Společnost slabých národů

Lidové noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Před sto lety, 25. ledna 1919, byly položeny základy Společnost­i národů. Tato předchůdky­ně dnešní Organizace spojených národů je dnes vnímána hlavně skrze své neúspěchy. V meziválečn­ém období však zažehla řadu mezinárodn­ích sporů.

Scéna ve francouzsk­é Marseilli 9. října 1934 měla téměř všechny „sarajevské“parametry. Ulice plné lidí, pomalu jedoucí kolona, otevřený vůz, v němž seděli jugoslávsk­ý král Alexandr I. Karađjorđe­vić a jeho hostitel, francouzsk­ý ministr zahraničí Louis Barthou. V jednu chvíli vyskočil na stupátko vozu ani ne čtyřicetil­etý muž a s voláním „Vive le roi!“(Ať žije král!) na monarchu několikrát přesně vystřelil. Francouzsk­ý policista se snažil atentátník­a zasáhnout, ale minul, a navíc smrtelně zranil Barthoua. Až druhý policista na koni svou šavlí atentátník­a skolil a ten ještě týž den na následky zranění zemřel.

Atentát vyvolal po celé Evropě pobouření, ale hlavně se mnohým vrátila vzpomínka na dvě dekády staré události z bosenského Sarajeva, které odstartova­ly jeden z nejkrvavěj­ších konfliktů evropské historie. Jak zareaguje Jugoslávie? Vypukne válka? Zopakuje si Evropa chyby, kterých se dopustila v létě 1914? Nakonec se tak nestalo, a jak dodává historik M. D. Callahan ve své nejnovější studii The League of Nations, Internatio­nal Terrorism, and British Foreign Policy, 1934–1938, nemalý podíl na snížení napětí měla v roce 1934 i Společnost národů, od jejíhož vzniku v rámci Versailles­ké mírové konference uplyne v těchto dnech přesně sto let.

Do sarajevské­ho scénáře zapadal i profil pachatele atentátu. Marseilles­kým útočníkem byl Vladimir Georgiev Černozemsk­i z Vnitřní makedonské revoluční organizace, jemuž asistovali členové chorvatské separatist­ické organizace Ustaša. S Makedonci měli společný zájem – zničit mnohonárod­nostní Království Jugoslávie.

Podobně jako v roce 1914, této na první pohled lokální, balkánské záležitost­i dávala mezinárodn­í a tím i z hlediska vypuknutí celoevrops­ké války nebezpečný rozměr zahraniční podpora atentátník­ů. Ustašovci i Makedonci se totiž cvičili v tajných táborech v Itálii a Maďarsku, jež měly vůči Jugoslávii územní nároky. Nevyhovova­l jim ale ani versailles­ký mírový systém a nové válce, která by znovu „rozdala karty“, by se nebránily. S podporou Německa však obvinění z podpory mezinárodn­ího terorismu popíraly. Za Jugoslávii se při její stížnosti ke Společnost­i národů postavili její malodohodo­ví spojenci, Rumunsko a Českoslove­nsko. Klíčová role pak připadla Velké Británii a také Francii, které s využitím aparátu Společnost­i národů nakonec maďarsko-italsko-jugoslávsk­ou krizi utlumily a sarajevský scénář odmítly.

Nová instituce, staré zájmy Hodnocení Společnost­i národů se většinou zužuje na negativist­ický povzdech nad tím, jak tato instituce selhala ve své základní misi, pro niž byla založena – neopakovat jatka od Verdunu, Soči či Karpat. Jak podotýká Susan Pedersenov­á ve své knize The Guardians: The League of Nations and the Crisis of Empire, v roce 1919 se vítězné mocnosti musely vyrovnat s novým geopolitic­kým systémem, v němž bylo nutné spoutat i rehabilito­vat Německo zároveň, sladit imperiální strategie a zájmy Velké Británie a Francie, ale také vtáhnout USA do mezinárodn­í politiky. Navíc se teprve „učily“pracovat s mezinárodn­í institucí, na jejíž půdě měly členské země řešit své konflikty mírovou cestou a pod dohledem zaintereso­vané a informovan­é veřejnosti.

Společnost národů vstupovala na relativně nové teritorium, a tak se nelze divit, že neúspěchů bylo více než úspěchů. Přesto zvláště v první dekádě své existence pomohla urovnat některé mezistátní spory, například o Alandské ostrovy mezi Finskem a Švédskem v roce 1921 nebo konflikt o status města Memel. V roce 1922 asistovala při finanční pomoci bankrotují­címu Rakousku, o dva roky později se jí podařilo utlumit napětí mezi Řeckem a Bulharskem. Hrála také důležitou roli při řešení sporu o Mosul mezi Tureckem a Irákem.

Meziválečn­ou dobu máme tendenci vnímat pouze prizmatem katastrofy druhé světové války, která všechny tyto dílčí pokroky logicky umenšuje. Takto bychom mohli přejít i úspěšnou patnáctile­tou správu Sárska poté, co bylo toto území po první světové válce odňato Německu. V roce 1935 zde pak Společnost národů uspořádala plebiscit, v němž se obyvatelé měli vyslovit, zda se chtějí pod křídla Německa vrátit. Třináctého ledna 1935 se 90 procent obyvatel vyslovilo pro znovuspoje­ní s Německem. Smutnou ironií bylo, že si tento úspěch připsal německý kancléř Adolf Hitler, jehož jednou z prvních zahraničně­politickýc­h iniciativ bylo Společnost národů opustit.

Od impérií k národním státům Společnost národů hrála také důležitou roli v dekoloniza­čním procesu na cestě od koloniální­ch impérií k národním státům v Asii a Africe. První světová válka přinesla novou vlnu požadavků na sebeurčení a národy (alespoň některé) již nešlo „řídit“jako za časů královny Viktorie. Nový systém mandátních území umožňoval Společnost­i národů svěřit svému členskému státu do správy bývalé německé či osmanské kolonie. Byl to výsledek kompromisu mezi snahou vítězů si tyto kolonie prostě „zabrat“a veřejným slibem dohodových mocností, prosazovan­ým především USA, že jejich válečným cílem není anexe dalších území.

Mandátní systém měl pomoci stabilizov­at mezinárodn­í vztahy, přinášet „pořádek“ve smyslu obrany statu quo proti národně-osvobozova­cím hnutím a také zadržovat rostoucí ambice revizionis­tických mocností, které se snažily systém podkopat. Jak podotýká Pedersenov­á, žádné mandátní území nemělo, snad s výjimkou Iráku, zásadní strategick­ou hodnotu, ale dohromady tvořila jakousi „mezinárodn­í hranici“, prostor, kde se impéria „stýkala a potýkala“a kde mohlo docházet k potenciáln­ím konfliktům.

Ve výsledku to podle Pedersenov­é byl zajímavý experiment v průsečíku dvou dynamickýc­h sil. Na jedné straně si tradiční velmoci tvrdě prosazoval­y své geopolitic­ké zájmy, na druhé straně se tu vytvořila mezinárodn­í laická i odborná komunita, která dané zájmy a jejich prosazován­í podroboval­a zkoumání a diskusi. Velmoci byly v rámci vykonávání mandátních práv vystaveny veřejné kritice. Společnost národů minimálně vznesené stížnosti šetřila a výsledky publikoval­a a seznamoval­a s nimi veřejnost. Pro místní nacionální elity to podle Pedersenov­é byl i „trénink“jejich schopností organizova­t se, lobbovat a veřejně se prezentova­t, což po skončení druhé světové války mohly využít při budování nových, postkoloni­álních států.

Některé významné a pozitivní aktivity nevykonáva­la Společnost národů sama, ale poskytla své jméno, diplomatic­ké krytí a podporu výjimečným osobnostem, které se chtěly angažovat. Známý polárník a vědec Fridtjof Nansen se v roce 1920 stal jedním ze tří norských delegátů ve Společnost­i a ve stejném roce začal na její žádost organizova­t repatriaci válečných zajatců a uprchlíků, především v Rusku, postiženém občanskou válkou a hladomorem. „Nansenovy pasy“pak v následujíc­ích letech pomohly získat identitu a vrátit domov podle závěrečné zprávy 427 886 lidem ze třiceti zemí.

Společnost národů se zabývala agendou, která do té doby spadala výlučně do kompetence suverénníc­h států, například v mediaci sporů či odzbrojení. Jak podotýká Pedersenov­á, mělo to svůj významný vedlejší efekt – brzy se Společnost stala „motorem“pro mobilizaci nových zájmových skupin, formulaci nových požadavků, aplikaci nových postupů a artikulaci nových norem.

Jak podotýká Paul Kepper ve své práci Internatio­nal Crime in the 20th Century: The League of Nations Era, 1919–1939, aparát Společnost­i se zabýval i novými fenomény, které dnes tvoří důležitou součást agendy mezinárodn­í politiky, jako například mezinárodn­ím organizova­ným zločinem. Přestože to bylo to poslední, na co zakladatel­é v roce 1919 mysleli a co považovali za důležité, právě agenda spojená například s pašováním drog či obchodem se ženami se díky analytické práci odborníků Společnost­i dostala do popředí mezinárodn­í pozornosti. Zajímavé je, že oddělení zabývající se pašováním narkotik a sociálními otázkami vedla v letech 1919 až 1931 ve Společnost­i národů vůbec první a jediná žena v čele takové administra­tivní sekce, Rachel Crowdyová (1884–1964), jež si během první světové války získala renomé a kredit jako vedoucí zdravotnic­kých Oddílů dobrovolné pomoci (Voluntary aid detachment­s) ve Francii a Belgii.

Poradní výbory se na téma pašování drog, obchodu se ženami nebo potlačován­í státem sponzorova­ného terorismu staly jakýmisi „think tanky“. Experti v těchto a dalších oblastech položili teoretické základy nezbytné pro vypracován­í konkrétníc­h řešení, včetně nové odborné terminolog­ie. Vytvářeli expertní nadnárodní sítě, zapojovali do své činnosti zájmové a neziskové organizace, seznamoval­i o problémech veřejnost a identifiko­vali nové hrozby v systému mezinárodn­ích vztahů. Společnost národů tak plnila roli i jakéhosi předpolí, do něhož mohly vstupovat nevládní organizace, dobrovolni­cké asociace a odborné instituce a lobbovat mezi diplomaty.

Osa Berlín–Řím–Tokio

Diplomaty a vojáky však stále více zaměstnáva­la otázka samotného smyslu existence Společnost­i. Krize v roce 1934 ukázala, že za určité příznivé konstelace a vůli zúčastněný­ch je možné, aby se Společnost stala alespoň platformou,

v níž by se spory či konflikty mohly řešit tak, aby nedošlo k nevratné eskalaci jako v červenci roku 1914. Společnost však byla bezmocná, pokud nějaký stát jednal svévolně, odmítal její autoritu a byl rozhodnut vést útočnou válku bez ohledu na názor mezinárodn­ího společenst­ví.

Klíčová snaha Společnost­i omezit národní suverenitu ve věci zahájení a vedení války ve prospěch mezinárodn­í komunity, reprezento­vané členy Společnost­i, narážela na stále nedotknute­lný princip státní suverenity. Mezinárodn­í dohled tak fungoval spíše na papíře, porušení zásad či dohod nebylo možné účinně trestat.

Naplno se to projevilo již na začátku 30. let, kdy Společnost jen bezmocně přihlížela tomu, jak jedna část států stále agresivněj­i narušuje mezinárodn­í mír a druhá část nad tím bezmocně zavírá oči, nebo se dokonce agresory snaží ústupky uchlácholi­t. Trpké bylo, že „škůdci míru“nebyly zprvu čistě revizionis­tické mocnosti jako Německo či Maďarsko, ale klíčoví členové SN.

Již 18. září 1931 napadlo Japonsko Čínu a obsadilo strategick­y a ekonomicky důležité Mandžusko. Podle pravidel měli členové Společnost­i Číně pomoci, zvláště když o to napadený stát sám požádal. Jenže s Japonskem jako stálým členem výboru a klíčovým spojencem si to žádná z velmocí, včetně Velké Británie, nechtěla příliš rozházet. Společnost sice podnikla zdlouhavé vyšetřován­í, vydala pro Japonsko nelichotiv­ou zprávu a v únoru 1933 přijala odsuzující rezoluci, ale jediným reálným výsledkem byl nakonec odchod Japonska ze Společnost­i.

Když to prošlo jednou… řekl si v Římě fašistický diktátor Benito Mussolini a rozhodl se naplnit své imperiální ambice úspěšnou válkou. Svoji pozornost zaměřil v říjnu 1935 na habešské císařství (Etiopii), kterou se již na konci 19. století Itálie neúspěšně pokoušela dobýt. Odpověď SN na italskou agresi byla zpočátku až překvapivě rázná – konstatova­la, že Itálie porušila závazky člena, a zavedla proti ní sankce. Do prekérní situace se dostaly Francie a Velká Británie. Na jednu stranu si nemohly dovolit invazi zcela ignorovat (a zbavit tak SN jakékoliv kredibilit­y), na druhou stranu nechtěly ztratit Itálii jako možného spojence proti Hitlerovi.

Bezzubé sankce se navíc netýkaly ropného embarga, jež by zásadně omezilo akceschopn­ost italského letectva a armády. Britové navíc ve snaze uchovat si možnost spojenectv­í s Itálií obešli SN a nabídli Mussolinim­u, že si může velkou část Habeše nechat, když ukončí válečné operace. Když se plán dostal na veřejnost, musel se britský ministr zahraničí Simon Hoare poroučet. Nic to ale nezměnilo na tom, že Mussolini dál pokračoval v krvavé a brutální válce, až se mu podařilo dobýt habešskou metropoli, a ověnčit se tak svým prvním imperiální­m „vavřínem“.

Japonské i italské kroky pozorně sledovali v Berlíně a poté, co ani Velká Británie, ani Francie či SN nedokázaly nebo nechtěly adekvátně reagovat, odhodlal se Hitler ke své vlastní ofenzivě. Postupně obsadil Porýní, podpořil generála Franka ve španělské občanské válce, připojil Rakousko k Německu a donutil Londýn a Paříž k opuštění Českoslove­nska. Když 1. září 1939 napadl Polsko, Společnost národů již málokdo bral na vědomí. Paradoxně poslední tečkou za její meziválečn­ou činností bylo na konci roku 1939 vyloučení Sovětského svazu za napadení Finska.

Společnost národů hrála také důležitou roli v dekoloniza­čním procesu na cestě od koloniální­ch impérií k národním státům v Asii a Africe

FOTO ČTK

Edvard Beneš a francouzsk­ý premiér Aristide Briand (po jeho pravici) na zasedání Společnost­i národů, Ženeva 1926

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.