No nekupte to. I za kakaové boby
Komu jinému dát slovo než kupci, který procestoval ve 13. století širé východní kraje. Marco Polo, člen benátské obchodnické rodiny, navštívil (ač některá jeho svědectví bývají rozporována) Persii, jihovýchodní Asii, Tibet a hlavně obrovskou Čínu, Kataj. Pobyl též v hlavním městě Kambalu (Chán-balyku čili Chánově městě) v oblasti dnešního Pekingu. A mezi nesčetnými úžasy spatřil i div následující:
V tomto městě má Velký chán mincovnu; a je kouzelníkem, poněvadž dává peníze zhotovovat takto. Dá sebrat kůru z morušových stromů, jejichž listy žerou bourci hedvábníci; tenké plátky kůry třou a stloukají na kaši a pak je formují na papír bourcový; když je hotov, dá jej chán rozstříhat na kousky (...) A všechny tyto papíry nebo peníze jsou zhotovovány s vážností a slavnostností, jako by byly ze zlata nebo z čistého stříbra, neboť na každý peníz se podepíší četní úředníci k tomu určení a dají tam své razítko. Kdyby je někdo zfalšoval, byl by potrestán nejvyšším trestem (...) Všichni pak, kdož jsou pod jeho vládou, je rádi berou místo platu, neboť nechť jdou kamkoliv, všude jimi platí všechno zboží, drahokamy, zlato a stříbro; všechny tyto věci mohou dostat, zaplatí-li je papírovými penězi, popisoval Polo v Miliónu (1300) čínský vynález, který zjednodušil obchody.
Počátkem 14. století doložil tuto podivnost i mnich Oldřich (Odorik) Čech z Furlánska, když napsal, že „v celé říši nikomu nic neplatí penězi, leda jakýmisi lístečky“. Čína byla – a opět zase je – obchodní velmocí spoléhající se na proud zboží. Pojmem se stala hedvábná stezka, jejíž tisícileté dějiny zpracoval sinolog Vladimír Liščák. Mimo jiné si všímá významu karavan (z perského kerván, ochranu obchodu). Hlavním karavanním zvířetem od Nigeru až po Peking byl od nejstarších dob velbloud. Pouť karavan byla vázána na určité cesty, na nichž jsou vhodná místa pro odpočinek a voda. Mongolští panovníci vydržovali ve středověku zvláštní strážce karavanních cest, kteří měli pečovat o bezpečnost, uvádí kniha Čína: Dobrodružství Hedvábné cesty (2000). Vedle hedvábí patřily k obchodovaným artiklům exotická koření, sklo či koberce. Dnešní výměně zboží mezi Západem a Východem kralují oděvy, elektronika a – plastové blbosti.
15 tisíc mušliček za nevěstu
Obchod obecně je výměna zboží či služeb; transakce provedená mezi nejméně dvěma stranami. Antropologové někdy rozlišují přímý obchod (zaplacený penězi či cennostmi) a směnu (tedy barter, kdy se vyměňují věci bez užití peněz). Jak jsme zde psali v prosinci, takových výměn si všímal etnolog Marcel Mauss, když upozorňoval, že i dary si ve skutečnosti vyžadují nějakou, byť odloženou reciprocitu. „Žádná kultura nemůže výhradně spoléhat na čistý altruismus, aby získávala zboží či servis,“psal Marvin Harris (1997), přičemž připomínal, že i lovci a sběrači v poušti Kalahari, drobní !Kungové, si střídavě poskytovali nasbírané plody a kořist, ale pak očekávali totéž od jiných. A občas i tací lidé smění sůl za med, kamenný břit za košík...
Někdo mívá přístup k věci A (mušličky, měď), jiný umí zase B (vyrábí luky). I lidé materiálně nejprostších kmenů si směňovali artefakty v rámci komunity anebo se svými sousedy. Na Nové Guineji je doložena výměna mušliček kauri z jižního pobřeží za zelenkavé sekeromlaty ze severu; řada studií se věnovala obřadné výměně šperků (systém kula).
Zvláštní formou směny býval tichý obchod (silent trade), jak se říká transakci, kdy jedna skupina osob přinese na určenou mýtinu zboží, pak odejde, zatímco si „kupující“přijdou věci obhlédnout a zanechají tam adekvátní náhradu. To se děje do chvíle, než jsou obě strany spokojeny s „cenou“a zboží si odnesou; tak měnili Pygmejové-Mbuti se zemědělci maso za banány, podobně „kšeftovali“srílanští Veddové s medem za železo.
Platidla nejsou až takovou novinkou, jak by se nám zdálo. Široce užívané bývaly ulity z plžů (včetně zavinutce penízkového), šňůry s lasturkami, korálky (o nich psal Polo v Tibetu), kotouče (na Marianách ze želvoviny), ingoty, náramky, perly či největší „peníze“světa – obrovská kamenná kola na Yapu. Ve staré Číně kolovaly mince z nefritu, jinde existovala platidla z psích zubů i peříček (souostroví Santa Cruz). A na Palau se platilo kusem posvátné horniny (audouth), jež prý měla v přepočtu na statky cenu 4000 dolarů! „U Basarů stojí žena 15 tisíc mušlí kauri a jednu krávu, takže svatba je pro manžela opravdu nákladná záležitost,“psal Julius Lips o tomto „obchodu“, reálně o platbě za nevěstu.
Indiánští Aztékové dospěli až k profesi obchodníků (pochteca). Nebyli to drobní hokynáři, ale vlivná organizovaná třída, jejíž členové podnikali dálkové výpravy po Mexiku. Jejich průvody nosily deky z králičích kožek, šperky, bylinky i nože, aby nazpátek přinášely jaguáří kůže či peří z ptáka quetzala a luxusní věci. Bylo však třeba najít něco, co by upravilo nerovnoměrnost výměny, něco nepříliš cenného, aby se mohlo používat i při malých transakcích, ale zároveň žádaného... Těmto požadavkům odpovídaly kakaové boby, jež se daly dobře přepravovat. Někdy se jako jednotek výměny užívalo ptačích brků naplněných zlatým prachem, jindy to byly nože ve tvaru půlměsíce, kované z tenké mědi, vysvětluje aztékolog George C. Vaillant.
Ale jak známo, mnohé obchody domorodců s kolonizátory – včetně otrokářského byznysu v rovníkové Africe – dopadaly katastrofálně. Dovážený alkohol zametl nejenom s indiány. Proti prodeji „ohnivé vody“Eskymákům brojil polárník Fridtjof Nansen roku 1891: Zákaz prodeje kořalky v Grónsku je téměř nutností, aby nebyl uspíšen zánik domorodců (...) Moje požadavky však jdou ještě dál; myslím, že by se měl zakázat nejen prodej kořalky, ale také kávy, tabáku, čaje a jiných vyloženě škodlivých a bezcenných výrobků, jež domorodcům dovážíme. Vždyť po tom netoužili a nám trvalo dlouho, než jsme je ty věci naučili používat...
Ó, fénický Týre, ty sis asi žil! Starověký byznys dokazují klínopisné destičky se zápisy nákupů či naskladnění zboží, ale i nejstarší zákoníky. Mezopotámci uzavírali kupní smlouvy, vyžadovali i svědky k prodeji, a víme dokonce, že v nouzi mohli rodiče prodat vlastní děti! Chammurapiho zákoník (§117) k tomu uvádí: „Jestliže někoho svíral dluh a on prodal svou manželku, svého syna nebo svou dceru, nebo je dal jako rukojmí pro dluh, budou po tři roky pracovat v domě kupce či věřitele; ve čtvrtém roce (ale) budou propuštěni.“
Zahraniční obchod vzkvétal v Egyptě, který směňoval komodity s Palestinou a jižním Puntem, kam se vozily výrobky a zpět slonovina, eben, myrha, koření či pštrosí pera. Ve Středomoří se stali obchodní silou Féničané. Ezechielovo proroctví obdivovalo bohatství města Týru následovně: Týre, ... také synové Dedanu s tebou obchodovali a mnohé ostrovy ti byly k ruce jako prodavači, platily ti daně ve sloních klech a ebenov ém dřevu. Obchodoval s tebou i Aram pro množství tvých výrobků z tyrkysu, šarlatu, tkanin, korálů i rubínů. Obchodoval s tebou i Juda a Izraelská země a dodávaly ti pšenici, proso, med, olej a balzám...
I ve středověku se čile kupčilo. Dokladem budiž v Polabí a na slovanských sídlištích z 8. až 10. století četné cizí mince, dokonce arabské provenience. Rozmach měn, těžba stříbra (Kutná Hora, Jihlava) a ražby peněz ve 12. a 13. století (spolu s proměnou putujících kupců v usazené obchodníky ve městech) vedly dle Jacquese Le Goffa k „obchodní revoluci“. Proměně trhovců v zámožné podnikatele, kteří se stávali klienty bankovních domů Fuggerů a Medicejských, se v knize Zlato a koření (2006) důkladně věnoval Jean Favier. „Prvním krokem ke světovosti je opětovné investování finančních výtěžků,“upozorňuje historik na vznik směnek ve 14. století, na investice do obchodů a probuzení „zahálejících“peněz.
Žít už bez nich neumíme. Jak postřehl Georg Simmel ve Filosofii peněz z roku 1900: Skutečnost, že každý má v kapse nějaké drobné peněžní částky, za něž si – a často jen z rozmaru – může koupit všelijaké maličkosti, vyvolala k životu průmyslová odvětví, která z té možnosti žijí. To a dělení peněz přispívá k rostoucímu počtu trivialit, jimiž ověšujeme svůj život.
O tom, že se právě dnes slaví Mezinárodní den celníků, vědí asi jen celníci sami... Činí tak na připomínku 26. ledna 1952, kdy vznikla světová organizace, jež dbá na nastavování smluv a pravidel obchodu. Se směnou zboží či obchodem za peníze mají zkušenosti všichni lidé světa – včetně těch hmotně nejchudších. Počátkem 14. století doložil existenci čínských bankovek mnich Odorik z Furlánska, když napsal, že „v celé říši nikomu nic neplatí penězi, leda jakýmisi lístečky“
Autor je etnolog a historik kultury