Nesmrtelná Mamzelle Nitouche
Vroce 1883 napsal Florimond Hervé operetu Mamzelle Nitouche, o sedm let později ji hraje Národní divadlo. Nevzbudila u kritiků žádné nadšení, naopak. Přesto však – jak píše Miroslav Šulc ve své České operetní kronice 1863–1948 – se udržela na repertoáru 13 sezon a měla 49 repríz, což se ve zlaté kapličce nepodařilo žádné jiné operetě. A co více: příběh roztomilé klášterní schovanky zaskakující v hlavní operetní roli si získal přízeň diváků i divadelníků, takže se Hervého dílo stalo oblíbeným a často inscenovaným představitelem podceňovaného „hudebně-zábavného druhu“divadla – operety. Její základní situaci potom uchopil v třicátých letech minulého století jako veselohru s hudebními vložkami Oldřich Nový, a jak ve své už zmíněné knize napsal Miroslav Šulc, „upravil ji tehdy do podoby, která dodnes je v našem divadelnictví životná“.
V těchto souvislostech a v této poloze vnímáme Mamzelle Nitouche jako trvalou součást našeho hudebně-zábavného divadla. S těmito znalostmi a zkušenostmi mnohokrát ověřenými v různých představeních Mamzelle Nitouche
vydal jsem se na premiéru do Studia Ypsilon. Nebudu zapírat, že jsem byl od začátku velmi překvapen a svým způsobem téměř celou první polovinu představení v rozpacích, jak ten tvar, jenž se na jevišti rozvíjí, vnímat a chápat. Postupně jsem však pochopil, že jde o inscenaci, která osobitě provádí adaptaci Ľubomíra Feldeka, jenž po svém využívá onoho postavení Hervého operety na skoro nepostřehnutelné hranici mezi hudebním druhem a činoherním žánrem k tomu, aby vyprávěl příběh o dvojnících.
Neboť v této inscenaci nehraje pouze jeden herec zároveň Floridora a Celestina, jsou tu i další dvojice. Jedna herečka hraje také Majora a současně Představenou kláštera a mladistvý herec poručíka Champlatreux i hvězdu venkovské divadelní společnosti Corinnu. Koneckonců i představitelce titulní role je dopřáno bloudit v dvojí duši – trochu v sympaticky přidrzlé Nituš a v poněkud zaskočené dívce z dobré společnosti. Takto se rozehrává divadelně a tematicky dravější příběh o hledání místa v životě, než nabízí příběh o klášterní schovance, která se náhodou stala operetní divou. A to nemluvím o tom, že prostředí divadla se v tomto pojetí stává jaksi přirozeným zázemím těchto proměn. Je to o divadle, jež se stává startovním momentem celé této komedie.
Leccos se přitom z Hervého předlohy ztrácí; například odpadlo celé dějství v kasárnách, kde Nitouche zpívá o velkém bubnu z oslí kůže. Zato ovšem režisér Peter Oravec takto otevřel prostor pro hravost, pro komediální radost z hraní, v němž se herci cítí zřejmě velmi dobře.
Kdyby se se stejnou lehkostí, bravurou a přesností v inscenaci i zpívalo, dalo by se asi říci, že tato jinak koncipovaná a hraná „Nituška“je skvělá. Takhle mohu jen konstatovat, že je velmi příjemnou záležitostí, která v novém pojetí opět osvědčila svou nesmrtelnost.
Autor je teatrolog