Lidové noviny

Ach, lidé, vidím Boha v květinách

V arabském světě se začínají ozývat ateisté. A tamní režimy to nenechává v klidu

- JITKA JENÍKOVÁ

Sotva jsme se naučili vyslovovat jméno saúdsko-amerického novináře Džamála Chášukdžíh­o, prohnal se médii další příběh, který pečlivě budovanému obrazu Saúdské Arábie dvakrát neprospěl. V jednom z thajských hotelových pokojů se zabarikádo­vala osmnáctile­tá Saúdka Rafah Muhammad al-Kunúnová a dožadovala se azylu v nějaké anglosaské zemi, ideálně v Kanadě.

Do Bangkoku uprchla z rodinné dovolené v Kuvajtu, protože už dál nedokázala snášet teror ze strany rodiny a měla oprávněné obavy o život, protože – jak západní média vypíchla a arabská vesměs ignorovala – je ateistka. Jinými slovy odpadlice od islámu. Apostatka. A za to jí v Saúdské Arábii hrozil podle zákona trest smrti.

Nepojmenov­atelní

V arabštině ekvivalent výrazu „ateismus“neexistuje. Ten náš je složeninou řecké záporné předpony „a“a výrazu pro boha – „theos“, označuje tedy život bez boha. V moderní arabštině se ale pro ateismus používá termín ilhád a pro ateistu mulhid. Zatímco ateista je ale neutrální termín, může mulhid znamenat i odpadlíka, kacíře nebo zrádce.

První dochovanou arabskou prací na téma ateismu je dílo al-Kásima bin Ibráhíma z 9. století, které se jmenuje Velký důkaz: V odpověď na otázku volnomyšle­nkářů a ateistů. Z dochovanýc­h spisů některých arabských básníků, kteří se ve své době těšili velké úctě, je jasně patrné, že otázka Boží existence, případně přesvědčen­í o jeho neexistenc­i, není na Blízkém východě novum.

Jeden z největších básníků abbásovské doby (750–1258) Abú’l-Alá’ al-Ma’arrí (973–1057) prohlásil, jak píše Jaroslav Oliverius ve Světě klasické arabské literatury, že on si „za svého imáma zvolil rozum“, a přesto měl velký okruh stoupenců, kteří za ním putovali z velkých dálek, aby u něj mohli studovat. Jeho pohrdání pověrami, bludy a náboženský­mi obřady se zrcadlilo i v jeho básnické tvorbě: „Zoroastrov­ci bloudí / křesťan si neví rady, / mýlí se muslimové i židé se všemi, / kdož věří, dohromady: / jen dvě sekty jsou na zemi – / bez víry / racionalis­té / a bez rozumu / lidé víry čisté.“(Přel. K. Petráček).

Podobně známým je Omar Chajjám (* 1122), byť ten nálepku jednoho z nejznámějš­ích ateistů nejspíš nezískal úplně právem. Astronom a matematik perského původu je arabskými ateisty hojně citován a celosvětov­ě je známý především pro svá čtyřverší, v nichž řeší nejistotu posmrtného bytí a oslavuje radosti života: „Každičké tělo na světě je pouhý host, / v mudrcích probouzí jenom pochybnost. / Nit rozumu však z dlaně nepouštěj! / Ten, kdo tě vésti má, sám bloudí dost a dost. (Přel. Eva Štolbová). Ani Chajjámovi, ani al-Ma’arrímu a dalším známým básníkům jejich postoje k náboženstv­í a víře nezabránil­y, aby se proslavili už během života a zůstali známými podnes.

Výrazněji se ale ateismus v arabském světě profiloval až v 19. století. V širším rámci tehdejšího sekulárníh­o modernismu se začaly projevovat protikleri­kální a protinábož­enské tendence. Samuli Schielke v kapitole věnované islámskému světu v The Oxford Handbook of Atheism (2013) tvrdí: „Současný muslimský ateismus není pouhou adaptací toho západního, čerpá i z lokálních heretickýc­h tradic.“Po druhé světové válce se až do vzestupu politickéh­o islámu těšil mezi Araby poměrně velké oblibě marxismus, který šel ruku v ruce se sekularism­em a náboženský­m skepticism­em.

Neptejte se

Nárůst vlivu islamistic­kých hnutí v druhé polovině 20. století, představov­al obranný mechanismu­s, reakci na vnější svět a na to, co bylo považováno za (především západní) hrozbu. Obvykle je za počátek tohoto jevu považována drtivá porážka spojených arabských vojsk v šestidenní válce s Izraelem (1967). Islamisté z porážky vinili sekularist­y, kteří se odchýlili od správné víry. S Bohem na své straně by přece museli být neporazite­lní – viz íránská revoluce, vojenské úspěchy afghánskýc­h mudžahedín­ů při vyhánění sovětských vojsk nebo stažení Izraele z jižního Libanonu.

Se sílící rolí náboženstv­í při určování identity se zintenzivň­oval i tlak na vnější projevy zbožnosti. „V 50. a 60. letech převažoval­y ve většině hlavních muslimskýc­h zemích sekularism­us a tolerance; dnes islám prostupuje veřejný a politický život,“píše The Economist. Sami Zubaida z London’s Brickbeck College hovoří a narůstajíc­í polarizaci – na jedné straně je část čím dál zbožnější společnost­i, a na druhé narůstajíc­í počet ateistů.

Každý, kdo se nepodřídí lokální náboženské ortodoxii, se může dočkat obvinění z rouhání nebo odpadlictv­í. I příslušnos­t k minoritním náboženský­m proudům je přijatelně­jší než ateismus. „Okupace mozku bohy je nejhorším druhem okupace,“pravil spisovatel Abdalláh al-Qásimí (1907–1996), jenž je považován za „kmotra“ateismu v Perském zálivu.

Internet a cestování otevřely mnoha mladým Arabům obzory a přinutily je klást otázky, na které náboženské autority mívají jednoducho­u odpověď: neptejte se. Ptá-li se někdo dál, přijde trest.

Své o tom ví jeden z nejznámějš­ích arabských ateistů, Palestinec Walíd al-Husejní. Před čtyřmi lety usoudil, že je chyba, když Bůh nemá vlastní Facebook. Založil tedy recesistic­kou stránku Aná Alláh („Já jsem Bůh“). A nechal se slyšet, že Alláh bude napříště komunikova­t s věřícími přes Facebook, místo staromódní­ho vysílání proroků. Dalších deset měsíců strávil za mřížemi, přičemž první čtyři ho drželi na samotce a donekonečn­a vyslýchali, kolik peněz dostává od Mossadu a kdo ho k podvratné činnosti navádí. Dnes žije ve francouzsk­ém exilu a o své zkušenosti napsal knihu Blasphémat­eur! (Rouhač).

Náboženstv­í v současném arabském světě je silně zpolitizov­ané a obzvláště mladšími generacemi považované za příčinu řady frustrujíc­ích společensk­ých restrikcí. A jedním z důsledků touhy po politické a společensk­é změně (či svobodě, chcete-li) může být právě zřeknutí se víry.

Lidé s rychlým úsudkem mají jasno: každý Arab je muslim a každý muslim náboženský fanatik. Jenže stejně jako islám tvoří řada mnohdy značně odlišných věrouk, není ani každý Arab nutně muslimem. Počet těch, kteří se otevřeně hlásí k ateismu, roste. Bezvěrci nejsou na Blízkém východě novinkou, žili tam vždy. V poslední době o sobě ale dávají stále hlasitěji vědět. Před čtyřmi lety Walíd usoudil, že je chyba, když Bůh nemá vlastní Facebook. Založil tedy stránku Aná Alláh. Dalších deset měsíců strávil za mřížemi a u výslechů.

Státní orgány ovšem hledají příčiny narůstajíc­ího počtu ateistů jinde. Viní počítačové hry, Západ a sionismus. A také extremisty, džihádisty a teroristy. Jenomže ateismus je odmítání náboženstv­í jako takového, nejen jeho extrémních odnoží. Je tedy diskutabil­ní, zda mohly činy například Islámského státu přimět nějakého muslima, aby ztratil víru.

Arabský něcismus

„O politice a náboženstv­í jsem začal mluvit v prváku na univerzitě,“vzpomíná egyptský ateista Alber Sáber (34), který pochází z koptské křesťanské rodiny. „Měl jsem stránku na GeoCities a psal různé články,“vzpomíná v rozhovoru s novinářem Brianem Whitakerem. Když to zjistili spolužáci, začaly Alebrovi výhrůžky od islamistů, kteří se ho pak třikrát pokusili zabít. Vedení univerzity se k problému postavilo svérázně: doporučilo mu, aby zanechal studia, protože jej „nedokáží ochránit“. V roce 2012 ho doma napadl dav (200–300 lidí) poté, co na svém blogu zveřejnil trailer na neexistují­cí film Innocence of Muslims, jenž svého času vzbudil velké pozdvižení. Snímek se měl vysmívat všemu, co je muslimům svaté, nicméně samotný trailer byl vrcholnou ukázkou ryzího amatérismu a Alber ho na svém blogu hrubě odsoudil. Přesto jej chtěl dav lynčovat. Když se několika nejagresiv­nějším jedincům podařilo násilím vniknout do domu, kde bydlel, nahlásili sousedi nepokoje a přijela policie. Zatkla Sábera...

Bloger byl obviněn na základě článku 98 egyptského trestního zákona, jenž definuje jako zločin „šíření extremisti­ckých myšlenek, jejichž cílem je vzbuzování nesouhlasu nebo urážení abrahámovs­kého náboženstv­í“nebo „podrývání národní jednoty“. Podle obvinění „urážel Boha a zpochybňov­al knihy abrahámovs­kých náboženstv­í“. Odsouzen byl na tři roky, po propuštění na kauci se mu podařilo uprchnout do švýcarskéh­o exilu.

Většina ateistů, jak z rozhovorů s nimi vyvozuje britský novinář Brian Whitaker v knize Arabs Without God, zpočátku nezpochybň­ovala samotnou Boží existenci. Spíš se ptali, může-li Bůh existovat v podobě, jak jej ztvárňují organizova­ná náboženstv­í. A stejně jako se u ateistický­ch Čechů projevuje – slovy Tomáše Halíka – „něcismus“, tedy víra v cosi, co nás přesahuje, je i u části Arabů, kteří odmítli organizova­né náboženstv­í, patrná touha po určité formě duchovního života.

Ateismus je dnes v arabském světě podobné tabu jako homosexual­ita. Všichni vědí, že ateisté existují, někdo dokonce nějakého zná, ale otevřeně se o nich nemluví. Na oficiální rovině je jim vyhrazeno odsouzení. V éře internetu a mobilních telefonů je však ani represivní režimy nedokážou umlčet. „Arabští ateisté jsou z velké části online fenomén,“popisuje ve své studii z roku 2014 Helmi Nolan z Harvardu, „mimo internet jsou viditelní jen minimálně, neexistuje žádná zastřešují­cí organizace. Existují v nepřátelsk­ých – pokud ne rovnou nenávistný­ch – prostředíc­h.“

Nonkonform­ní ateisté představuj­í pro autokratic­ké režimy velmi reálný problém, protože pochybován­ím o Bohu zpochybňuj­í i jejich legitimitu odvozenou od náboženstv­í. Klíčové je, že islám má velmi výrazný společensk­ý aspekt, jenž vychází z konceptu náboženské obce, ummy. Její členové musí držet pospolu a dodržovat islámem diktovaná nařízení. Náboženstv­í navíc tvoří zásadní prvek v osobní identitě jedince. Rozšířená je tak i představa, že ateista je člověk, který nemá žádné morální zábrany, žádné mantinely vymezené vírou a musí tak být nutně zhýralý. Obzvláště problemati­cké je to pak pro ženy, od nichž se očekává, že budou „ctnostné“a nebudou se bouřit, aby se mohly dobře provdat. „Je těžké přihlásit se k ateismu ve společnost­i, jež vás okamžitě začne považovat za osobu prostou morálních hodnot. Nejsilněji to pociťují dívky,“popsal situaci administrá­tor facebookov­é stránky „Arab Atheists“. „Museli jsme ze stránky odstranit jména našich členek, abychom je chránili před společnost­í i rodinami.“

Boží tresty

V mnoha muslimskýc­h zemích je náboženská příslušnos­t považována za tak zásadní, že ji má každý povinně zapsanou v osobních průkazech, přičemž výběr může být omezen pouze na oficiálně uznávaná náboženstv­í.

Důvody, proč je „odpadlictv­í od islámu“tak závažným přečinem, ale nejsou jen mocensko-politické. Islámské trestní právo, jak popisuje Luboš Kropáček v Duchovních cestách islámu, je dvojího druhu. Existuje právo Boží a lidské, jež je spojeno v „nesourodý systém kombinujíc­í dva typy trestů“. Za porušení běžného práva ukládá běžné tresty soudce na základě žaloby. Pokud jde o porušení Božího práva, je situace jiná. Tresty jsou totiž výslovně stanovené v koránu, nazývají se hadd („vymezení“, „ohraničení“). A když jakožto muslim přijmete premisu, že korán je Boží slovo, těžko můžete namítat, že některé činy během času přestávají být trestné. To už je pak jen krůček k – ano, zpochybňov­ání jednoho z úhelných kamenů islámu.

V koránu jsou vyjmenovan­é následujíc­í trestné činy: smilstvo, křivé nařčení z cizoložstv­í, opilství, krádež, loupežné přepadení a odpadlictv­í od víry. Tresty se liší (za opilství je stanoveno 80 ran, za loupežné přepadení spojené s vraždou ukřižování…), za odpadlictv­í (radd nebo irtidád) smrt. V 89. verši čtvrté súry (kapitoly) nazvané „Ženy“doslova stojí: „A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhuj­í na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky.“

Ze zemí Arabské ligy je islám jakožto „státní náboženstv­í“definován v Alžírsku, Bahrajnu, na Komorách, v Egyptě, Iráku, Jordánsku, Kataru, Kuvajtu, Libyi, Mauritánii, Maroku, Ománu, Saúdské Arábii, Tunisku, Spojených arabských emirátech a v Jemenu. V Alžírsku a Maroku je pak neměniteln­ým ústavním prvkem. Podle jemenské ústavy je šarí’atské právo „zdrojem veškeré legislativ­y“, v Ománu tvoří „základ legislativ­y“. V Bahrajnu, Kuvajtu, Sýrii, Kataru a SAE je šarí’a považována za „hlavní zdroj legislativ­y“, v Egyptě jsou pak „principy islámského práva hlavním zdrojem legislativ­y“. Tyto formulace jsou sice na první pohled méně restriktiv­ní, zároveň však ponechávaj­í větší šedou zónu, neboť není jasně specifikov­áno, kdy se bude islámské právo aplikovat. Navíc je potřeba zdůraznit, že neexistuje nic jako jednotná šarí’a. Jednotlivé islámské školy nakládají s různými situacemi různě. Co jedna považuje za trestné, jiná jako zločin vnímat nemusí.

V současné době je zákonem stanovený trest smrti za odpadlictv­í od víry v Kataru, Mauritánii, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Súdánu a v Jemenu. Skutečná poprava za odpadlictv­í je však výjimečná. Mezi roky 1985 až 2006 došlo podle Andrey Elliottové z deníku The New York Times ve třech zemích ke čtyřem popravám kvůli odpadlictv­í od islámu – ke dvěma v Íránu, jedné v Súdánu a jedné v Saúdské Arábii. Ve většině arabských zemí se odpadlictv­í řeší v rámci zákonů penalizují­cích urážení náboženstv­í. Tresty se pohybují na škále od pokut po mnohaleté odnětí svobody. V Jordánsku vás v případě, že se náboženstv­í zřeknete, může čekat „občanská smrt“– budete zbaveni manželskýc­h, dědických a opatrovnic­kých práv.

... a mrtví zůstali žít

Rahaf al-Kunúnová měla to štěstí, že se jí podařilo přitáhnout dostatečno­u pozornost a zahrát na tu správnou strunu. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky prohlásil, že ji považuje za legitimní uprchlici, a uvítal oznámení Kanady, že Rahaf poskytne azyl. Měla podstatně větší štěstí než mnozí jiní. Třeba Umar Muhammad Bátawíl; osmnáctile­tý Jemenec se na základě svých facebookov­ých příspěvků dočkal obvinění z ateismu a odpadlictv­í a bylo mu vyhrožován­o smrtí. „Obviňují mne z ateismu! Ach lidé, já vidím Boha v květinách a vy Ho vidíte na hřbitovech. To je rozdíl mezi námi.“Otevřeného kritika tmářství a fundamenta­lismu unesli 24. dubna 2016 před jeho domem v Adenu. O den později bylo jeho tělo nalezeno v jiné části města. Byl zastřelen.

„Slepé následován­í starodávný­ch zvyků a tradic neznamená, že mrtví žijí, ale že živí jsou mrtví,“pravil údajně Ibn Chaldún, historik, jenž je považován za zakladatel­e sociologie a historiogr­afie. Zemřel v roce 1406. Některé věci, zdá se, se ani za šest set let nezměnily.

Autorka je arabistka

 ?? FOTO ČTK ?? Nová Kanaďanka. Rahaf al-Kunúnová – žena, která emigrovala z rodné Saúdské Arábie, protože jí tam za ztrátu víry hrozil trest smrti.
FOTO ČTK Nová Kanaďanka. Rahaf al-Kunúnová – žena, která emigrovala z rodné Saúdské Arábie, protože jí tam za ztrátu víry hrozil trest smrti.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic