Kolaborant, jehož Češi nenáviděli
K 80. výročí nacistické okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován symbolu kolaborace Emanuelu Moravcovi (1893–1945).
Ve večerních hodinách 2. října 1938 navštívil prezidenta Edvarda Beneše plukovník Emanuel Moravec. Uplynulo jen několik dní od chvíle, kdy hlava státu veřejně ohlásila, že přijímá závěry konference čtyř mocností, která se konala 29. září v Mnichově a která rozhodla o odstoupení československého pohraničí Německu. S kapitulací však nesouhlasili zástupci vojáků a představitelé politických stran. Rozhodli se, že k Benešovi vyšlou Moravce, aby jej přiměl ke změně stanoviska.
Přišel „ve vysokých botách, s revolverem za pasem, s mračným pohledem svítícím jeho lebkou vypadal v tlumeném světle pokoje jako trestající bůh války,“vzpomínal po letech Benešův tajemník Prokop Drtina. Prezident mu později řekl, že Moravcovi vyložil příčiny svého rozhodnutí a také mu naznačil, že celý bezprostřední politický postup se bude muset nové situaci přizpůsobit.
Sám Moravec schůzku líčil jinak. V knize Děje a bludy napsal: „Nalezl jsem ho polekaného, rozpačitého, bezradného a nejistého jako kluka po výprasku. To nebyl muž. Styděl jsem se, že jsme tomu ranečku bídy věřili. Hořko mi bylo. … Věděl dobře, co spáchal. Proto mne, prostého plukovníka svého vojska, hleděl přesvědčit, že všechna ta bída přišla proto, že byl zrazen všemi, na které spoléhal. … Tehdy jsem mu řekl, že je jen dvojí řešení: buď válčit, anebo se obrátit zády k proradným spojencům a dohodnout se stůj co stůj s německou říší. Třetího řešení nebylo.“
Kdyby Moravec cestou z Hradu zahynul při dopravní nehodě nebo jej o pár dní později zastřelil nacistický ordner, vstoupil by do dějin jako hrdina, kterého je třeba si vážit. Ale život mu připravil jiný osud.
Publicista legií
Emanuel Moravec se narodil 17. dubna 1893 v Praze, kde vystudoval vyšší průmyslovou školu. Již v červenci 1914 narukoval do rakouské armády, stal se velitelem kulometného mužstva a v hodnosti svobodníka byl odvelen na východní frontu, kde padl do ruského zajetí. Byl přesvědčeným českým vlastencem, a proto již 1. září 1915 požádal o vstup do České družiny, první jednotky českých dobrovolníků. Odpovědi se však nedočkal, v květnu 1916 tedy vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, v jejíchž řadách bojoval v Dobrudži. Tam utrpěl zranění, z něhož se léčil takřka půl roku.
Po uzdravení Moravec dosáhl přeložení k legiím. Získal hodnost podporučíka a stal se velitelem kulometného oddílu. Absolvoval několik odborných kursů a cítil potřebu podělit se s ostatními o své názory. V červnu 1918 zveřejnil legionářský časopis Československý voják jeho odborné pojednání „Opevňování“. Tak začala Moravcova publicistická kariéra. Jako spisovatel se osvědčil víc než jako voják: v lednu 1919 byl převelen do řad pracovníků politicko-informační- ho oddělení Ministerstva vojenství ČSR na Sibiři a povýšen do hodnosti kapitána. O rok později nastoupil ve Vladivostoku cestu do svobodné vlasti. Spolu s ním odplula mladičká Helena Georgievna, rozená Beková, s níž se krátce předtím oženil.
Po návratu do ČSR v srpnu 1920 se Moravec stal vojákem z povolání. Jeho působištěm byl Užhorod, kde nastoupil jako zpravodajský důstojník. Snažil se, spolehlivě plnil úkoly, byl přirozeně inteligentní, a proto jej nadřízení k 1. květnu 1922 v hodnosti štábního kapitána přeložili do Prahy, aby tam studoval na Vysoké škole válečné. S úspěchem ji ukončil roku 1923 a již jako major se stal přednostou zpravodajského oddělení Zemského vojenského velitelství v Praze. V té době si vyšlapal cestičku na Hrad, oblíbil si jej dokonce prezident Masaryk, jemuž velmi pomohl v tzv. Gajdově aféře, která skončila suspendováním tohoto nepohodlného generála. Když v roce 1926 revize zjistila, že se dopouštěl finančních machinací pro své obohacení, zásah Hradu mu výrazně pomohl. Moravec nebyl ani propuštěn z armády, ani degradován, nýbrž přeložen jako velitel I. polního praporu k 24. pěšímu pluku do Znojma.
Moravec ani zde nezahálel. Začal psát populární články s vojenskou tématikou do časopisu Přítomnost, v roce 1929 mu vyšla kniha Armáda a národ a od února 1932 se jeho jméno začalo objevovat pod články v Lidových novinách. Počátkem roku 1931 byl jmenován profesorem Vysoké školy válečné v Praze. Moravcovy články se dobře četly, prozrazovaly jeho erudici a reagovaly na aktuální problémy. Jejich čtenářem se stal i prezident Masaryk. Právě z jeho popudu napsal další knihu. Dal jí název Vojáci a doba. Důstojnický stav kdysi a dnes, vyšla v roce 1934. O pouhý rok později, to již byl plukovníkem, se na knihkupeckých pultech objevil jeho spis Obrana státu.
V horečném psaní Moravec pokračoval – nejen proto, že měl čtenářům co říci a že to po něm chtěl Hrad. Roli hrál ještě další motiv: honoráře. Moravec měl totiž vysokou režii, především kvůli mladým děvčatům, přízní k nimž se netajil. V lednu 1932 se rozpadlo jeho manželství s Helenou Bekovou, s níž měl dva syny, a už v dubnu se znovu oženil s mladičkou, ani ne sedmnáctiletou Pavlou Szondyovou.
Mnichov
V závěru roku 1936 byl plukovník Moravec jmenován velitelem 28. pěšího pluku Tyrše a Fügnera v Praze, očekávalo se jeho povýšení do generálské hodnosti. Avšak 14. září 1937 zemřel prezident Masaryk, který nad ním držel ochrannou ruku. I když byl Moravec vybrán, aby Prahou vedl smuteční kondukt, jeho vztahy s novou hlavou státu již tak dobré nebyly. V říjnu téhož roku byl přeložen zpět jako profesor válečných dějin na Vysokou školu válečnou v Praze, což znamenalo sešup v jeho dosavadní oslnivé kariéře. Konec 30. let je poznamenán růstem napětí v česko-německých vztazích. Sudetští Němci se netajili přáním připojit své území ke Třetí říši a Adolf Hitler se netajil úmyslem podpořit je všemi prostředky. Československá armáda se připravovala na válku a stranou nezůstal ani Moravec. V září 1938 byl jmenován náčelníkem štábu válečné etapy „Neruda“nedaleko Znojma, kam se musel okamžitě odebrat. Tam jej také zastihla zpráva, že prezident Beneš mnichovský diktát přijal.
Plukovníka Moravce kapitulace zdrtila. Jen o pár dní později otiskly Lidové noviny jeho článek „Účtování a co dále“. „Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiky jako tu, kterou jsme páchali po dvacet života našeho státu,“napsal. „Postavili jsme se do fronty proti totalitnímu názoru a autoritativním režimům mnohem opravdověji než kterákoli jiná a větší demokracie. Avšak když šlo o zájem státu, dovedl se francouzský socialista dobře bavit s německým nacistou a anglický demokrat s italským fašistou… Hledejme nyní lepší poměr ke všem sousedům a nechme už toho ideologického mesiášství. … Náš stát v nových hranicích nebude představovat už žádnou vojenskou moc proti Německu. Podle této skutečnosti musí být také zařízena naše budoucí opravdu realistická politika.“
K tomu se přidaly problémy existenční. Moravec byl paradoxně vnímán jako člověk Benešův a to mu v těžké pomnichovské době neprospělo. Byl přeložen jako subalterní pracovník do Památníku národního osvobození, dostal zákaz publikování, a když neuposlechl, byl odeslán „na dovolenou s čekaným“, což znamenalo konec jeho vojenské kariéry.
Po okupaci českých zemí se k tomu přidružil strach z německé odvety – patřil přece k nejhlasitějším propagátorům války proti Německu. Němci jej však nezatkli, naopak, nabídli mu poznávací cestu po Třetí říši. Moravec se vrátil nadšen a o svých zkušenostech začal hovořit do rozhlasu; jeho pravidelné promluvy již jednoznačně sloužily politice nacistických okupantů. I když zpočátku nezastával žádnou veřejnou funkci, začal organizovat tzv. aktivisty – osoby ochotné s Němci bezvýhradně spolupracovat. A dočkal se. Když byla 19. ledna 1942 jmenována nová protektorátní vláda, stal se jejím členem i on jako ministr školství a vedoucí Úřadu Lidové osvěty. Zásluhu o to měl Reinhard Heydrich, který krátce předtím, 28. září 1941, přišel do Prahy jako zastupující říšský protektor. Dobře si uvědomoval, jakým přínosem pro jeho politiku by Moravec mohl být, a proto je prosazoval do vedoucích pozic protektorátu.
V dohodě s ním se Moravec přednostně zaměřil na převýchovu české mládeže v nacistickém duchu. K tomu měla sloužit nová organizace, která vznikala od podzimu 1941. Jmenovala se Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, vzorem se mu stala hitlerjugend a také Říšská pracovní služba, které byly přísně vojensky organizovány a vedeny. Moravec cíl kuratoria jasně stanovil: „Veďte českou mládež duchovně do říše!“, prohlásil při zahájení její činnosti. Snahou Moravce a jeho spolupracovníků bylo, aby se nejmladší česká generace duchovně ztotožnila s nacismem, aby přestala vzhlížet k národní samostatnosti a svobodě a aby se dobrovolně zapojila do práce pro vítězství Třetí říše.
Českoslovenští vojáci Heydricha 27. května 1942 zabili. Pro Moravce to byla velká ztráta, protože přišel o vlivného podporovatele. Dne 2. června vystoupil na manifestaci na Staroměstském náměstí v Praze – podle oficiálních zpráv se jí zúčastnilo 65 000 lidí – a atentát odsoudil. Pak podnikl sérii cest po Čechách a Moravě a v nejvýznamnějších městech hovořil k české veřejnosti, odsuzoval atentát a vyzýval ji k věrnosti říši. Poslední válečná léta Moravec zasvětil horečné činnosti, směřující k bezvýhradné podpoře okupantů. Stal se symbolem zrady a nejvíce nenáviděným kolaborantem. Byl si toho dobře vědom a nechtěl se dočkat spravedlivé odplaty. Spisovatel František Kubka, který v té době pracoval na Moravcově ministerstvu, vzpomíná: „Koncem dubna (1945) mě Moravec – po dlouhých měsících – zavolal k sobě. Jeho pracovna byla opevněna pytli s pískem. V okně stál kulomet. Moravec pil koňak. Sklenku za sklenkou. ,Tady teď v noci s ženou spím. … Čtu teď Beneše. Švýcarské vydání jeho povídaček o demokracii. .. Ale to vám říkám, lůzou se zabít nedám!‘“
Slovo dodržel. Když 5. května 1945 vypuklo v Praze protiněmecké povstání, zastřelil se.
Příště: Karel Čurda, parašutista, který zradil.