Společnost slabých národů

Lidove noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Před sto lety, 25. ledna 1919, byly položeny základy Společnosti národů. Tato předchůdkyně dnešní Organizace spojených národů je dnes vnímána hlavně skrze své neúspěchy. V meziválečném období však zažehla řadu mezinárodních sporů.

Scéna ve francouzské Marseilli 9. října 1934 měla téměř všechny „sarajevské“parametry. Ulice plné lidí, pomalu jedoucí kolona, otevřený vůz, v němž seděli jugoslávský král Alexandr I. Karađjorđević a jeho hostitel, francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. V jednu chvíli vyskočil na stupátko vozu ani ne čtyřicetiletý muž a s voláním „Vive le roi!“(Ať žije král!) na monarchu několikrát přesně vystřelil. Francouzský policista se snažil atentátníka zasáhnout, ale minul, a navíc smrtelně zranil Barthoua. Až druhý policista na koni svou šavlí atentátníka skolil a ten ještě týž den na následky zranění zemřel.

Atentát vyvolal po celé Evropě pobouření, ale hlavně se mnohým vrátila vzpomínka na dvě dekády staré události z bosenského Sarajeva, které odstartovaly jeden z nejkrvavějších konfliktů evropské historie. Jak zareaguje Jugoslávie? Vypukne válka? Zopakuje si Evropa chyby, kterých se dopustila v létě 1914? Nakonec se tak nestalo, a jak dodává historik M. D. Callahan ve své nejnovější studii The League of Nations, International Terrorism, and British Foreign Policy, 1934–1938, nemalý podíl na snížení napětí měla v roce 1934 i Společnost národů, od jejíhož vzniku v rámci Versailleské mírové konference uplyne v těchto dnech přesně sto let.

Do sarajevského scénáře zapadal i profil pachatele atentátu. Marseilleským útočníkem byl Vladimir Georgiev Černozemski z Vnitřní makedonské revoluční organizace, jemuž asistovali členové chorvatské separatistické organizace Ustaša. S Makedonci měli společný zájem – zničit mnohonárodnostní Království Jugoslávie.

Podobně jako v roce 1914, této na první pohled lokální, balkánské záležitosti dávala mezinárodní a tím i z hlediska vypuknutí celoevropské války nebezpečný rozměr zahraniční podpora atentátníků. Ustašovci i Makedonci se totiž cvičili v tajných táborech v Itálii a Maďarsku, jež měly vůči Jugoslávii územní nároky. Nevyhovoval jim ale ani versailleský mírový systém a nové válce, která by znovu „rozdala karty“, by se nebránily. S podporou Německa však obvinění z podpory mezinárodního terorismu popíraly. Za Jugoslávii se při její stížnosti ke Společnosti národů postavili její malodohodoví spojenci, Rumunsko a Československo. Klíčová role pak připadla Velké Británii a také Francii, které s využitím aparátu Společnosti národů nakonec maďarsko-italsko-jugoslávskou krizi utlumily a sarajevský scénář odmítly.

Nová instituce, staré zájmy Hodnocení Společnosti národů se většinou zužuje na negativistický povzdech nad tím, jak tato instituce selhala ve své základní misi, pro niž byla založena – neopakovat jatka od Verdunu, Soči či Karpat. Jak podotýká Susan Pedersenová ve své knize The Guardians: The League of Nations and the Crisis of Empire, v roce 1919 se vítězné mocnosti musely vyrovnat s novým geopolitickým systémem, v němž bylo nutné spoutat i rehabilitovat Německo zároveň, sladit imperiální strategie a zájmy Velké Británie a Francie, ale také vtáhnout USA do mezinárodní politiky. Navíc se teprve „učily“pracovat s mezinárodní institucí, na jejíž půdě měly členské země řešit své konflikty mírovou cestou a pod dohledem zainteresované a informované veřejnosti.

Společnost národů vstupovala na relativně nové teritorium, a tak se nelze divit, že neúspěchů bylo více než úspěchů. Přesto zvláště v první dekádě své existence pomohla urovnat některé mezistátní spory, například o Alandské ostrovy mezi Finskem a Švédskem v roce 1921 nebo konflikt o status města Memel. V roce 1922 asistovala při finanční pomoci bankrotujícímu Rakousku, o dva roky později se jí podařilo utlumit napětí mezi Řeckem a Bulharskem. Hrála také důležitou roli při řešení sporu o Mosul mezi Tureckem a Irákem.

Meziválečnou dobu máme tendenci vnímat pouze prizmatem katastrofy druhé světové války, která všechny tyto dílčí pokroky logicky umenšuje. Takto bychom mohli přejít i úspěšnou patnáctiletou správu Sárska poté, co bylo toto území po první světové válce odňato Německu. V roce 1935 zde pak Společnost národů uspořádala plebiscit, v němž se obyvatelé měli vyslovit, zda se chtějí pod křídla Německa vrátit. Třináctého ledna 1935 se 90 procent obyvatel vyslovilo pro znovuspojení s Německem. Smutnou ironií bylo, že si tento úspěch připsal německý kancléř Adolf Hitler, jehož jednou z prvních zahraničněpolitických iniciativ bylo Společnost národů opustit.

Od impérií k národním státům Společnost národů hrála také důležitou roli v dekolonizačním procesu na cestě od koloniálních impérií k národním státům v Asii a Africe. První světová válka přinesla novou vlnu požadavků na sebeurčení a národy (alespoň některé) již nešlo „řídit“jako za časů královny Viktorie. Nový systém mandátních území umožňoval Společnosti národů svěřit svému členskému státu do správy bývalé německé či osmanské kolonie. Byl to výsledek kompromisu mezi snahou vítězů si tyto kolonie prostě „zabrat“a veřejným slibem dohodových mocností, prosazovaným především USA, že jejich válečným cílem není anexe dalších území.

Mandátní systém měl pomoci stabilizovat mezinárodní vztahy, přinášet „pořádek“ve smyslu obrany statu quo proti národně-osvobozovacím hnutím a také zadržovat rostoucí ambice revizionistických mocností, které se snažily systém podkopat. Jak podotýká Pedersenová, žádné mandátní území nemělo, snad s výjimkou Iráku, zásadní strategickou hodnotu, ale dohromady tvořila jakousi „mezinárodní hranici“, prostor, kde se impéria „stýkala a potýkala“a kde mohlo docházet k potenciálním konfliktům.

Ve výsledku to podle Pedersenové byl zajímavý experiment v průsečíku dvou dynamických sil. Na jedné straně si tradiční velmoci tvrdě prosazovaly své geopolitické zájmy, na druhé straně se tu vytvořila mezinárodní laická i odborná komunita, která dané zájmy a jejich prosazování podrobovala zkoumání a diskusi. Velmoci byly v rámci vykonávání mandátních práv vystaveny veřejné kritice. Společnost národů minimálně vznesené stížnosti šetřila a výsledky publikovala a seznamovala s nimi veřejnost. Pro místní nacionální elity to podle Pedersenové byl i „trénink“jejich schopností organizovat se, lobbovat a veřejně se prezentovat, což po skončení druhé světové války mohly využít při budování nových, postkoloniálních států.

Některé významné a pozitivní aktivity nevykonávala Společnost národů sama, ale poskytla své jméno, diplomatické krytí a podporu výjimečným osobnostem, které se chtěly angažovat. Známý polárník a vědec Fridtjof Nansen se v roce 1920 stal jedním ze tří norských delegátů ve Společnosti a ve stejném roce začal na její žádost organizovat repatriaci válečných zajatců a uprchlíků, především v Rusku, postiženém občanskou válkou a hladomorem. „Nansenovy pasy“pak v následujících letech pomohly získat identitu a vrátit domov podle závěrečné zprávy 427 886 lidem ze třiceti zemí.

Společnost národů se zabývala agendou, která do té doby spadala výlučně do kompetence suverénních států, například v mediaci sporů či odzbrojení. Jak podotýká Pedersenová, mělo to svůj významný vedlejší efekt – brzy se Společnost stala „motorem“pro mobilizaci nových zájmových skupin, formulaci nových požadavků, aplikaci nových postupů a artikulaci nových norem.

Jak podotýká Paul Kepper ve své práci International Crime in the 20th Century: The League of Nations Era, 1919–1939, aparát Společnosti se zabýval i novými fenomény, které dnes tvoří důležitou součást agendy mezinárodní politiky, jako například mezinárodním organizovaným zločinem. Přestože to bylo to poslední, na co zakladatelé v roce 1919 mysleli a co považovali za důležité, právě agenda spojená například s pašováním drog či obchodem se ženami se díky analytické práci odborníků Společnosti dostala do popředí mezinárodní pozornosti. Zajímavé je, že oddělení zabývající se pašováním narkotik a sociálními otázkami vedla v letech 1919 až 1931 ve Společnosti národů vůbec první a jediná žena v čele takové administrativní sekce, Rachel Crowdyová (1884–1964), jež si během první světové války získala renomé a kredit jako vedoucí zdravotnických Oddílů dobrovolné pomoci (Voluntary aid detachments) ve Francii a Belgii.

Poradní výbory se na téma pašování drog, obchodu se ženami nebo potlačování státem sponzorovaného terorismu staly jakýmisi „think tanky“. Experti v těchto a dalších oblastech položili teoretické základy nezbytné pro vypracování konkrétních řešení, včetně nové odborné terminologie. Vytvářeli expertní nadnárodní sítě, zapojovali do své činnosti zájmové a neziskové organizace, seznamovali o problémech veřejnost a identifikovali nové hrozby v systému mezinárodních vztahů. Společnost národů tak plnila roli i jakéhosi předpolí, do něhož mohly vstupovat nevládní organizace, dobrovolnické asociace a odborné instituce a lobbovat mezi diplomaty.

Osa Berlín–Řím–Tokio

Diplomaty a vojáky však stále více zaměstnávala otázka samotného smyslu existence Společnosti. Krize v roce 1934 ukázala, že za určité příznivé konstelace a vůli zúčastněných je možné, aby se Společnost stala alespoň platformou,

v níž by se spory či konflikty mohly řešit tak, aby nedošlo k nevratné eskalaci jako v červenci roku 1914. Společnost však byla bezmocná, pokud nějaký stát jednal svévolně, odmítal její autoritu a byl rozhodnut vést útočnou válku bez ohledu na názor mezinárodního společenství.

Klíčová snaha Společnosti omezit národní suverenitu ve věci zahájení a vedení války ve prospěch mezinárodní komunity, reprezentované členy Společnosti, narážela na stále nedotknutelný princip státní suverenity. Mezinárodní dohled tak fungoval spíše na papíře, porušení zásad či dohod nebylo možné účinně trestat.

Naplno se to projevilo již na začátku 30. let, kdy Společnost jen bezmocně přihlížela tomu, jak jedna část států stále agresivněji narušuje mezinárodní mír a druhá část nad tím bezmocně zavírá oči, nebo se dokonce agresory snaží ústupky uchlácholit. Trpké bylo, že „škůdci míru“nebyly zprvu čistě revizionistické mocnosti jako Německo či Maďarsko, ale klíčoví členové SN.

Již 18. září 1931 napadlo Japonsko Čínu a obsadilo strategicky a ekonomicky důležité Mandžusko. Podle pravidel měli členové Společnosti Číně pomoci, zvláště když o to napadený stát sám požádal. Jenže s Japonskem jako stálým členem výboru a klíčovým spojencem si to žádná z velmocí, včetně Velké Británie, nechtěla příliš rozházet. Společnost sice podnikla zdlouhavé vyšetřování, vydala pro Japonsko nelichotivou zprávu a v únoru 1933 přijala odsuzující rezoluci, ale jediným reálným výsledkem byl nakonec odchod Japonska ze Společnosti.

Když to prošlo jednou… řekl si v Římě fašistický diktátor Benito Mussolini a rozhodl se naplnit své imperiální ambice úspěšnou válkou. Svoji pozornost zaměřil v říjnu 1935 na habešské císařství (Etiopii), kterou se již na konci 19. století Itálie neúspěšně pokoušela dobýt. Odpověď SN na italskou agresi byla zpočátku až překvapivě rázná – konstatovala, že Itálie porušila závazky člena, a zavedla proti ní sankce. Do prekérní situace se dostaly Francie a Velká Británie. Na jednu stranu si nemohly dovolit invazi zcela ignorovat (a zbavit tak SN jakékoliv kredibility), na druhou stranu nechtěly ztratit Itálii jako možného spojence proti Hitlerovi.

Bezzubé sankce se navíc netýkaly ropného embarga, jež by zásadně omezilo akceschopnost italského letectva a armády. Britové navíc ve snaze uchovat si možnost spojenectví s Itálií obešli SN a nabídli Mussolinimu, že si může velkou část Habeše nechat, když ukončí válečné operace. Když se plán dostal na veřejnost, musel se britský ministr zahraničí Simon Hoare poroučet. Nic to ale nezměnilo na tom, že Mussolini dál pokračoval v krvavé a brutální válce, až se mu podařilo dobýt habešskou metropoli, a ověnčit se tak svým prvním imperiálním „vavřínem“.

Japonské i italské kroky pozorně sledovali v Berlíně a poté, co ani Velká Británie, ani Francie či SN nedokázaly nebo nechtěly adekvátně reagovat, odhodlal se Hitler ke své vlastní ofenzivě. Postupně obsadil Porýní, podpořil generála Franka ve španělské občanské válce, připojil Rakousko k Německu a donutil Londýn a Paříž k opuštění Československa. Když 1. září 1939 napadl Polsko, Společnost národů již málokdo bral na vědomí. Paradoxně poslední tečkou za její meziválečnou činností bylo na konci roku 1939 vyloučení Sovětského svazu za napadení Finska.

Společnost národů hrála také důležitou roli v dekolonizačním procesu na cestě od koloniálních impérií k národním státům v Asii a Africe

FOTO ČTK

Edvard Beneš a francouzský premiér Aristide Briand (po jeho pravici) na zasedání Společnosti národů, Ženeva 1926

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.