… a jednou otevřu a nechám dokořán
Na Hrubínovu Černou denici teď myslím a vzpomínám na ten – původně – jediný večer, který se protáhl na krásných pět let. Do pražské Violy se Luděk Munzar vrátil po dlouhé pauze, kdy už divadlo hrát nechtěl. Sto let od narození milovaného básníka však Luďka přesvědčilo ke vzpomínkám na společná setkání doplněná úryvky z Hrubínových básnických skladeb. Zájem diváků byl neuvěřitelný, a tak jsme se do Violy s dialogem o Hrubínovi a s klavírním doprovodem Emila Viklického vraceli opakovaně. „Zvlášť Černá denice je tak osobní,“přemýšlel Luděk Munzar. „Hrubín ji přece napsal, když mu zemřela maminka i sestra. Léta jsem se toho textu dotýkal a bál jsem se ho zároveň. Ale teď už to vím. K tomu, abych přesně pochopil Františkovo: … a jednou otevřu a nechám dokořán, jsem se musel nejdřív prožít. Přes všechny radosti a smutky, nemoce i zklamání. Se vším všudy. Teď už mu rozumím.“
Hrubínovy verše Luděk Munzar jen tak jako by nenápadně vyprávěl a žil. Jednou se mi svěřil, jak se v názoru na „umělecký přednes“potkali s Janem Skácelem: „Viděl jsem ho v Klubu spisovatelů na Národní třídě u Topičů. Poznal jsem jeho havraní křídla. Velký tmavý obočí, cigareta a hlava skloněná nad stolem. Když vyprávěl, jak nesnáší recitaci poezie, když se tam mezi přáteli svěřil, že by si člověk měl verše číst jenom tak sám pro sebe nebo – když opravdu nemůže jinak – tak je přečíst potichu někomu blízkýmu, nevydržel jsem to, vyskočil jsem a užaslýmu Skácelovi jsem dal pusu. Vždycky jsem chtěl být jenom ten, kdo verše přečte. Nabídne. Nic víc. Děsilo mě to vlnobití slz a chvění od Šumavy k Tatrám, když se recitovalo!“Vnímaví diváci mu dávali za pravdu, potleskem vestoje děkovali za upřímná sdělení od srdce k srdci.
Díval jsem se večer co večer, jako partner v dialogu, do jeho očí. Jaká to byla škola herectví a kontaktu s divákem. Jaká škoda byla těch let, kdy se divadlu vzdálil. Ve Viole, na svém posledním jevišti, byl šťastný. A v zákulisí jsme se všichni těšili na každou společnou chvíli. I tam byl s námi, díky Luďkovi, František Hrubín.
Poznali se kdysi při zkouškách na Srpnovou neděli v Krejčově režii v Národním divadle. „František kouřil na chodbě a říká mi: ,Děláte to dobře. Vy jste z venkova, viďte?‘ A já mu na to: ,Ano.‘ ,No vidíte, já taky. Já jsem Franta.‘ Já vím. Mistře.‘ ‚Ale no tak,‘ nenechal mě. ,Ty jsi Luděk, já jsem Franta. Budeme si tykat.‘ Zůstal jsem jako opařenej. Chápete? Člověk o generaci starší, národní básník, nabídne tykání klukovi ze Smiřic! Během zkoušení najednou z toho vztahu autor a herec vzniklo přátelství, za které pánubohu děkuju dodnes.“A když se Luděk Munzar po čase do Violy vrátil znovu, aby tentokrát otevřel Seifertův Koncert na ostrově a četl: „… pak trochu pršelo a bylo jaro, uběhl rok, pak druhý, třetí, a byl to celý život. A ten, kdo tu přechází, je někdo jiný, to už nejsem já…“– kruh se symbolicky uzavřel.
Autor je ředitelem komorního Divadla Viola