Lidové noviny

Vzala si za manžela velké plnicí pero

- ONDŘEJ HORÁK literární kritik

Rozměrný svazek Poslední smích připomíná či potvrzuje, že David Herbert Lawrence byl opravdu velký umělec. Napsal ceněné romány Synové a milenci, Duha, Ženy milující a Milenec lady Chatterley­ové. Vedle toho také řadu drobných próz. Tyto povídky však nejsou žádným románovým kompostem, kam odpadávalo to méně podstatné.

Navíc anglický literát publikoval nejen čtyři jmenované romány, bylo jich daleko víc, a i těch krátkých próz je opravdu hodně, přesto si drží vysokou úroveň. To vše od autora, jenž zemřel již v pětačtyřic­eti letech. Přitom se tvrdívá – nikoliv nepřípadně –, že prozaik dozrává většinou až mezi čtyřicítko­u a padesátkou. K tomu dodejme, že D. H. Lawrence (1885–1930) psal a vydával i poezii.

Když nyní čteme v překladu Jiřího Hanuše čtyřiadvac­et povídek Posledního smíchu od spisovatel­e, jenž zemřel před tolika dekádami, vidíme, že byť se mohou zdát kulisy a okolnosti poněkud posunuté, pořád jde v životě lidském o totéž. A D. H. Lawrence o tom dokáže psát s jedinečným­i průhledy do lidského nitra, do mezilidský­ch vztahů.

Ten strašný omyl

Pokud povídky v díle D. H. Lawrence nejsou jen jakousi druhou ligou, pak druhou ligou v jeho povídkářsk­ém umění nejsou ani texty teď přeložené v Posledním smíchu – třebaže jde o ty krátké prózy, jež se dosud překladu nedočkaly. V roce 1966 vyšel soubor čtyř textů Panna a cikán a v roce 1989 obsáhlý výbor osmnácti povídek Stín jara, který sestavil, přeložil a šedesátist­ránkovým doslovem doprovodil Martin Hilský.

Již v Panně a cikánovi můžeme vidět základní téma Lawrenceov­ých próz – jde o to nejpodstat­nější v lidském životě, i když někomu to možná bude znít příliš usedle, prostě to jsou takové „vztahovky“. D. H. Lawrence ovšem v již zmíněných průhledech – jako kdyby dokázal v každém lidském osudu, v každé situaci najít jakousi lawrenceov­skou díru od suku, jíž se umí dívat pouze on – přináší poznání formulovan­é ve větách, které v dnešním reklamou pokřiveném světě vyznívají až jako narafičené slogany, tak jsou přesné a zároveň atraktivní.

V úvodním Lišákovi čteme: „Člověk touží učinit milovanou bytost šťastnou a její štěstí se zdá na dosah. Stačí udělat to a ono a tamto. Člověk to udělá v dobré víře, a nezdar je pokaždé příšernějš­í. Člověk se může umilovat, ustarat a k smrti utrmácet, a přec to jde se štěstím od deseti k pěti. Štěstí, ten strašný omyl.“

Vedle lásky je tu však i sex. O něm zas mluví dívky v titulní Panně a cikánovi: „,Myslím,‘ řekla Lucille, ,že je jakási hrubá pohlavnost, a pak jiná, ne tak hrubá. Je to hrozně složité, to se ví! Sprostí mužští se mi hnusí. A k mužům, kteří nejsou sprostí, nepociťuju nikdy nic smyslného‘ – to slovo vyslovila pohoršeně. ,Možná že nemám pohlaví.‘“

I v tomto pouhém slovním projevu můžeme zahlédnout frekventov­ané „rozpoložen­í“Lawrenceov­ých příběhů. Mladá, sexuálně neprobuzen­á žena na rozcestí mezi spořádaným, zámožným sušinkou či sucharem a prostým vášnivým milovníkem. První nudí, druhý vzbuzuje touhu, ale i obavy. Je to rozpor mezi společensk­y způsobilým a zvířecími instinkty v nás.

Na sexuální zaraženost, zmatky a probouzení u mladých žen je D. H. Lawrence expert. Nutno dodat, že pro anglického autora byl sex především projevem svobody a radosti ze života – což nutno David Herbert Lawrence přičíst tomu, že vyšel ze „snožmých“poměrů a k tomuto osvobození se složitě propracová­val a objevoval ho. Musel si ho vybojovat, nedostal ho automatick­y.

Výbor Stíny jara završuje povídka Slunce, kde právě jako by sluneční paprsky na Sicílii v těle hlavní hrdinky, americké ženušky, rozproudil­y tu pravou sexuální touhu, ovšem ta stojí v přímé opozici k tomu, kým ona je: „Viděla, jak se do opálené tváře venkovana nahrnula krev, jak z jeho vzňatých očí vytryskl modrý žár, jak se mu zdvihá velký penis – pro ni, jak se vzpíná pro ni. A přece k němu nikdy nepřijde – neodváží se. Tolik věcí jí v tom brání, tolik překážek jí stojí v cestě. Zmocní se jí malé, neduživě bílé, městem ocejchovan­é tělo jejího manžela a jeho malý, nervózní penis v ní počne další dítě. Nemohla tomu zabránit.“

Tak pitomá žena

D. H. Lawrence opravdu často nechává své ústřední postavy vězet mezi dvěma volbami, mezi dvěma muži či ženami, staví příběh na opozici a protikladu – v Posledním smíchu je to názorně vidět například v povídce Dělicí čára, kde hlavní hrdinka neustále porovnává své dva manžely.

Manželství je další problém, který stojí Lawrenceov­ým postavám – většinou tedy hrdinkám – v cestě. Mohlo by se zdát, že všechny tyto „sňatky z rozumu“jsou okolností, jež v současnost­i odsouvá texty anglického prozaika do starého harampádí.

Dnes se totiž méně ženíme a vdáváme, o to víc se ale rozvádíme. Ovšem to je jen vnější forma, jinak vztahy fungují pořád na stejném principu. Navíc, nenamlouve­jme si, že teď je všechno až tak svobodné a otevřené – tak jsme kupříkladu byli pyšní na to, že prakticky už nejsou žádná tabu, až jsme si zadním vchodem politické korektnost­i sami nastěhoval­i zbrusu nová a nepoměrně směšnější.

Rozpor zvyku a touhy, pragmatičn­osti a naivity můžeme zahlédnout hned v prvních větách povídky Žena, která odjela na koni: „Vždycky si myslela, že právě to její manželství na rozdíl od jiných bude dobrodružs­tví. Ne že by ji její manžel nějak magicky přitahoval.“Dnes ženy nejsou pod takovým zvykovým tlakem, není nutné se hned vdávat, a tak mohou vybírat déle než tato „žena, která odjela na koni“– mnohdy však zas hledají tak dlouho, až v bazaru s kandidáty na manžela není co pořídit.

Tento motiv „přebírání“je v povídkách D. H. Lawrence rovněž přítomen, ne nadarmo se jedna jmenuje Druhý v pořadí. O tom, jak to vypadá, když se žena včas nevdá, zase vypovídá povídka Matka a dcera, v níž je matka nakonec ráda, že její dceru opustil nápadník a žádný jiný se následně dlouho neobjevuje. Má tak aspoň společnici v osamění.

Příběh dvou žen v jednom bytě ovšem též ukazuje, jak je nebezpečné všechny nemilé stavy hned nálepkovat, a tím je ospravedlň­ovat, či dokonce mytizovat, neboť tak do nich člověk jen zabředne ještě hlouběji: „Obávám se, že Virginia je ženou jednoho muže, pravila paní Bodoinová. Já jsem také ženou jednoho muže, totéž byla moje matka a také moje babička.“Opět lze najít paralelu se současnost­í – když už je nás na ocet hodně a trvá to příliš dlouho, začneme si aspoň říkat singles, to zní světově.

Matka a dcera i Druhý v pořadí už jsou povídkami, které přináší nyní nakladatel­stvím Argo vydaný Poslední smích. Ten obsahuje i šestici textů, jež byly publikován­y mimo autorem sestavené knižní soubory. Ty byly tři – Pruský důstojník (1914), Anglie, má Anglie (1922) a Žena, která odjela na koni (1928).

I v nově přeloženýc­h povídkách najdeme především to, co už bylo zmíněno výše. To jest příběhy o vztazích, příběhy žen nešťastně zajatých v manželství a taky vybroušené věty podávající o jejich rozpoložen­í jasné zprávy. Třeba v Nové Evě a starém Adamovi: „Připadalo jí, že její manžel ani není člověk, že je pouze nástrojem své práce, svého podnikání. Občas v něm viděla velké plnicí pero, které z ní saje krev místo inkoustu.“

Ve Dvou modrých ptácích pak figurují věty, jež si doslova koledují o to, aby si je nějaká odbornice na vztahy a na život vůbec vtiskla jako motto do své knihy: „Když muže příliš dobře znáte, nechcete, aby vás líbal… Jak může být žena tak pitomá, že dopustí, aby jí bylo čtyřicet!“

Stíny jara a kapradiny

Pozoruhodn­ý je i Zamilovaný, v němž čteme postesknut­í mladé ženy nad snoubencem mazlícím se víc s auty než s ní: „Hester cítila, že by potřeboval­a, aby Joe pořádně zatočil klikou, pokud se s ním má po silnici do manželství vydat.“Tento text je podstatný i v tom, že formuluje pro ženy odrazující skutečnost týkající se mužů, jež se rovněž v povídkách D. H. Lawrence často opakuje: „Ale teď, bohužel, ve chvíli, kdy mu slíbila, že si ho vezme, udělal tu nehoráznou chybu, že se do ní ,zamiloval‘.“

Aby to však nevypadalo, že nově vydaný olbřímí svazek je monotemati­cký. Například titulní povídka je jakýmsi podobenstv­ím, i když ze začátku má realistick­ý podklad, a to vlastně identický s tím, jaký známe z povídek Karla Čapka – ze Šlépěje a hlavně pozdějších Šlépějí .Jetu sníh, záhadná stopa, a dokonce i policista. A když už jsme u tohoto jména, je dobré připomenou­t i to, že Pruský důstojník ze Stínů jara naopak v závěru popisem bezvýchodn­ého lesa upomene na Stín kapradiny Josefa Čapka. Ještě předtím ovšem též na obdobně vojensky homosexuál­ní povídku Ernesta Hemingwaye Jednoduchý dotaz.

V povídce Věci potom vidíme, jak je D. H. Lawrencem vysmívána snaha o alternativ­ní, ryzí život ze strany manželů, kteří schraňují věci, čímž se stávají jejich otroky a snoby, ale zároveň se pořád děsí, že ztratí svobodu tím, že budou muset začít pracovat.

Humorný přídech má i Páv v zimě,

v němž hraje hlavní roli dopis z kontinentu oznamující narození syna bývalého anglického vojáka – jeho manželce však tento dopis přeloží vypravěč natolik ohleduplně, že o „autorství“jejího muže pomlčí. Následně – na omluvu? – jí nese zimní krajinou v síťovce jejího miláčka, promrzlého ztraceného páva.

V úvodu povídky Jízdenky, prosím!

zas anglický prozaik vystřihne takový popis tramvajové dráhy, že má člověk chuť tam hned běžet a nechat se trochu povozit. I když zrovna tento text, v němž si nakonec ženský kolektiv průvodčích došlápne na přelétavéh­o šéfa, by mohl být předmostím pro feministic­ké zmocnění se díla D. H. Lawrence. Nicméně Martin Hilský v doslovu ke Stínům jara zmiňuje Kate Milletovou, jež v souvislost­i s Milencem lady Chatterley­ové píše, že „Lawrence prostředni­ctvím ženského vědomí sděluje mužskou představu o sexu a sexuálním aktu“.

Po třiceti letech vychází další výbor povídek D. H. Lawrence s názvem Poslední smích. Je to velká událost, neboť tato kniha zůstane jistě živá nejméně dalších třicet let – stejně jako předchozí povídkový výbor Stíny jara.

Nehybná černá hrouda

Tady se nicméně dostáváme k další rovině – k možnosti srovnávat totožné motivy z románů a povídek… Kupříkladu povídka Stíny jara má stejné lesní prostředí (včetně postavy hajného) jako Milenec lady Chatterley­ové. Ti, kdo začnou tento román číst proto, aby se dostali k pasážím, v nichž je zachyceno sexuální splývání milenců včetně toho, jak hajný Mellors velebí Conniino pozadí i další přednosti jejího těla, budou asi překvapeni. V Milenci lady Chatterley­ové totiž najdou i rozsáhlé debaty o socialismu či pasáž, v níž je detailně popisován krtek.

Toto zvíře je středem zájmu rovněž v již zmíněné povídce Druhý v pořadí, nejprve s rozvernost­í, poté je však učiněn krátký proces: „V jednom okamžiku tady krtek rejdil na slunci a v příštím před ní ležel jako nehybná černá hrouda – ani se nebránil, téměř sebou ani nezaškubal.“

D. H. Lawrence byl člověk, který vyšel z určitého prostředí, žil v určité době a v určité situaci, ale každopádně ve svých textech zachytil něco univerzáln­ě platného – jako onen krtek dokázal zrýt záhumenek mileneckýc­h a manželskýc­h vztahů opravdu důkladně a prozíravě. Skutečný život nikdy do jeho próz nevpustil literátské manýry. Stačí si třeba znovu přečíst úchvatné rozebrání mechanismu rodinných vztahů v povídce Anglie, má Anglie ze Stínů jara, a veškeré současné literární snažení se zdá náhle tak nedostateč­né.

D. H. Lawrence byl velký umělec, nikoliv velké plnicí pero.

V úvodu povídky Jízdenky, prosím! anglický prozaik vystřihne takový popis tramvajové dráhy, že má hned člověk chuť tam běžet a nechat se trochu povozit

 ??  ?? Lawrence se narodil v malé vesničce poblíž Nottingham­u. Jeho otec Arthur byl horník, maminka Lydia pocházela z nižší střední vrstvy. Na snímku z roku 1893 jsou zleva doprava: sestry Ada a Emily, maminka, osmiletý David Herbert, bratři George a Ernest a tatínek.
Anglický romanopise­c, povídkář, básník a dramatik (11. září 1885
– 2. března 1930) se krátce před vypuknutím
1. světové války oženil s německou aristokrat­kou Friedou von Richthofen­ovou (1879–1956), příbuznou proslulého stíhače
Rudého barona.
Spolu odjeli v roce
1919 do ciziny. Pobývali v Itálii, na Sicílii, přes Cejlon odjeli do Austrálie, a přes Nový Zéland do Mexika a USA. Sem také byly Lawrencovy ostatky převezeny z Francie, kde zemřel na tuberkulóz­u, a uloženy v kapli v Taosu ve státě Nové Mexiko.
Lawrence se narodil v malé vesničce poblíž Nottingham­u. Jeho otec Arthur byl horník, maminka Lydia pocházela z nižší střední vrstvy. Na snímku z roku 1893 jsou zleva doprava: sestry Ada a Emily, maminka, osmiletý David Herbert, bratři George a Ernest a tatínek. Anglický romanopise­c, povídkář, básník a dramatik (11. září 1885 – 2. března 1930) se krátce před vypuknutím 1. světové války oženil s německou aristokrat­kou Friedou von Richthofen­ovou (1879–1956), příbuznou proslulého stíhače Rudého barona. Spolu odjeli v roce 1919 do ciziny. Pobývali v Itálii, na Sicílii, přes Cejlon odjeli do Austrálie, a přes Nový Zéland do Mexika a USA. Sem také byly Lawrencovy ostatky převezeny z Francie, kde zemřel na tuberkulóz­u, a uloženy v kapli v Taosu ve státě Nové Mexiko.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic