Ach, lidé, vidím Boha v květinách
V arabském světě se začínají ozývat ateisté. A tamní režimy to nenechává v klidu
Sotva jsme se naučili vyslovovat jméno saúdsko-amerického novináře Džamála Chášukdžího, prohnal se médii další příběh, který pečlivě budovanému obrazu Saúdské Arábie dvakrát neprospěl. V jednom z thajských hotelových pokojů se zabarikádovala osmnáctiletá Saúdka Rafah Muhammad al-Kunúnová a dožadovala se azylu v nějaké anglosaské zemi, ideálně v Kanadě.
Do Bangkoku uprchla z rodinné dovolené v Kuvajtu, protože už dál nedokázala snášet teror ze strany rodiny a měla oprávněné obavy o život, protože – jak západní média vypíchla a arabská vesměs ignorovala – je ateistka. Jinými slovy odpadlice od islámu. Apostatka. A za to jí v Saúdské Arábii hrozil podle zákona trest smrti.
Nepojmenovatelní
V arabštině ekvivalent výrazu „ateismus“neexistuje. Ten náš je složeninou řecké záporné předpony „a“a výrazu pro boha – „theos“, označuje tedy život bez boha. V moderní arabštině se ale pro ateismus používá termín ilhád a pro ateistu mulhid. Zatímco ateista je ale neutrální termín, může mulhid znamenat i odpadlíka, kacíře nebo zrádce.
První dochovanou arabskou prací na téma ateismu je dílo al-Kásima bin Ibráhíma z 9. století, které se jmenuje Velký důkaz: V odpověď na otázku volnomyšlenkářů a ateistů. Z dochovaných spisů některých arabských básníků, kteří se ve své době těšili velké úctě, je jasně patrné, že otázka Boží existence, případně přesvědčení o jeho neexistenci, není na Blízkém východě novum.
Jeden z největších básníků abbásovské doby (750–1258) Abú’l-Alá’ al-Ma’arrí (973–1057) prohlásil, jak píše Jaroslav Oliverius ve Světě klasické arabské literatury, že on si „za svého imáma zvolil rozum“, a přesto měl velký okruh stoupenců, kteří za ním putovali z velkých dálek, aby u něj mohli studovat. Jeho pohrdání pověrami, bludy a náboženskými obřady se zrcadlilo i v jeho básnické tvorbě: „Zoroastrovci bloudí / křesťan si neví rady, / mýlí se muslimové i židé se všemi, / kdož věří, dohromady: / jen dvě sekty jsou na zemi – / bez víry / racionalisté / a bez rozumu / lidé víry čisté.“(Přel. K. Petráček).
Podobně známým je Omar Chajjám (* 1122), byť ten nálepku jednoho z nejznámějších ateistů nejspíš nezískal úplně právem. Astronom a matematik perského původu je arabskými ateisty hojně citován a celosvětově je známý především pro svá čtyřverší, v nichž řeší nejistotu posmrtného bytí a oslavuje radosti života: „Každičké tělo na světě je pouhý host, / v mudrcích probouzí jenom pochybnost. / Nit rozumu však z dlaně nepouštěj! / Ten, kdo tě vésti má, sám bloudí dost a dost. (Přel. Eva Štolbová). Ani Chajjámovi, ani al-Ma’arrímu a dalším známým básníkům jejich postoje k náboženství a víře nezabránily, aby se proslavili už během života a zůstali známými podnes.
Výrazněji se ale ateismus v arabském světě profiloval až v 19. století. V širším rámci tehdejšího sekulárního modernismu se začaly projevovat protiklerikální a protináboženské tendence. Samuli Schielke v kapitole věnované islámskému světu v The Oxford Handbook of Atheism (2013) tvrdí: „Současný muslimský ateismus není pouhou adaptací toho západního, čerpá i z lokálních heretických tradic.“Po druhé světové válce se až do vzestupu politického islámu těšil mezi Araby poměrně velké oblibě marxismus, který šel ruku v ruce se sekularismem a náboženským skepticismem.
Neptejte se
Nárůst vlivu islamistických hnutí v druhé polovině 20. století, představoval obranný mechanismus, reakci na vnější svět a na to, co bylo považováno za (především západní) hrozbu. Obvykle je za počátek tohoto jevu považována drtivá porážka spojených arabských vojsk v šestidenní válce s Izraelem (1967). Islamisté z porážky vinili sekularisty, kteří se odchýlili od správné víry. S Bohem na své straně by přece museli být neporazitelní – viz íránská revoluce, vojenské úspěchy afghánských mudžahedínů při vyhánění sovětských vojsk nebo stažení Izraele z jižního Libanonu.
Se sílící rolí náboženství při určování identity se zintenzivňoval i tlak na vnější projevy zbožnosti. „V 50. a 60. letech převažovaly ve většině hlavních muslimských zemích sekularismus a tolerance; dnes islám prostupuje veřejný a politický život,“píše The Economist. Sami Zubaida z London’s Brickbeck College hovoří a narůstající polarizaci – na jedné straně je část čím dál zbožnější společnosti, a na druhé narůstající počet ateistů.
Každý, kdo se nepodřídí lokální náboženské ortodoxii, se může dočkat obvinění z rouhání nebo odpadlictví. I příslušnost k minoritním náboženským proudům je přijatelnější než ateismus. „Okupace mozku bohy je nejhorším druhem okupace,“pravil spisovatel Abdalláh al-Qásimí (1907–1996), jenž je považován za „kmotra“ateismu v Perském zálivu.
Internet a cestování otevřely mnoha mladým Arabům obzory a přinutily je klást otázky, na které náboženské autority mívají jednoduchou odpověď: neptejte se. Ptá-li se někdo dál, přijde trest.
Své o tom ví jeden z nejznámějších arabských ateistů, Palestinec Walíd al-Husejní. Před čtyřmi lety usoudil, že je chyba, když Bůh nemá vlastní Facebook. Založil tedy recesistickou stránku Aná Alláh („Já jsem Bůh“). A nechal se slyšet, že Alláh bude napříště komunikovat s věřícími přes Facebook, místo staromódního vysílání proroků. Dalších deset měsíců strávil za mřížemi, přičemž první čtyři ho drželi na samotce a donekonečna vyslýchali, kolik peněz dostává od Mossadu a kdo ho k podvratné činnosti navádí. Dnes žije ve francouzském exilu a o své zkušenosti napsal knihu Blasphémateur! (Rouhač).
Náboženství v současném arabském světě je silně zpolitizované a obzvláště mladšími generacemi považované za příčinu řady frustrujících společenských restrikcí. A jedním z důsledků touhy po politické a společenské změně (či svobodě, chcete-li) může být právě zřeknutí se víry.
Lidé s rychlým úsudkem mají jasno: každý Arab je muslim a každý muslim náboženský fanatik. Jenže stejně jako islám tvoří řada mnohdy značně odlišných věrouk, není ani každý Arab nutně muslimem. Počet těch, kteří se otevřeně hlásí k ateismu, roste. Bezvěrci nejsou na Blízkém východě novinkou, žili tam vždy. V poslední době o sobě ale dávají stále hlasitěji vědět. Před čtyřmi lety Walíd usoudil, že je chyba, když Bůh nemá vlastní Facebook. Založil tedy stránku Aná Alláh. Dalších deset měsíců strávil za mřížemi a u výslechů.
Státní orgány ovšem hledají příčiny narůstajícího počtu ateistů jinde. Viní počítačové hry, Západ a sionismus. A také extremisty, džihádisty a teroristy. Jenomže ateismus je odmítání náboženství jako takového, nejen jeho extrémních odnoží. Je tedy diskutabilní, zda mohly činy například Islámského státu přimět nějakého muslima, aby ztratil víru.
Arabský něcismus
„O politice a náboženství jsem začal mluvit v prváku na univerzitě,“vzpomíná egyptský ateista Alber Sáber (34), který pochází z koptské křesťanské rodiny. „Měl jsem stránku na GeoCities a psal různé články,“vzpomíná v rozhovoru s novinářem Brianem Whitakerem. Když to zjistili spolužáci, začaly Alebrovi výhrůžky od islamistů, kteří se ho pak třikrát pokusili zabít. Vedení univerzity se k problému postavilo svérázně: doporučilo mu, aby zanechal studia, protože jej „nedokáží ochránit“. V roce 2012 ho doma napadl dav (200–300 lidí) poté, co na svém blogu zveřejnil trailer na neexistující film Innocence of Muslims, jenž svého času vzbudil velké pozdvižení. Snímek se měl vysmívat všemu, co je muslimům svaté, nicméně samotný trailer byl vrcholnou ukázkou ryzího amatérismu a Alber ho na svém blogu hrubě odsoudil. Přesto jej chtěl dav lynčovat. Když se několika nejagresivnějším jedincům podařilo násilím vniknout do domu, kde bydlel, nahlásili sousedi nepokoje a přijela policie. Zatkla Sábera...
Bloger byl obviněn na základě článku 98 egyptského trestního zákona, jenž definuje jako zločin „šíření extremistických myšlenek, jejichž cílem je vzbuzování nesouhlasu nebo urážení abrahámovského náboženství“nebo „podrývání národní jednoty“. Podle obvinění „urážel Boha a zpochybňoval knihy abrahámovských náboženství“. Odsouzen byl na tři roky, po propuštění na kauci se mu podařilo uprchnout do švýcarského exilu.
Většina ateistů, jak z rozhovorů s nimi vyvozuje britský novinář Brian Whitaker v knize Arabs Without God, zpočátku nezpochybňovala samotnou Boží existenci. Spíš se ptali, může-li Bůh existovat v podobě, jak jej ztvárňují organizovaná náboženství. A stejně jako se u ateistických Čechů projevuje – slovy Tomáše Halíka – „něcismus“, tedy víra v cosi, co nás přesahuje, je i u části Arabů, kteří odmítli organizované náboženství, patrná touha po určité formě duchovního života.
Ateismus je dnes v arabském světě podobné tabu jako homosexualita. Všichni vědí, že ateisté existují, někdo dokonce nějakého zná, ale otevřeně se o nich nemluví. Na oficiální rovině je jim vyhrazeno odsouzení. V éře internetu a mobilních telefonů je však ani represivní režimy nedokážou umlčet. „Arabští ateisté jsou z velké části online fenomén,“popisuje ve své studii z roku 2014 Helmi Nolan z Harvardu, „mimo internet jsou viditelní jen minimálně, neexistuje žádná zastřešující organizace. Existují v nepřátelských – pokud ne rovnou nenávistných – prostředích.“
Nonkonformní ateisté představují pro autokratické režimy velmi reálný problém, protože pochybováním o Bohu zpochybňují i jejich legitimitu odvozenou od náboženství. Klíčové je, že islám má velmi výrazný společenský aspekt, jenž vychází z konceptu náboženské obce, ummy. Její členové musí držet pospolu a dodržovat islámem diktovaná nařízení. Náboženství navíc tvoří zásadní prvek v osobní identitě jedince. Rozšířená je tak i představa, že ateista je člověk, který nemá žádné morální zábrany, žádné mantinely vymezené vírou a musí tak být nutně zhýralý. Obzvláště problematické je to pak pro ženy, od nichž se očekává, že budou „ctnostné“a nebudou se bouřit, aby se mohly dobře provdat. „Je těžké přihlásit se k ateismu ve společnosti, jež vás okamžitě začne považovat za osobu prostou morálních hodnot. Nejsilněji to pociťují dívky,“popsal situaci administrátor facebookové stránky „Arab Atheists“. „Museli jsme ze stránky odstranit jména našich členek, abychom je chránili před společností i rodinami.“
Boží tresty
V mnoha muslimských zemích je náboženská příslušnost považována za tak zásadní, že ji má každý povinně zapsanou v osobních průkazech, přičemž výběr může být omezen pouze na oficiálně uznávaná náboženství.
Důvody, proč je „odpadlictví od islámu“tak závažným přečinem, ale nejsou jen mocensko-politické. Islámské trestní právo, jak popisuje Luboš Kropáček v Duchovních cestách islámu, je dvojího druhu. Existuje právo Boží a lidské, jež je spojeno v „nesourodý systém kombinující dva typy trestů“. Za porušení běžného práva ukládá běžné tresty soudce na základě žaloby. Pokud jde o porušení Božího práva, je situace jiná. Tresty jsou totiž výslovně stanovené v koránu, nazývají se hadd („vymezení“, „ohraničení“). A když jakožto muslim přijmete premisu, že korán je Boží slovo, těžko můžete namítat, že některé činy během času přestávají být trestné. To už je pak jen krůček k – ano, zpochybňování jednoho z úhelných kamenů islámu.
V koránu jsou vyjmenované následující trestné činy: smilstvo, křivé nařčení z cizoložství, opilství, krádež, loupežné přepadení a odpadlictví od víry. Tresty se liší (za opilství je stanoveno 80 ran, za loupežné přepadení spojené s vraždou ukřižování…), za odpadlictví (radd nebo irtidád) smrt. V 89. verši čtvrté súry (kapitoly) nazvané „Ženy“doslova stojí: „A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky.“
Ze zemí Arabské ligy je islám jakožto „státní náboženství“definován v Alžírsku, Bahrajnu, na Komorách, v Egyptě, Iráku, Jordánsku, Kataru, Kuvajtu, Libyi, Mauritánii, Maroku, Ománu, Saúdské Arábii, Tunisku, Spojených arabských emirátech a v Jemenu. V Alžírsku a Maroku je pak neměnitelným ústavním prvkem. Podle jemenské ústavy je šarí’atské právo „zdrojem veškeré legislativy“, v Ománu tvoří „základ legislativy“. V Bahrajnu, Kuvajtu, Sýrii, Kataru a SAE je šarí’a považována za „hlavní zdroj legislativy“, v Egyptě jsou pak „principy islámského práva hlavním zdrojem legislativy“. Tyto formulace jsou sice na první pohled méně restriktivní, zároveň však ponechávají větší šedou zónu, neboť není jasně specifikováno, kdy se bude islámské právo aplikovat. Navíc je potřeba zdůraznit, že neexistuje nic jako jednotná šarí’a. Jednotlivé islámské školy nakládají s různými situacemi různě. Co jedna považuje za trestné, jiná jako zločin vnímat nemusí.
V současné době je zákonem stanovený trest smrti za odpadlictví od víry v Kataru, Mauritánii, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Súdánu a v Jemenu. Skutečná poprava za odpadlictví je však výjimečná. Mezi roky 1985 až 2006 došlo podle Andrey Elliottové z deníku The New York Times ve třech zemích ke čtyřem popravám kvůli odpadlictví od islámu – ke dvěma v Íránu, jedné v Súdánu a jedné v Saúdské Arábii. Ve většině arabských zemí se odpadlictví řeší v rámci zákonů penalizujících urážení náboženství. Tresty se pohybují na škále od pokut po mnohaleté odnětí svobody. V Jordánsku vás v případě, že se náboženství zřeknete, může čekat „občanská smrt“– budete zbaveni manželských, dědických a opatrovnických práv.
... a mrtví zůstali žít
Rahaf al-Kunúnová měla to štěstí, že se jí podařilo přitáhnout dostatečnou pozornost a zahrát na tu správnou strunu. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky prohlásil, že ji považuje za legitimní uprchlici, a uvítal oznámení Kanady, že Rahaf poskytne azyl. Měla podstatně větší štěstí než mnozí jiní. Třeba Umar Muhammad Bátawíl; osmnáctiletý Jemenec se na základě svých facebookových příspěvků dočkal obvinění z ateismu a odpadlictví a bylo mu vyhrožováno smrtí. „Obviňují mne z ateismu! Ach lidé, já vidím Boha v květinách a vy Ho vidíte na hřbitovech. To je rozdíl mezi námi.“Otevřeného kritika tmářství a fundamentalismu unesli 24. dubna 2016 před jeho domem v Adenu. O den později bylo jeho tělo nalezeno v jiné části města. Byl zastřelen.
„Slepé následování starodávných zvyků a tradic neznamená, že mrtví žijí, ale že živí jsou mrtví,“pravil údajně Ibn Chaldún, historik, jenž je považován za zakladatele sociologie a historiografie. Zemřel v roce 1406. Některé věci, zdá se, se ani za šest set let nezměnily.
Autorka je arabistka