Ne Jakub sklář, ale Merkucio

Umřel Luděk Munzar, jeden z nejdůležitějších zjevů českého dramatického umění 20. století. První, co vyplivla Česká tisková kancelář a po ní to okamžitě přežvýkaly internetové servery, bylo, že hrál v televizní seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. To zřejmě měla být nejdůležitější charakteristika jeho herectví. Podobná hlášení jsou ovšem jen výrazem zmatení hodnot a neschopnosti rozlišovat a udržovat proporce. Kultura a umění se dnes rovná showbyznys, ačkoliv jsou to často kategorie od sebe dosti vzdálené. Zdá se, že už to dávno bylo přijato jako berná mince, ale je to celé špatně.

Munzar patřil po celá 70. a 80. léta ke stěžejním osobnostem činohry Národního divadla, v 60. letech hrál mladé hrdiny u Krejči – a jeho nejdůležitější rolí má být postava v televizním seriálu? Chápu, zpráva cílí na nejširší okruh čtenářů, kteří znají jen televizi, ale nemělo by právě být povinností médií připomenout skutečnou kvalitu, a ne jen profláknuté spotřební zboží? Vyzdvihovat role v televizní komerci nad skutečné umělecké výkony je u takových herců až urážlivé, vždyť za Munzara přece mluvily úplně jiné postavy: třeba Merkucio v Krejčově Romeovi a Julii, Arturo Ui v Pleskotově inscenaci Zadržitelný vzestup Arthura Uie nebo Eilif v Kačerově inscenaci Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti, která na počátku 70. let pila krev komunistickému vedení první scény. To byly výkony, které vypovídaly o stavu světa a hercovu snažení dávaly smysl. A také filmové role – Leoš Janáček v Jirešově snímku, německý voják Günther v Kachyňově Kočáru do Vídně...