Vzala si za manžela velké plnicí pero
Rozměrný svazek Poslední smích připomíná či potvrzuje, že David Herbert Lawrence byl opravdu velký umělec. Napsal ceněné romány Synové a milenci, Duha, Ženy milující a Milenec lady Chatterleyové. Vedle toho také řadu drobných próz. Tyto povídky však nejsou žádným románovým kompostem, kam odpadávalo to méně podstatné.
Navíc anglický literát publikoval nejen čtyři jmenované romány, bylo jich daleko víc, a i těch krátkých próz je opravdu hodně, přesto si drží vysokou úroveň. To vše od autora, jenž zemřel již v pětačtyřiceti letech. Přitom se tvrdívá – nikoliv nepřípadně –, že prozaik dozrává většinou až mezi čtyřicítkou a padesátkou. K tomu dodejme, že D. H. Lawrence (1885–1930) psal a vydával i poezii.
Když nyní čteme v překladu Jiřího Hanuše čtyřiadvacet povídek Posledního smíchu od spisovatele, jenž zemřel před tolika dekádami, vidíme, že byť se mohou zdát kulisy a okolnosti poněkud posunuté, pořád jde v životě lidském o totéž. A D. H. Lawrence o tom dokáže psát s jedinečnými průhledy do lidského nitra, do mezilidských vztahů.
Ten strašný omyl
Pokud povídky v díle D. H. Lawrence nejsou jen jakousi druhou ligou, pak druhou ligou v jeho povídkářském umění nejsou ani texty teď přeložené v Posledním smíchu – třebaže jde o ty krátké prózy, jež se dosud překladu nedočkaly. V roce 1966 vyšel soubor čtyř textů Panna a cikán a v roce 1989 obsáhlý výbor osmnácti povídek Stín jara, který sestavil, přeložil a šedesátistránkovým doslovem doprovodil Martin Hilský.
Již v Panně a cikánovi můžeme vidět základní téma Lawrenceových próz – jde o to nejpodstatnější v lidském životě, i když někomu to možná bude znít příliš usedle, prostě to jsou takové „vztahovky“. D. H. Lawrence ovšem v již zmíněných průhledech – jako kdyby dokázal v každém lidském osudu, v každé situaci najít jakousi lawrenceovskou díru od suku, jíž se umí dívat pouze on – přináší poznání formulované ve větách, které v dnešním reklamou pokřiveném světě vyznívají až jako narafičené slogany, tak jsou přesné a zároveň atraktivní.
V úvodním Lišákovi čteme: „Člověk touží učinit milovanou bytost šťastnou a její štěstí se zdá na dosah. Stačí udělat to a ono a tamto. Člověk to udělá v dobré víře, a nezdar je pokaždé příšernější. Člověk se může umilovat, ustarat a k smrti utrmácet, a přec to jde se štěstím od deseti k pěti. Štěstí, ten strašný omyl.“
Vedle lásky je tu však i sex. O něm zas mluví dívky v titulní Panně a cikánovi: „,Myslím,‘ řekla Lucille, ,že je jakási hrubá pohlavnost, a pak jiná, ne tak hrubá. Je to hrozně složité, to se ví! Sprostí mužští se mi hnusí. A k mužům, kteří nejsou sprostí, nepociťuju nikdy nic smyslného‘ – to slovo vyslovila pohoršeně. ,Možná že nemám pohlaví.‘“
I v tomto pouhém slovním projevu můžeme zahlédnout frekventované „rozpoložení“Lawrenceových příběhů. Mladá, sexuálně neprobuzená žena na rozcestí mezi spořádaným, zámožným sušinkou či sucharem a prostým vášnivým milovníkem. První nudí, druhý vzbuzuje touhu, ale i obavy. Je to rozpor mezi společensky způsobilým a zvířecími instinkty v nás.
Na sexuální zaraženost, zmatky a probouzení u mladých žen je D. H. Lawrence expert. Nutno dodat, že pro anglického autora byl sex především projevem svobody a radosti ze života – což nutno David Herbert Lawrence přičíst tomu, že vyšel ze „snožmých“poměrů a k tomuto osvobození se složitě propracovával a objevoval ho. Musel si ho vybojovat, nedostal ho automaticky.
Výbor Stíny jara završuje povídka Slunce, kde právě jako by sluneční paprsky na Sicílii v těle hlavní hrdinky, americké ženušky, rozproudily tu pravou sexuální touhu, ovšem ta stojí v přímé opozici k tomu, kým ona je: „Viděla, jak se do opálené tváře venkovana nahrnula krev, jak z jeho vzňatých očí vytryskl modrý žár, jak se mu zdvihá velký penis – pro ni, jak se vzpíná pro ni. A přece k němu nikdy nepřijde – neodváží se. Tolik věcí jí v tom brání, tolik překážek jí stojí v cestě. Zmocní se jí malé, neduživě bílé, městem ocejchované tělo jejího manžela a jeho malý, nervózní penis v ní počne další dítě. Nemohla tomu zabránit.“
Tak pitomá žena
D. H. Lawrence opravdu často nechává své ústřední postavy vězet mezi dvěma volbami, mezi dvěma muži či ženami, staví příběh na opozici a protikladu – v Posledním smíchu je to názorně vidět například v povídce Dělicí čára, kde hlavní hrdinka neustále porovnává své dva manžely.
Manželství je další problém, který stojí Lawrenceovým postavám – většinou tedy hrdinkám – v cestě. Mohlo by se zdát, že všechny tyto „sňatky z rozumu“jsou okolností, jež v současnosti odsouvá texty anglického prozaika do starého harampádí.
Dnes se totiž méně ženíme a vdáváme, o to víc se ale rozvádíme. Ovšem to je jen vnější forma, jinak vztahy fungují pořád na stejném principu. Navíc, nenamlouvejme si, že teď je všechno až tak svobodné a otevřené – tak jsme kupříkladu byli pyšní na to, že prakticky už nejsou žádná tabu, až jsme si zadním vchodem politické korektnosti sami nastěhovali zbrusu nová a nepoměrně směšnější.
Rozpor zvyku a touhy, pragmatičnosti a naivity můžeme zahlédnout hned v prvních větách povídky Žena, která odjela na koni: „Vždycky si myslela, že právě to její manželství na rozdíl od jiných bude dobrodružství. Ne že by ji její manžel nějak magicky přitahoval.“Dnes ženy nejsou pod takovým zvykovým tlakem, není nutné se hned vdávat, a tak mohou vybírat déle než tato „žena, která odjela na koni“– mnohdy však zas hledají tak dlouho, až v bazaru s kandidáty na manžela není co pořídit.
Tento motiv „přebírání“je v povídkách D. H. Lawrence rovněž přítomen, ne nadarmo se jedna jmenuje Druhý v pořadí. O tom, jak to vypadá, když se žena včas nevdá, zase vypovídá povídka Matka a dcera, v níž je matka nakonec ráda, že její dceru opustil nápadník a žádný jiný se následně dlouho neobjevuje. Má tak aspoň společnici v osamění.
Příběh dvou žen v jednom bytě ovšem též ukazuje, jak je nebezpečné všechny nemilé stavy hned nálepkovat, a tím je ospravedlňovat, či dokonce mytizovat, neboť tak do nich člověk jen zabředne ještě hlouběji: „Obávám se, že Virginia je ženou jednoho muže, pravila paní Bodoinová. Já jsem také ženou jednoho muže, totéž byla moje matka a také moje babička.“Opět lze najít paralelu se současností – když už je nás na ocet hodně a trvá to příliš dlouho, začneme si aspoň říkat singles, to zní světově.
Matka a dcera i Druhý v pořadí už jsou povídkami, které přináší nyní nakladatelstvím Argo vydaný Poslední smích. Ten obsahuje i šestici textů, jež byly publikovány mimo autorem sestavené knižní soubory. Ty byly tři – Pruský důstojník (1914), Anglie, má Anglie (1922) a Žena, která odjela na koni (1928).
I v nově přeložených povídkách najdeme především to, co už bylo zmíněno výše. To jest příběhy o vztazích, příběhy žen nešťastně zajatých v manželství a taky vybroušené věty podávající o jejich rozpoložení jasné zprávy. Třeba v Nové Evě a starém Adamovi: „Připadalo jí, že její manžel ani není člověk, že je pouze nástrojem své práce, svého podnikání. Občas v něm viděla velké plnicí pero, které z ní saje krev místo inkoustu.“
Ve Dvou modrých ptácích pak figurují věty, jež si doslova koledují o to, aby si je nějaká odbornice na vztahy a na život vůbec vtiskla jako motto do své knihy: „Když muže příliš dobře znáte, nechcete, aby vás líbal… Jak může být žena tak pitomá, že dopustí, aby jí bylo čtyřicet!“
Stíny jara a kapradiny
Pozoruhodný je i Zamilovaný, v němž čteme postesknutí mladé ženy nad snoubencem mazlícím se víc s auty než s ní: „Hester cítila, že by potřebovala, aby Joe pořádně zatočil klikou, pokud se s ním má po silnici do manželství vydat.“Tento text je podstatný i v tom, že formuluje pro ženy odrazující skutečnost týkající se mužů, jež se rovněž v povídkách D. H. Lawrence často opakuje: „Ale teď, bohužel, ve chvíli, kdy mu slíbila, že si ho vezme, udělal tu nehoráznou chybu, že se do ní ,zamiloval‘.“
Aby to však nevypadalo, že nově vydaný olbřímí svazek je monotematický. Například titulní povídka je jakýmsi podobenstvím, i když ze začátku má realistický podklad, a to vlastně identický s tím, jaký známe z povídek Karla Čapka – ze Šlépěje a hlavně pozdějších Šlépějí .Jetu sníh, záhadná stopa, a dokonce i policista. A když už jsme u tohoto jména, je dobré připomenout i to, že Pruský důstojník ze Stínů jara naopak v závěru popisem bezvýchodného lesa upomene na Stín kapradiny Josefa Čapka. Ještě předtím ovšem též na obdobně vojensky homosexuální povídku Ernesta Hemingwaye Jednoduchý dotaz.
V povídce Věci potom vidíme, jak je D. H. Lawrencem vysmívána snaha o alternativní, ryzí život ze strany manželů, kteří schraňují věci, čímž se stávají jejich otroky a snoby, ale zároveň se pořád děsí, že ztratí svobodu tím, že budou muset začít pracovat.
Humorný přídech má i Páv v zimě,
v němž hraje hlavní roli dopis z kontinentu oznamující narození syna bývalého anglického vojáka – jeho manželce však tento dopis přeloží vypravěč natolik ohleduplně, že o „autorství“jejího muže pomlčí. Následně – na omluvu? – jí nese zimní krajinou v síťovce jejího miláčka, promrzlého ztraceného páva.
V úvodu povídky Jízdenky, prosím!
zas anglický prozaik vystřihne takový popis tramvajové dráhy, že má člověk chuť tam hned běžet a nechat se trochu povozit. I když zrovna tento text, v němž si nakonec ženský kolektiv průvodčích došlápne na přelétavého šéfa, by mohl být předmostím pro feministické zmocnění se díla D. H. Lawrence. Nicméně Martin Hilský v doslovu ke Stínům jara zmiňuje Kate Milletovou, jež v souvislosti s Milencem lady Chatterleyové píše, že „Lawrence prostřednictvím ženského vědomí sděluje mužskou představu o sexu a sexuálním aktu“.
Po třiceti letech vychází další výbor povídek D. H. Lawrence s názvem Poslední smích. Je to velká událost, neboť tato kniha zůstane jistě živá nejméně dalších třicet let – stejně jako předchozí povídkový výbor Stíny jara.
Nehybná černá hrouda
Tady se nicméně dostáváme k další rovině – k možnosti srovnávat totožné motivy z románů a povídek… Kupříkladu povídka Stíny jara má stejné lesní prostředí (včetně postavy hajného) jako Milenec lady Chatterleyové. Ti, kdo začnou tento román číst proto, aby se dostali k pasážím, v nichž je zachyceno sexuální splývání milenců včetně toho, jak hajný Mellors velebí Conniino pozadí i další přednosti jejího těla, budou asi překvapeni. V Milenci lady Chatterleyové totiž najdou i rozsáhlé debaty o socialismu či pasáž, v níž je detailně popisován krtek.
Toto zvíře je středem zájmu rovněž v již zmíněné povídce Druhý v pořadí, nejprve s rozverností, poté je však učiněn krátký proces: „V jednom okamžiku tady krtek rejdil na slunci a v příštím před ní ležel jako nehybná černá hrouda – ani se nebránil, téměř sebou ani nezaškubal.“
D. H. Lawrence byl člověk, který vyšel z určitého prostředí, žil v určité době a v určité situaci, ale každopádně ve svých textech zachytil něco univerzálně platného – jako onen krtek dokázal zrýt záhumenek mileneckých a manželských vztahů opravdu důkladně a prozíravě. Skutečný život nikdy do jeho próz nevpustil literátské manýry. Stačí si třeba znovu přečíst úchvatné rozebrání mechanismu rodinných vztahů v povídce Anglie, má Anglie ze Stínů jara, a veškeré současné literární snažení se zdá náhle tak nedostatečné.
D. H. Lawrence byl velký umělec, nikoliv velké plnicí pero.
V úvodu povídky Jízdenky, prosím! anglický prozaik vystřihne takový popis tramvajové dráhy, že má hned člověk chuť tam běžet a nechat se trochu povozit