Důsledky lenosti se nakonec projeví
LN Vaším oborem je kinantropologie. Co to vlastně je?
Je to věda, která zkoumá pohyb člověka zejména z pohledu vlivu na zdatnost a zdraví. Asi nejtypičtějším kinantropologem je třeba tělocvikář, trenér či sportovní instruktor, ale patří sem i odborníci z managementu sportu, rekreologie nebo odborníci na výživu a regeneraci ve sportu.
LN Vývoj člověka dospěl k tomu, že se narovnal, chodil, běhal, lovil, pral se, bojoval – zkrátka byl v pohybu. Čím víc si začal zpříjemňovat život, tím měl pohybu méně. Kdy se to na člověku jako na druhu začalo projevovat?
Asi se nedá určit konkrétní okamžik – třeba i proto, že vývoj lidstva na Zemi neprobíhá jednotně. Jsou regiony velmi industrializované – a vedle toho rovněž regiony s téměř „středověkou“infrastrukturou. Když se ale zaměříme na tu „vyspělejší“část populace, která ke své obživě – s výjimkou profesionálních sportovců – pohyb už prakticky nepotřebuje, zde můžeme určité změny pozorovat. Jde ale zpravidla o změny pozorovatelné v průběhu života člověka. Na ty, které by se již například dále dědily, je sebepřekotnější vývoj posledních sta let relativně krátký a případné dlouhodobé dopady sedavého způsobu života se do vývoje člověka jako druhu promítají „naštěstí“velmi pomalu.
Na druhou stranu, kombinací více faktorů – kromě „nepohybu“je to zejména rostoucí využívání chemických látek v běžném životě, od léků přes potraviny, hračky, oděvy a nábytek až po věci běžné denní potřeby – se projevují změny v oblasti imunity. Můžeme se tedy s trochou nadsázky ptát, zda tento štít, který člověka chrání, je jen nedokonalý a je šance, že se vývojem zdokonalí, anebo se už pod tlakem nových látek a za přispění sedavého způsobu života začíná bortit. Tyto a podobné otázky si klade řada výzkumných oborů studujících veřejné zdraví. Role kinantropologie je v tomto ohledu jasná – sledovat vývoj zdatnosti populace a hledat způsoby, jak ji udržet právě z důvodu jejího silného propojení se zdravím člověka.
LN Jak se méně pohybu na člověku konkrétně projevuje?
Záleží na tom, jestli se člověk vůbec hýbal. Pokud ano, nejdříve se projevuje úbytek vytrvalosti: schody, které dříve vyběhl, ho zadýchají. Hlava si to vysvětlí tak, že říká: No co, hlavně, že jsem to vyšel... Velmi brzy se přidá to, čemu nejbližší okolí říká: „Ty ses spravil.“No a v této fázi – přibývání na váze – se začínají přidávat i ty skutečné negativní změny, které se již těžko odstraňují jen léky, a to je nárůst krevního tlaku, vyšší zatížení, a tedy i opotřebení kloubů a začíná se roztáčet spirála ubývání pohybových schopností. Tento proces je stejný již po tisíciletí, jen se dá s dnešní medicínou a chemií zpomalit. Ale ne zastavit.
Tam, kde si toho lidé všimli, můžeme pozorovat snahu po zmírnění trendu vytěsňování pohybu z běžného života. Většinou se tím vážně zabývají vyspělejší státy, pro které není zdatnost už jen měřítkem bojeschopnosti národa, ale pociťují její úbytek například ve výdajích na zdravotnictví, v ekonomických dopadech.
LN Jak je na tom moderní člověk, který se téměř nepohybuje, dnes?
V evropském regionu můžeme pozorovat poměrně ostré hranice mezi minoritní sportující a majoritní nesportující populací, kde se na pomezí pohybuje poměrně malá a těžce definovatelná část velmi nepravidelně se pohybující či sportující populace. Je až s podivem, jak dlouho je schopen člověk vydržet bez pohybu, respektive odolávat potřebě pohybu. Ale když se jednou dostaví následky, jen málokdo se odhodlá k tomu, aby odstranil skutečnou příčinu, tedy začal sportovat. Pro moderního člověka je typické sáhnout po doplňcích stravy, konzultovat vše s internetem, a když zbude čas, alespoň nakoupit sportovní oblečení, aby byl připraven, kdyby došlo i na ten sport.
Ony zmiňované následky sedavého způsobu života se nejčastěji projevují úbytkem zdatnosti, tedy schopnosti odolávat fyzické zátěži, což by se mohlo zdát jako únosné vzhledem ke klesající potřebě pohybu v každodenním životě. Jenže zde platí odvěké rčení, že zdatnost je brána nemocí – a v tomto kontextu právě sedavý způsob života efektivně otevírá tuto bránu zejména pro takzvané chronické či civilizační choroby, jejichž výskyt je úměrný poklesu zdatnosti.
LN Jaké máme do budoucna vyhlídky?
Příklady z vyspělých států přinášejí varovné signály v podobě masivního rozšiřování obezity, cukrovky a vysokého krevního tlaku, takže člověk ani nemusí být věštec, aby celkem realisticky odhadl, jaký nás čeká vývoj. Je jenom otázkou, jak dlouho budeme schopni udržet stále rostoucí výdaje na zdravotnictví. Pravděpodobně teprve potom přijdou zásadnější změny, zejména v boji s civilizačními chorobami špatně.
LN Co vlastně naším životním stylem nejvíc trpí?
Tohle vlastně velmi úzce souvisí právě s vyhlídkami do budoucna, i když zde možná s vyhlídkami každého jednotlivě. Bývalý viceprezident americké asociace sportovní medicíny Adrian Hutber s nadsázkou říká, že naším životním stylem nejvíce trpí naše děti, které se o nás ve stáří starají, a že zodpovědná a uvědomělá západní civilizace to vlastně řeší tak, že má méně a méně dětí právě proto, aby nemusely nést následky našeho sedavého způsobu života.
Ale vážně, to, že následky našeho životního stylu dopadají i na naše okolí, je jedna strana mince. Také dopad na naše zdraví – ať již fyzické, či psychické – je velmi závažný. Nejvíce trpí orgány, které jsou vývojově předurčené pro fungování za pohybu, tedy oběhový systém, kosterní svalstvo a opěrný systém, tedy kosti. Přesnější by asi bylo říci, že výše zmíněné systémy trpí nejdříve, protože absence pohybu se nakonec promítá i do dalších oblastí, jako je třeba imunitní systém.
LN Kdy už se změny nedají napravit?
Velmi obecně lze říci, že tím bodem zlomu je chronické onemocnění „vypěstované“právě životním stylem či režimem. Již zmíněným nejtypičtějším chronickým onemocněním – vysokému krevnímu tlaku, cukrovce a obezitě – se dá předcházet, ale současně – a to je pro dnešní dobu typické – se dají relativně významně eliminovat jejich projevy různými léky, což vyvolává dojem, že jsou vyléčeny.
Realita je ovšem taková, že i když mohou být relativně „pod kontrolou“, fungují jako odjištěná bomba, ale bez displeje, na kterém je možné zjistit, kolik času zbývá. Takže nejlepší je vůbec „pojistku“nevytahovat, tedy hýbat se. Hlavní je rozvíjet fyzickou zdatnost, schopnost organismu odolávat fyzické zátěži. Forma je věcí možností, zvyků a podobně, ale obecně platí dvě pravidla: deset tisíc kroků denně či alespoň třicet minut cílené pohybové aktivity denně.
Zdatnější jsme čím dál méně – a může za to náš způsob života, ke kterému už pohyb téměř nepotřebujeme. Vyrovnáme se s tím, nebo nás to zahubí? Také touto otázkou se zabývá kinantropolog docent Martin Zvonař, děkan Fakulty sportovních studí Masarykovy univerzity v Brně.
LN Kdy se na nás začnou projevovat změny při nedostatku pohybu?
V průběhu života člověk prochází z hlediska úrovně pohybových schopností (tj. síla, rychlost, vytrvalost a koordinace) obdobím evoluce, kulminace a následně involuce, tedy v tomto případě úpadkem pohybových schopností.
V období evoluce úroveň těchto schopností roste, bez sportu pomaleji, při sportování rychleji. Odhlédneme-li od vrcholového sportu, kde jsou zcela specifické požadavky na jejich úroveň, můžeme období kulminace zařadit mezi 20. až 35. rok života. Na konci období kulminace se absolutně nejvýrazněji začínají projevovat efekty sedavého či aktivního životního stylu.
Období nástupu involuce pohybových schopností je totiž výrazně odlišné pro sportující a nesportující populaci. Například oblast koordinace, kam patří reakční schopnosti či ohebnost, je velmi závislá na pravidelné pohybové aktivitě. Zatímco u nesportující populace jsou první involuční změny patrné již kolem 33. roku života, u sportující populace můžou přijít až o deset a více let později a v menší míře.
LN I když se ale nehýbeme a patrně žijeme v horším životním prostředí, dožíváme se více let než naši předkové. Jak si to tedy vysvětlit – vyspělejší medicínou, nebo se prostě přizpůsobujeme kancelářskému stylu života?
Bezesporu je to snadnějším a trvalejším přístupem ke komplexnější stravě a vyspělejší lékařskou péčí. Na druhé straně je otázkou, zda by nebyl život zahrnující pohybovou aktivitu celkově ještě kvalitnější…
LN Jakým způsobem se to vše, o čem jsme hovořili, vlastně zkoumá a měří? Jsou potřebné dlouhodobé studie, nebo se dá něco zjistit hned?
Pohledů je řada, od těch dlouhodobých studií vlivu míry pohybu na zdraví člověka až po jednorázové studie hodnotící efekt konkrétního pohybu na zdatnost. Pozitivním trendem posledních let je dávat do vztahu pohybovou aktivitu s rizikem vzniku civilizačních chorob. To se následně projevuje i ve vzdělávacích koncepcích, které kladou stále větší důraz na budování vztahu k pohybové aktivitě než na zvyšování výkonnosti.
Vedle toho existují metody, které zkoumají konkrétní dopady pohybové aktivity či inaktivity, z nichž mnohé uplatňujeme i na naší fakultě. U těchto metod jde o to, zda zkoumáme samotný vliv – charakter pohybu –, či jeho následný dopad. Pokud jde o mapování vlivu samotného pohybu, nejčastěji se zde setkáme s dotazovacími metodami. Při hodnocení dopadu pohybové aktivity je nejobecnějším nástrojem motorický test, ale pro specifické dopady pak existují diagnostické nástroje, které mohou poskytnout okamžitou zpětnou vazbu například ve vztahu ke zdravotnímu stavu.
Jako příklad bych uvedl dynamometrii, což je metoda měření svalové síly, kterou používáme například při prognostice rizik podvrtnutí kotníku u sportovců či pro posouzení rizik vývoje artritidy kyčlí jejich nerovnoměrným zatěžováním u běžné populace. Jinou zajímavou metodou je podobarografie, tedy metoda měření tlaků vytvářených chodidly při chůzi, které velmi spolehlivě signalizují změny ve fungování podélné a příčné klenby nohy.