Pramínek z dějin vlasů
Nejspíš jste to nikdy neslyšeli. Příběh holčičky, která se jmenovala Lili Hirschová. Před nějakými 75 lety, což není tak dávno, žila v transylvánském městě Târgu Mureș se svým čtrnáctiletým bráchou Jicchakem a s rodiči – Šaulem a Rivkou. Lili samotné bylo dvanáct, když v Maďarsku (dnes rumunské město bylo tenkrát součástí Maďarska) začínalo „přesídlování“Židů do ghett a dál. Malá Lili si od raného dětství nestříhala svoje krásné dlouhé vlasy, které si zavinovala do mohutných copů.
Moc jí to slušelo, jak ukazuje rodinné foto s šik maminkou, tátou a Jicchakem (s čepkou i rošťáckým úsměvem bystrého kluka). Krátce nato museli všichni pryč, takže Rivka dceři doporučila, ať si copy ostříhá; kdovíkde by se o ně nemohla pěkně starat. Ale Lili nechtěla. Souhlasila až po slibu, že copy uschovají u sousedů, kde si je jednou vyzvednou...
Za šest týdnů byly obě nacisty zavražděny v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau poblíž Osvětimi. Rivka s Lili šly ihned po transportu do plynové komory, kdežto otec se synem byli posláni do bloku 21. A pak od sebe odděleni. Mladík přežil pochod smrti, tyfus, pobyty v lágrech Lieberose, Sachsenhausen, Mauthausen i Gunskirchen, načež se po válce setkal s tatínkem. Z rodiny zbyli sami. V září 1945 se vrátili do Târgu Mureș. Domů.
A tam zjistili, že ze všech rodinných věcí, jež ponechali v sousedské úschově, zůstaly jen Liliiny dlouhé copy uvnitř tatínkova sáčku na modlitební šál (talit)... Šaul s Jicchakem si je vzali; to jediné, co z nedávno ještě šťastné dívky zbylo. Roku
1962 emigrovali do Izraele, kde svoji upomínku na Lilinku předali jeruzalémskému památníku Jad vašem (z biblického verše „ukaž jména“), který dbá o památku zhruba šesti milionů obětí holokaustu.
Příběh rodiny Hirschů jsem donedávna také neznal, jinak bych jej jistě zařadil do své knihy Dějiny vlasů, kterou nedávno vydala Academia. Odkazuje však na jiné osudy z Osvětimi a dalších táborů, kde nacisté dehumanizovali jiné lidi. Třeba tetováním čísel (o čemž psala sobotní Orientace LN) anebo stříháním kštic. Nedobrovolným holičem býval v Treblince vězeň Samuel Willenberg. Ve své knížce (česky 2013) popsal, jak to v lágru chodilo. Ženy si sedaly na stoličky, některé měly s sebou i děti: „V hrůze na nás hleděly, zatímco jsme jim stříhaly vlasy – černé, světle hnědé, bílé... Dotek nůžek v jejich očích vyvolával záblesk naděje, že stříhání je začátek celé dezinfekce – pokud je dezinfikují, znamená to, že zůstávají naživu. Netušily, že Němci chtějí jejich vlasy k výrobě matrací pro posádky ponorek, neboť odpuzují vlhkost.“Z vlasů se vyráběly i ponožky a lana. Neměli bychom si to připomínat jen jednou ročně, ale neustále. Nebyl jen KL Auschwitz, ale také Treblinka, Bełżec, Sobibór, Chełmno, Majdanek... a plno dalších, kde se „ztráceli“dospělí i děti.