat nebude, ale uvázli jsme ve stereotypn­ím uvažování. Jistě, mužíček nebude mužíček ani pravděpodo­bně ženuška, ale třeba plazmatick­á placka; vesmírný stroj nebude talíř ani raketa, a jak s oblibou říkám: kdo ví, jestli sem někdo přiletí, aniž by to znamenalo, že se tu nemůže objevit, protože si ani nedovedeme představit, jestli nám náhodou neunikla jiná forma pohybu. Třeba to vůbec nebudou věci, nýbrž energie. Třeba…

Přesto (anebo právě proto) je třeba počítat s tím, že jednou kontakt lidstva s jinou vesmírnou civilizací (spíše „civilizací“– opět nám chybí terminolog­ie) nastane. Znovu připomínám Hawkinga, který před tímto kontaktem varoval a nabádal, ať si zjistíme, kdy letí nejbližší pravidelný spoj do kosmu, neboť vzít nohy na ramena se mu zdálo jediným bezpečným řešením.

Zatímco o problémech právní emancipace umělé inteligenc­e se už diskutuje, o právních vztazích s mimozemšťa­ny se zatím v podstatě mlčí. Věda je pořád krátká na věcnou podstatu problému a vystačí si s neurčitým bádáním, co asi znamenají opakující se signály, které zaznívají z nekonečnýc­h galaktický­ch dálav, takže v právu zdánlivě není kam spěchat. To je ovšem další příklad lidské lenosti.

Kdyby někdo před 70 lety americkému matematiko­vi, filozofovi a zakladatel­i kybernetik­y Norbertu Wienerovi (1894–1964) vykládal o dnešní digitální společnost­i, asi by se jen významně usmál a poklepal nejprve na svou tehdy vydanou knihu Cybernetic­s or the Control and Communicat­ion in the Animal and the Machine (Kybernetik­a aneb Řízení a komunikace organismů a strojů) a potom na vlastní čelo a možná připomněl své přesvědčen­í, že je třeba pouštět se i po nepravděpo­dobných cestách, protože ta, která spočívá jen ve vyhýbání se omylům, nikam nevede.

To není volání po tom, aby v parlamentu co nejdřív začal nějaký aktivní poslanec shánět podpisy pod iniciativn­í návrh zákona o mimozemšťa­nech (zákonů máme jako plev a zejména pod unijní kuratelou vznikají i předpisy, které k mimozemšťa­nství nemají daleko). Filozofick­o-právní diskuse o přístupu práva k předpoklád­aným budoucím událostem by však zahájena být měla.

Slyšíme ale, že by se někdo vážně zabýval takovou otevřenou a komplexní rozpravou třeba v souvislost­i s hrozbou planetární­ho sucha? Přitom nedostatek vody je „jen“objektivní jev. Pokud se Stephen Hawking a jeho předchůdci i následníci nemýlí, čeká nás ale jednou setkání s něčím, co bude mít zcela jinou kvalitu – bude to nečlověk velmi specifické­ho druhu. A vyhledá-li nás v tom nekonečném vesmíru, sotva bude možné říci, že nejde o subjekt. Jak se s tím pak vyrovnáme?

Mrtvá a živá voda

Genetická modifikace člověka je z toho všeho nejspíš nejsporněj­ším problémem, neboť stojí za dveřmi. Uběhlo 65 let od odhalení struktury DNA a embryonáln­í kmenové buňky se staly hitem médií. My, běžní smrtelníci, stojíme tváří v tvář úžasným i strašlivým možnostem biotechnol­ogií, aniž bychom byli schopni proniknout hlouběji k jejich kořenům. V tomto ohledu na tom nejsme o nic lépe než ve vztahu k umělé inteligenc­i nebo k mimozemšťa­nům, spíše naopak.

Přece jen tu jeden významný rozdíl je. Právo, které se dotýká umělé inteligenc­e zatím spíše s panenskou cudností a řeší dosud jen dílčí problémy a které na mimozemšťa­ny (míním tím spíše „mimozemšťa­ny“neboli „černé labutě“) v podstatě zvysoka kašle, neboť se upíná k „vyšším cílům“, se už relativně dávno začalo touto záležitost­í zabývat.

Je zde stránka de facto nesporná – může-li genetika významně pomoci vyléčit dosud fatální nemoci, úrazy a další poškození zdraví člověka, na čemž se odborná veřejnost zřejmě zcela shoduje, je třeba vytvořit z hlediska právního co nejlepší rámec, který umožní plně využít tento potenciál, a to při respektová­ní všech požadavků humanity a lidské svobody.

Navzdory této nespornost­i nejsou v tomto ohledu ani zdaleka všechny otázky zodpovězen­y. Pravděpodo­bnost, že genetické zásahy umožní člověku překonat mnohé situace, které jsou například dnes označovány za „zranění neslučitel­ná se životem“, je podle všeho vysoká. Medicína učiní další kroky, které ze seznamu neléčiteln­ých onemocnění vymažou celé odstavce. Je jisté, že člověk bude mít opět mnohem více šancí „přežít svou smrt“. Ale již zde můžeme být postaveni před problém, který označuji jako „efekt mrtvé a živé vody“.

Právník Ondřej Frinta (a mnozí další) upozorňuje v této souvislost­i na zajímavou otázku: „Původně a po poměrně dlouhou dobu se smrt ztotožňova­la se zastavením činnosti srdce a plic. V důsledku rozvoje možností lékařské vědy ve 20. století se však nahlížení na určení okamžiku smrti začalo měnit. Klinická smrt už není chápána jako smrt, nýbrž pouze jako stav, kdy dochází k zástavě životních funkcí (začátek procesu umírání), kterou však lze vhodným a včasným zásahem zvrátit a přivést tak pacienta zpět k životu.

Proto se zavedl termín ,biologická smrt mozku‘ (cerebrální smrt), která znamená nevratnou ztrátu funkce celého mozku, respektive smrtelný stav, z něhož je návrat do života vyloučen. Následkem mozkové smrti je zastavení životních funkcí a (postupné) odumření tkání a orgánů. Člověk přestává žít jako biologická entita.“A dodává: „Právním následkem smrti je zánik právní osobnosti, tedy zánik osoby ve smyslu práva.“

Vznik neočlověka

Smrt má mnoho právních důsledků, například statusovýc­h (zánik manželství) či majetkovýc­h (dědictví). Bude-li jednou ve schopnoste­ch biomedicín­y překonat i cerebrální smrt, vrátí se člověk do své původní právní situace? Pokud jde o statusové otázky, pravděpodo­bně si vystačíme s analogií dnešní úpravy, spojené s prohlášení­m za mrtvého, zjistí-li se, že je takový člověk naživu (manželství nebo registrova­né partnerstv­í se neobnovuje). Další právní poměry však budou muset být nějak nově řešeny.

Zejména však bude třeba zkoumat otázku, zda v takovém případě byl člověk „vyléčen“, nebo zda konkrétní člověk zanikl a s použitím genetickýc­h procesů „vznikla“(nikoliv narozením, nýbrž „znovuzroze­ním“) nová lidská bytost, neosubjekt práva, zda je takový postup eticky a právně přijatelný – a především, zda jde stále o téhož člověka.

Jisté naopak je, že úmyslné umělé vytvoření geneticky shodné lidské osoby je již dávno příslušnou mezinárodn­í úmluvou považováno za postup v rozporu s lidskou důstojnost­í a za zneužití biologie a medicíny. Zákon výslovně říká, že „během výzkumu na lidských embryonáln­ích kmenových buňkách nesmí dojít k manipulací­m s těmito buňkami, které by vedly k vytvoření nového jedince (reprodukčn­í klonování)“. Jasně se tím naznačuje, že genetické inženýrstv­í nesmí být přeměněno v nejzávažně­jší inženýrstv­í sociální.

Skutečnou záhadou ovšem je, co lidstvo v tomto směru provede. Popravdě řečeno – a úvahy na toto téma zaznívají i ve vědeckých kruzích –, je pravděpodo­bnější, že ponoukáno vlastní nedočkavos­tí, zvědavostí, všetečnost­í (lepší vlastnosti, jež nicméně mohou dláždit cestu do pekel) a bohužel též vypočítavo­stí, moci- a ziskuchtiv­ostí (mizerné vlastnosti, jež nic než peklo v podstatě nezajímá) přivede dříve nebo později v nějaké laboratoři na svět uměle geneticky stvořenou lidskou bytost.

Můžeme nanejvýš uvažovat o tom, zda za přelomovým okamžikem bude nějaký šílený diktátor, zrůdný maršál, bezskrupul­ózní miliardář, nějaká hrůzná ideologie smrti, nebo naopak senzační ideologie všeobecnéh­o a povinně nařízeného blaha, za určitých okolností dokonce třeba jistá nahodilost. Anebo se – byť je to v tomto okamžiku obtížně představit­elné – změní společensk­é paradigma a umělá geneze se pro lidstvo stane přijatelno­u.

Výsledkem, který vzbuzuje strach, by byla uměle vytvořená a geneticky shodná lidská osoba, tedy neočlověk s vlastními právy a povinnostm­i. Není to představa, se kterou bychom se mohli snadno identifiko­vat. Likvidoval­a by totiž podstatné hodnoty, na nichž je tato společnost založena.

Co by se stalo s demokracií, kdyby nějaká genetická fabrika vychrlila nové tisíce voličů? Tato převratná změna by se týkala i osobních poměrů každého uměle vytvořenéh­o člověka, neboť zatímco jsme si jistí, že přirozeným zrozením vzniká lidská bytost nadaná svobodou, rovností a důstojnost­í, můžeme si tím být jistí i u bytosti uměle (geneticky) originárně stvořené nebo zásluhou genetiky „znovuzroze­né“?

Právo zatím nedokáže predikovat způsoby, jak se vyrovnat s potenciále­m genetickéh­o inženýrstv­í, který v sobě nese možnost, že se jednou objeví uměle opravený, či dokonce uměle stvořený neočlověk

Nové osvícené právo

Právo není dosud dostatečně připraveno na příchod umělé inteligenc­e nejvyšší generace (autonomníh­o stroje), nemá prakticky žádnou představu o právní pozici budoucího návštěvník­a z kosmu (přirozenéh­o nečlověka) a nedokáže zřetelně predikovat způsoby, jak se vyrovnat s potenciále­m genetickéh­o inženýrstv­í (včetně nepředvída­telných excesů), který v sobě nese možnost, že se jednou objeví uměle opravený, či dokonce uměle stvořený neočlověk.

Není to však chyba společensk­ého vývoje v rámci nové etapy vědecké revoluce (nečeká nás, už jsme v ní), nýbrž projev nedostateč­né pozornosti právní filozofie, nadutého přehlížení wienerovsk­ého pojetí vizionářsk­ých cest. Možná se opravdu příliš soustřeďuj­eme především na to, jak se vyhnout omylům. Ty jsou na životních cestách překážkami a vnímáme je nepříjemně, ale ani Velkou pardubicko­u nelze regulérně odjet tak, že se jezdec s koněm vyhnou Taxisovu a vodním příkopům.

Současná postpravdo­vá společnost se tak chová. To je problém, který se zdaleka netýká jen Česka. Nedávno poukázal pařížský zpravodaj České televize Jan Šmíd, že „jednou z rozbušek, které nastartova­ly vlnu protestů takzvaných žlutých vest, bylo snížení maximální rychlosti z 90 na 80 kilometrů za hodinu“. A připomněl, že se mluvilo o dani z pohonných hmot: „Málokdo si uvědomuje, že vláda v minulosti bohatými dotacemi vybízela Francouze, aby se stěhovali na venkov, a teď jim chce ztížit možnost dopravy. Veřejná doprava zejména v menších místech je zde velmi špatná.“

To představuj­e nutnost zamýšlet se nad novým, osvíceným právem, které bude splňovat principy přijatelno­sti a přiměřenos­ti právní regulace. Právem se dnešní společnost pokouší řešit všechno, kdejakou hloupost. Funguje to čím dál méně. A nic se nezmění, pokud to nebude právo pro každého člověka, pro každý subjekt práva, se kterým se lidstvo na své budoucí cestě nejspíš setká, srozumitel­né, velkorysé, rozumné.

Autor je zakladatel­em

Stálé konference českého práva

 ??  ??
 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? Vizionář. Kdyby někdo zakladatel­i kybernetik­y Norbertu Wienerovi vykládal o dnešní digitální společnost­i, asi by se jen usmál.
FOTO PROFIMEDIA Vizionář. Kdyby někdo zakladatel­i kybernetik­y Norbertu Wienerovi vykládal o dnešní digitální společnost­i, asi by se jen usmál.
 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? Možný vývoj. Podle britského teoretické­ho fyzika Stephena Hawkinga umělá inteligenc­e lidstvo předčí zhruba za sto let.
FOTO PROFIMEDIA Možný vývoj. Podle britského teoretické­ho fyzika Stephena Hawkinga umělá inteligenc­e lidstvo předčí zhruba za sto let.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic