O povaze Arabů
Už jsem na tomto místě kdysi psal, že veškerá znalost lidského chování pochází ze studia amerických vysokoškolských studentů, tedy lidí ze všech nejdivnějších. Od doby, kdy jsme si uvědomili, že diverzita lidstva je přece jenom vyšší, se naše znalosti trochu rozšířily, takže dnes už leccos víme i o tom, jak se chová Číňan, Korejec či Japonec, pochopitelně zase v podobě vysokoškolského studenta; lze nicméně očekávat, že to pořád není všechno a že jiní lidé jsou jiní ještě nějak jinak.
Jedna z populací, jejichž chování a myšlení nebylo nikdy řádně zkoumáno, jsou Arabové, lid velevýznamný v minulosti i dnes a zároveň takový jakoby zvláštní. Až rozsáhlá studie z roku 2018 analyzovala mnoho desítek studentů (jak jinak) obého pohlaví z Libanonu a Saúdské Arábie spolu s Američany, Brity, Němci, Japonci a aškenázskými Židy. (Pokud vás to netrklo, tak ještě jednou: 128 vysokoškolských studentů obého pohlaví z Univerzity Prince Sultána v Rijádu – ano, 64 vysokoškolských studentek ze Saúdské Arábie.) Zkoumaly se dvě hlavní vlastnosti – stupeň sebeprosazování a individuální nezávislost; zkoumanci pochopitelně nevěděli, čemu to celé slouží, takže se vědomě nestylizovali.
Zápaďané se prosazují a zároveň usilují o nezávislost, Výchoďané se neprosazují, protože si libují v sítích vzájemné závislosti a asertivitu cítí jako porušení harmonie. My jsme asertivní individualisté, oni se rozplývají v mírumilovných rodinných vztazích. Arabové si zdá se vybrali z obojího to horší. Agresivně se prosazují, ale ne na úkor ostatních příslušníků komunity, nýbrž na úkor ostatních komunit; neusilují o individuální nezávislost, ale o úspěšnost skupiny, v níž jsou pevně svázáni a provázáni. Sociální harmonie je pro ně základ štěstí, ale zároveň je třeba stále předvádět, kdo je víc chlap; v harmonické komunitě ovšem není komu, a tak nezbývá než se předvádět cizákům.
Je to pochopitelně zcela adaptivní reakce na socioekologické podmínky, v nichž arabská kultura vznikla, vyvíjela se a víceméně dosud pobývá: strašlivé klima, řídká populace, nemožnost být ekonomicky soběstačný, a tedy nutné kontakty s cizáky při směnném obchodu, plus absence centrální autority, která by zajišťovala bezpečnost, a tudíž potřeba postarat se svépomocí. S Araby je zkrátka, jak známo, těžké pořízení.
... Ach ano, cítím jakýsi neklid v P. T. čtenářstvu – jako bych slyšel, „tak už napiš to hlavní“. Tak to, bohužel, nikoliv: arabské křesťany nelze vůbec rozlišit od arabských muslimů. Náboženství nemá na chování lidí žádný vliv. Těžko nevzpomenout bizarního pokusu o záchranu iráckých křesťanů, který skončil všeobecným podivem nad jejich neochotou integrovat se v Okrouhlíku u Jihlavy, ačkoliv jsou to přece křesťané, a v lednu na Vysočině by se tedy měli cítit jako doma, přinejmenším mnohem líp, než by se tam cítil neintegrovatelný muslim. Kupodivu si tehdy snad nikdo nepoložil otázku, zda je vhodným materiálem pro integraci ausgerechnet irácký křesťan, který se ve většinově islámském prostředí neintegroval po tisíc let. Opravdu bylo tak těžké představit si, že kdo se vzpíral tam, bude se tím víc vzpírat i tady, když tady mu za to nic nehrozí?
Arabové vlastně nikdy neosídlili jiný typ krajiny než ten, kde vznikli – něco polopouštně vyprahlého. Těžko říct, co by s nimi udělalo pár set let života v oblasti chladné a lesnaté, dejme tomu v Evropě. Však uvidíme. Stojí za zmínku, že aškenázští Židé, ač původu obdobného, se dnes v ničem neliší od Američanů; zpět do pouště se ovšem dostali právě oklikou přes Evropu, kde pobývali mnoho set let.