Kletba druhého období MZ P

Prezident chtěl být méně arogantní a vstřícnější. Praxe je přesně opačná

okud jste nikdy neslyšeli o teorii „kletby druhého období“, zní takto: prezidenti jsou v něm méně úspěšní než v prvním a jejich vládnutí je poznamenáno skandály, neschopností splnit sliby, katastrofami. Jako většina záležitostí, týkajících se moderního prezidentství, je to teorie americká. Podle lidové mytologie se kletba zrodila ve chvíli, kdy si F. D. Roosevelt troufl prolomit omezení dvou prezidentských období a nechal se zvolit potřetí. Uvalil ji prý na něj duch samotného George Washingtona.

Naše současná zkušenost jako by chtěla říci, že Washington má dlouhé prsty (máme na mysli prvního prezidenta, nikoli Washington jako metaforu americké vlády, i když…) a specifická forma kletby druhého období platí i v Česku. Amnestie, jíž své druhé období v úřadu završil Václav Klaus, by mohla sloužit jako učebnicový příklad.

Také Miloš Zeman dává, zejména v posledních týdnech, svými slovy najevo, že si patrně hodlá kletbu druhého období užít. Bohužel si ji s ním užívají i čeští občané.

Zášti neporučíš

Když byly před rokem sečteny hlasy a znovuzvolený prezident poprvé předstoupil před kamery a mikrofony, slíbil mimo jiné toto: „Řekl jsem už v televizi Barrandov, že bych chtěl být, jak stárnu, méně sebevědomý a vstřícnější vůči názorům lidí, kteří mají jiné názory než já. Méně arogantní, i když si o některých (lidech) nebudu myslet nic dobrého.“Zmínil se také o tom, že protože se „přesvědčil, že nejen novináři, ale i někteří politici mají inteligenci, která je podstatně nižší než inteligence občanů, přál bych si, aby občané mohli rozhodovat nejen v referendu, ale v přímé volbě starostů primátorů a hejtmanů“.

O šest týdnů později v závěrečné pasáži inaugurační řeči ve Španělském sále Pražského hradu, kdy už nebilancoval, nýbrž plánoval, referendum ani přímé volby starostů, primátorů a hejtmanů nechyběly. O předsevzetí být vstřícnější vůči názorům jiných a méně arogantní však nepadlo ani slovo.

Zato v televizi Barrandov padala z jeho úst slova, která se v tištěných médiích vytečkovávají. Často vulgární výsměch názorovým oponentům a vůbec lidem, avšak i institucím, jimž je třeba se momentálně pomstít, jsou pravidelným koloritem týdenních rozhovorů. (Blahosklonně arogantní je i vůči univerzálnímu moderátorovi a majiteli Barrandova Jaromíru Soukupovi.)

Mimochodem, obslužné hovory z Barrandova se staly vedle každodenní „tweetonády“jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka hlavním komunikačním kanálem Pražského hradu. Prezident v nich kromě urážek oponentů předem nálepkuje své nápady, aby je příjemci nepřeslechli, jako „šrapnely“, což je dle Wikipedie „starší druh dělostřeleckého střeliva užívaného pro boj proti nekryté živé síle nepřítele“. Tou pak jsou zřejmě všichni, kdo se nehodlají ve všem prezidentovi podřídit. Prezident má nálepkování vůbec v oblibě: ministr Petříček je loutka; ti, kdo snášejí argumenty na podporu svých názorů, jsou lepšolidé; pracovníci institucí vydávajících jiné výstupy, než on by si přál, jsou čučkaři.

Po šrapnelu či jiném sdělení následuje úslužný souhlas spolubesedníka Soukupa a chybí již jen potlesk, avšak kdo ví, zda nedojde i na něj. Pravda, komparz na Pražském hradě či v Lánech by byl asi pro Soukupa příliš drahý, avšak když už je umělý smích normou v sitkomech, proč by se inovativním prvkem Zemanových sithovorů nemohl stát umělý potlesk.

Vulgární výsměch názorovým oponentům i institucím, jimž je třeba se pomstít, jsou pravidelným koloritem rozhovorů se Zemanem

Útok na instituce

Kletba druhého období však bohužel má ve verzi Miloš Zeman ještě jiné než bizarní podoby. Příkladem jsou jeho vytrvalé útoky na všechny stavební prvky demokracie, jež jsou na něm nezávislé a někdy se o nich nadneseně říká, že jsou to její nosné sloupy. K médiím a legislativě (trvalé zpochybňování horní parlamentní komory) přidal v druhém volebním období ještě justici.

Pravda, vynutit na něm respekt k právu dalo vždy těžkou práci. Avšak nikdy nevyšlo tak zřetelně jako nyní najevo, jak soustavně a cíleně se pokouší ovlivňovat rozhodování soudů, tak aby vyhovovalo záměrům jeho či skupiny lidí kolem něj. Jeho kancléř se tak přeptával tu na stav soudních případů, jindy seznamoval soudce s tím, jaký má na tu kterou kauzu pan prezident názor. Činil tak neformálně, a jak sám pravil, soudce jen seznamoval s tím, co prezident „nasává od občanů a odborníků“. Jenže, tak už to chodí, korupce nemá jen podobu předávání bankovek v obálce.

Pavel Kohout v tomto listě navrhl prezidentovi před pár dny dvě cesty, jak si zachránit pověst. Buď se má zbavit „jak zištných rádců, tak názorů, jež (ho) poškozují“, nebo „předat prezidentskou štafetu“(LN 25. 1.). Jsou to rozumné návrhy, obávám se však, že zejména ten první je nereálný. Druhý je zase docela riskantní; co když tak učiní a jako zkušený běžec štafetový kolík předá spolu s tím, co „nasál“?

Takto by mohla vypadat blízká dystopie českého druhu v praxi: v druhém kole prezidentské volby se střetnou Jaroslav Kubera s Jaromírem Soukupem.