Spáchat kufr
Plzeňačka na výletě v Austrálii. V letním parnu se zastaví u stánku se zmrzlinou. Dlouho vybírá, jaký kopeček chladivé pochoutky si dá, načež ukáže prstem a vyhrkne: „Tuten!“Australský zmrzlinář se zašklebí a otáže se: „Two, or ten?“Plzeňačka se nenechá vyvést z míry: „Víte co, tak mi dejte jeden kopeček tutý a jeden tutý!“Neohrožená Západočeška si nakonec za symbolický jeden dolar odnesla kornout zvíci vrchu Radyně a milovníci jazykové komiky milou historku.
Další rozmarný úlovek lze nalézt třeba v memoárech amerického spisovatele Philipa Rotha, jenž vzpomíná na dávné setkání s Václavem Havlem. Budoucí prezident mu měl anglicky říci o jakémsi nešťastníkovi: „Jeho situace se tak zhoršila, že spáchal kufr.“Školácká záměna slov „suitcase“a „suicide“zlidšťuje Havlův obraz podobně jako paměti jeho lásky Jitky Vodňanské. Coby ctitele humoru a života mě v této dojemné knize zaujalo i milostné oslovení „polobuřtíku“z autorčiny důvěrné korespondence. Podobně malebný výraz jsem četl už jen ve Švejkovi. Tam ve variantě „poloprďoch“.
I já jsem bědoval. A chtělo se mi se vzpomínkou na posledního prezidenta, za něhož jsem se nemusel stydět, spáchat kufr.