Vyklízení nemovitostí je v Česku bezzubé
Povinný může roky beztrestně obstruovat provedení exekuce. Vykonavatel má mnohdy úplně svázané ruce.
Začátkem ledna otiskl tento list mé zamyšlení s názvem Exekutor, ten může za vše. Snažil jsem se v něm uvést na pravou míru některé mýty panující o českých exekucích. Shodou okolností den na to začal soudní exekutor Ivo Luhan vyklízet prostor Autonomního sociálního centra Klinika. Téma exekucí se tak dostalo opět na přetřes.
Nelze nepozorovat trend, který v posledních letech nabírá na intenzitě, a to je zpochybňování základních principů, na kterých stojí kapitalistický systém. Těmi principy jsou ochrana soukromého vlastnictví a směna. Vlastník musí mít jistotu, že do jeho vlastnictví mu nebude nikdo zasahovat, a to kromě výjimečných případů, kdy tak výslovně stanoví zákon. Základem fungování tržního systému je také důvěra, že za mnou dodanou věc, službu, práci dostanu adekvátní protihodnotu, ať již v podobě peněz, jiné práce, či věci.
Popření právních zásad
Stát má vytvořit takové prostředí, které co nejlépe zajistí fungování zmíněných mechanismů. To lze především prostřednictvím instrumentů tzv. právního státu, kam patří i povinnost zajistit vymahatelnost práva. Na rozdíl od některých jiných právních systémů platí v euroamerickém civilizačním okruhu zásada, že monopol na výkon spravedlnosti má stát. To mu však nebrání, aby část pravomocí přenesl na soukromoprávní subjekty, například na soudní exekutory. K tomu došlo u nás stejně jako ve velké většině dalších evropských zemí.
Systém vymáhání práva v Česku je často podrobován veřejné kritice. Tato kritika je do jisté míry oprávněná a do jisté míry nikoliv. V drtivé většině je vedena z pozic dlužníka, jehož práva jsou údajně v řízení nedostatečně ochráněna, pohledávka se rychle nabaluje o příslušenství, roste a postupně se stává nesplatitelnou. Není bez zajímavosti, že mnoho radikálních kritiků českého exekučního systému stojí ve vyklizovacím sporu na straně Kliniky.
Tito kritici se ve větší či menší míře staví nad zásadu nedotknutelnosti vlastnictví a nad zásadu dodržování smluv, jiné principy či hodnoty. Tito pak prosazují dluhovou amnestii pro všechny, tzv. nulovou variantu oddlužení anebo právo nevlastníka užívat nemovitost, když ji neužívá její vlastník. Tím vším vždy nějak popírají staré římskoprávní zásady, na nichž je evropský systém soukromého práva vystavěn.
Již ve svém předchozím zamyšlení jsem psal, že zatímco dlužnická obec je aktivní, dominuje ve veřejném prostoru, kritici ze strany věřitelské jsou vidět či slyšet výrazně méně. Důvodů je několik, ale tím se teď nechci zabývat. Na tomto místě bych jen rád uvedl, že pokud má zrovna v oblasti vyklízení nemovitostí či jejich dražeb někdo morální právo český systém kritizovat, je to věřitel, respektive oprávněný.
Vyklízení nemovitostí je v Česku naprosto bezzubé. Zatímco v nalézacím řízení se zpravidla do dvou až tří let doberete toho, že máte pravomocný rozsudek, který stanoví, že žalovaný, který vaši nemovitost užívá neoprávněně, je povinen ji do několika dnů vyklidit, exekučně není exekutor po četných novelách exekučního řádu tuto povinnost de facto schopen vynutit, chová-li se povinný obstrukčně.
V praxi to znamená to, že například přerovský exekutorský úřad vede nespočet vyklizovacích řízení již déle než pět let od okamžiku, kdy byla exekuce nařízena, a za tu dobu se neposunul ani o centimetr. Pokud povinný v řízení obstruuje, nemá exekutor šanci. Oprávněný jen nevěřícně zírá, jak mu někdo užívá jeho nemovitost zadarmo. Jsou i případy, kdy povinný byl v mezidobí i odsouzen pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, avšak i tak užívá nemovitost dále.
Situace s dražbami nemovitostí v exekucích je velice podobná. K prodeji dlužníkovy nemovitosti v dražbě přistupuje exekutor tehdy, když jinou cestou nejde pohledávku věřitele v nějakém rozumném a přiměřeném čase uspokojit.
Roky vyhýbání
I v tomto případě však platí, že pokud povinný, jehož nemovitost je předmětem prodeje, obstruuje, je dražba v praxi neproveditelná. Stačí jen vždy těsně před dražbou podat sám na sebe insolvenční návrh či některé jiné podání a dražba se odročí. Že je návrh nesmyslný, bude odmítnut nebo zamítnut anebo ho povinný vezme zpět, to není důležité. Dražba se v takovém případě musí odložit, a to klidně podesáté nebo popatnácté. Není problém takto oddalovat dražbu nemovitosti i deset a více let. A děje se to. Je tedy otázka, jestli za těchto okolností ještě pořád můžeme hovořit o právním státu.
Na závěr svého zamyšlení si dovoluji apelovat na odbornou i širokou veřejnost. Diskutujme o exekucích, snažme se odstraňovat problémy a nacházet mnohdy ne úplně jednoduchá řešení, ale nevnímejme tyto věci v černobílých barvách, protože takové určitě nejsou, byť je tak mnozí chtějí prezentovat.