Lidové noviny

Tatér z Osvětimi. Jaká byla realita?

- MARTIN RYCHLÍK

Osvětim byla osvobozena před 74 lety, ale někteří z přeživších stále ještě nosí doklad, že to nebyl zlý přelud. A sice tetovaná čísla, jaké míval i nedávno zemřelý Jiří Brady.

V románu, jenž přikrášlil skutečný příběh Laleho Sokolova (rodným jménem Ludovíta Eisenberga) ze Slovenska, podstoupil hlavní hrdina nejprve tuto proceduru: Musel sdělit svoje jméno, adresu, povolání. Muž u stolku zaznamenáv­al odpovědi pečlivým, krouceným rukopisem a nakonec mu dal papírek s číslem. Lale pohlédl na číslo: 3 2 4 0 7. Šoural se v proudu mužů k dalším stolkům (...) Esesák mu roztrhl rukáv košile a levé předloktí přitlačil na stůl. Lale nevěřícně zíral, jak mu jiný vězeň jehlou vbodává do kůže 32 407. Dřevěná násada s jehlou se pohybovala rychle a bolelo to. Vězeň pak vzal hadr namočený v zeleném inkoustu a hrubě jím přetřel Laleovy rány. Tetování trvalo jenom pár vteřin, ale tím šokem jako by se Laleovi zastavil čas. Popadl se za paži a civěl na číslo. Jak to může někdo někomu jinému udělat?

Tehdy seznal, že již od podzimu 1941 začali Němci v táboře skupiny Auschwitz tetovat vězně čísly – jako dobytek. Eisenberg, respektive poválečný Sokolov, se brzy nato sám stal tatérem, správně poněmecku Tätowierer­em. Čísla pak „rozdával“– stejně jako jeho pomocník Leo – tisícům mužů, ale prý i ženám, mezi nimiž jej jedna zaujala. Dle lístku ji potetoval: Nějaké číslice tam už měla, byly však vybledlé. Vnořil jehlu do kůže na její levé paži a udělal trojku. Snažil se být jemný. Vyronila se krev. Jehla nedosáhla dost hluboko, musel číslo obtáhnout. Očistil krev a do rány vetřel inkoust (...) Začal tetovat zbylé číslice – 4 9 0 2. Když skončil, přidržel její paži o něco déle, než bylo nutné, a znovu se jí podíval do očí. Lehce se usmál. Dívka mu odpověděla ještě slabším úsměvem. Její oči však před ním tančily. Když se do nich díval, srdce jako by se mu zastavilo... Tatér se snažil dívku – dle jejího čísla, samozřejmě – v jiném bloku najít. Chtěl znát její jméno, leč uslyšel od ní jen to křestní: Gita. Příjmení mu říci odmítala, dokud prý nebudou na svobodě. „Jsem jenom číslo. To bys měl vědět, vytetoval jsi mi ho,“pravila dívka, jejíž předobraze­m byla Gisela Furmanová, taktéž ze Slovenska.

Pravda o tetování čísel

Příběh tatéra, jenž jako jeden z mála poznal tetovací proces z obou stran, z té pasivní i aktivní, dojímá svět, nicméně to není historický dokument. Jak to tedy doopravdy bylo? Ověření faktů provedla koncem minulého roku Wanda Witek-Malická z výzkumného centra Památníku Osvětim. V časopise Memoria vydala kritickou studii, jež pro knížku nevyznívá pěkně. Čtenáře varuje před poetickým zobrazením života v KL Auschwitz, vyvrací Morrisovou vepsané nesmysly (volný pohyb osob, užití zplynovací­ch aut, židovská milenka esesmana atd.) a lituje, že vzpomínky jediného známého tetovacího specialist­y nebyly odborně vytěženy a konfrontov­ány s dalšími svědectvím­i, neboť Lale zemřel již 31. října 2006. K samotnému popisu tetování je Witek-Malická o něco vstřícnějš­í.

Archivní údaje dokládají, že Ludwig Eisenberg přijel transporte­m 23. dubna 1942 a skutečně byl registrová­n číslem 32 407 – jako slovenský Žid. „Svědectví vězně Stanisława Gładysze, jenž dorazil do Osvětimi 28. ledna 1943 a obdržel číslo 95 559, dokazují, že tam (Eisenberg) pracoval již počátkem roku 1943 jako tetovač. Vzpomínal, že se tetování odehrávalo v Birkenau mezi baráky 19 a 20 v sekci BIb a jedním z tetujících vězňů byl muž jménem Eisenberg,“uvádí historička. Pracoval dle ní jako součást registračn­ího týmu (Aufnahmne kommando);

několik dokumentů z konce dubna a května 1944 se jmenovitě zmiňuje i o pozici Tätovierer (sic!), což dokládá, že v mužském táboře existoval jeden či dva stálí tetovači... Ženy však byly, jak uvádí Witek-Malická dle výpovědí přeživších, tetovány ženskými vězeňkyněm­i najatými v komandu. Dokladem, že existovaly i tatérky, budiž vzpomínky Krystyny Żywulské na léto 1943: Vězeňkyně politickéh­o oddělení s velice nízkým číslem mě chytila za ruku a začala vypichovat další číslo: 55 908. Cítila jsem, že mě nepíchá do paže, ale do srdce. Od tohoto okamžiku jsem přestala být člověkem...

Neshody panují kol osudu Laleho vyvolené, Gity. Dle dodatků v románu přijela do tábora 13. dubna 1942, ale v dochovanýc­h pramenech k tomu nebylo nic nalezeno; a to ani k jejímu číslu 34 902. Podobně vysoká čísla, jaké Gitě vtetoval Lale, dostávaly příchozí ženy až o rok později: 11. února 1943. Pozoruhodn­á je ovšem románová zmínka o „vybledlých číslicích“, neboť pravá Gisela v osobním svědectví pro Shoah Visual Archive vypověděla, že jejím číslem bylo 4562 (to odpovídá tetování Slováků z registrace 3. dubna 1942). Spletla tedy něco spisovatel­ka? Vypověděla službu Sokolovova paměť, anebo byla Gita v Auschwitzu skutečně tetována dvakrát, dvěma čísly i s oním novějším přetetován­ím?!

Potetováni jenom v Osvětimi

Častá domněnka, že temněmodré číslice dostávali Židé či Romové i v řadě jiných nacistický­ch lágrů, je mylná. Až na naprosté výjimky – jež potvrzují pravidlo, jak známo – se tetovalo pouze v táborech skupiny Auschwitz, v okolí Osvětimi.

Jde tedy o lágry Auschwitz I (hlavní tábor), Auschwitz II (Birkenau) a Auschwitz III (Monowitz a další). „Tetování vězeňských čísel bylo zvykem pouze v Osvětimi od podzimu 1941. Procedura byla zavedena, když nastaly potíže při identifika­ci mrtvol. Nejdříve se používalo kovové razítko s výměnnými číslicemi, které se vyrazilo vězňům na hruď, potom se čísla tetovala jednotlivý­mi vpichy na levé předloktí,“uvádí historik Wolfgang Sofsky v autoritati­vní práci o koncentrác­ích Řád teroru (česky 2008).

Až v roce 2014 se v Polsku podařilo – bez bližšího vysvětlení a díky anonymnímu dárci – nalézt kovová razítka s ostrými hřeby tvarovaným­i do číslic, které se nasouvaly do razidel značících levou hruď vězňů. Inkoust se posléze vetřel do krvavých ran. Zachovalo se pět cifer: jedna nula, dvě trojky a dvě šestky či devítky. Prvními, na nichž nacisté tetování ozkoušeli, byli v roce 1941 sovětští zajatci; kromě zmíněných razítek existuje jen jedna další originální sada – a to v petrohrads­kém Muzeu vojenského lékařství.

Od jara 1942 bylo zaváděno tetování na levém předloktí a přecházelo se i na ruční vpichy. Výjimečně se však objevují zprávy o vtetování čísel i na jiná místa! Kupříkladu Olga Lengyelová, židovská zdravotnic­e, která byla sama v Birkenau tetována na podzim 1944, uváděla, že tetování prováděly osoby zaměstnané pod Politische Büro, které rydlem s jehlou „vyrývaly registračn­í číslo do paže, zad nebo hrudi“. V archivech existuje i poválečná fotografie čísla (asi 19 528) na levém vnějším stehně, kam byla vězněná osoba jako dítě označena. Jiné snímky dokazují i tatuáže dětí na předloktíc­h.

Popis původní tetováže čísel přinesl Andrej Pogožev, sovětský voják, jenž byl roku 1941 zajat a poslán do Osvětimi. Nosil nízké číslo: Přistoupil­i ke mně dva muži. Jeden mi přitiskl nevelkou kostku na holou hruď nad levou bradavkou. Stálo na ní 1418. Číslice byly vytvořeny z krátkých jehel, jejichž tupé konce byly připevněny ke kostce. Druhý vězeň pak vetřel černý inkoust do ran po ostrých jehlách. Vyšel jsem na chodbu, kde jsem potkal kamarády, kteří měli taky černé fleky na hrudích, uvedl v pamětech (česky 2009). Když se pár vojáků připravova­lo k útěku, mysleli i na čísla – měli si překrýt trestaneck­é značení jiným tetováním (podloudně, jak to bývá v káznicích zvykem). Útěk byl naplánován na 6. listopad 1942, Pogožev si pořídil na prsa „krajinku“se západem slunce. Ostatně, jeden z příchozích v roce 1943, Alfred Kantor, jenž nakreslil výjevy z Terezína a Osvětimi po paměti, napsal pod obrázek Tetování, že „každý je poznačen na levé paži kvůli zabránění v útěku“.

V dalších letech byly potetovány desetitisí­ce lidí, mezi nimi i členové sonderkomm­anda, kteří museli vykonávat strašlivou „práci“– likvidovat mrtvé. Pár z nich nepředstav­itelné hrůzy u pecí přežilo. Čechoslová­k Filip Müller, jehož vzpomínky vyšly česky až vloni (!), nosil číslo 29 236, Shlomo Venezia míval z dubna 1944 vypíchanou cifru 182 727 a David Ol`ere, jenž po osvobození namaloval výjevy z pekla, pár děl podepsal i svým osudným číslem 106 144. K vidění jsou do března v osvětimské­m muzeu.

Víc než rok se světem „valí“knižní megabestse­ller Tatér z Osvětimi (2018), sepsaný Heather Morrisovou. Míchá čtenářsky atraktivní témata: přežití holokaustu, láskyplný příběh a tetování. Historici varují, že život v lágru poetizuje, leč Lale Sokolov vězně opravdu tetoval. Bylo to skoro, jako když se někoho před popravou ptáte, na které straně chce mít pěšinku... Vybral jsem si horní část levého předloktí...

Výjimečně i s písmeny: A, B a Z

Lidí bylo tolik, že k číslicím záhy přibyla i písmena označující transporty, hlavně ty z Maďarska. Jedna série začínala 13. května 1944 písmenem A-, s nímž bylo poznačeno dvacet tisíc mužů (mezi nimi i nobelista Elie Wiesel alias A-7713 a lékař Miklós Nyiszli s číslem A-8450, jenž asistoval Mengelemu), pak se 31. července začalo se sérií B- s patnácti tisíci ocejchovan­ými muži (třeba mladičký Pavel Taussig s označením B-14 328, který pak prošel třemi dalšími lágry). Ženská série Az téže doby, udílená od 16. května 1944, se na dvaceti tisících nezastavil­a a pokračoval­a ke třiceti tisícům (Lengyelová na sklonku září dostala A-25 403). V letech 1942–1944 došlo párkrát i k přerozděle­ní „zaniklých“čísel a jejich dotetování žijícím, což je asi i případ Gity.

Od února 1943 do srpna 1944 byly tetovány jiné zvláštní série: Cikáni dostávali před číslici Z- (Zigeuner). Už předtím měli někteří sovětští váleční zajatci před číslem zkratku RKG-, vězni určení na převýchovu mohli prý mít EH- a zločinci PSV-. Židé někdy dostali s číslem navíc i vytetovaný trojúhelní­k anebo hvězdu.

Mimořádnou knihou o místě, kde se z lidí stávala čísla, je výpověď Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi, jenž v létě 1942 obdržel číslo 44 070. Spolu s Alfrédem Wetzlerem (29 162) zpravili svět o šílenství jménem Auschwitz. Jeho vzpomínka je výjimečná i proto, že vysloveně jmenuje „své“tatéry: Za stolem seděli dva vězňové, Francouz, známý v táboře jako Leo tetovač, a Slovák, který se jmenoval Eisenberg. Byli to veselí hoši, kteří o celé věci žertovali, zdvořile se dobytka ptali, kde chce mít číslo vytetované – na levé ruce nebo na pravé, dole nebo nahoře... Bylo na tom něco podivně komického, mít možnost volby za takových okolností. Bylo to skoro, jako když se někoho před popravou ptáte, na které straně chce mít pěšinku... Vybral jsem si horní část levého předloktí – a své vytetované znamení nosím dodnes.

Rudolf Vrba

Autor je etnolog, vydal dvě knihy věnované přímo dějinám tetování (2005, 2014).

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic