Známkování stále vítězí
Přestože řada odborníků považuje slovní hodnocení za smysluplnější, většina českých škol zatím známkuje
Blíží se pololetní vysvědčení. Zatímco pro některé rodiče a děti jde pouze o přechod do druhé poloviny školního roku spojený se zhodnocením studijních výsledků, pro jiné je to den plný stresu a obav. Jaký mají známky vůbec smysl? A není slovní hodnocení pro studenta lepší motivací? Známkovat, či neznámkovat? Na tom se dodnes přesně neshodnou ani učitelé, ani rodiče. Názory jsou různé.
„Obě moje děti chodí na základní školu, kde se klasicky známkuje. Když Agátka dostane jedničku nebo dvojku, vím, že je s jejím prospěchem všechno v pořádku, a když starší Kuba přinese třeba čtyřku z matematiky, je mi jasné, že si doma musí častěji počítat. Víc vědět nepotřebuju. Asi by mě ani nebavilo louskat nějaké dlouhé slovní hodnocení. To, co bych z něj vyčetla, se stejně můžu dozvědět na třídní schůzce, když se zeptám,“říká maminka osmileté dcery a třináctiletého syna. Naopak otec desetileté Rozárky z Brna to vidí jinak: „Stupnice od jedničky do pětky je strašně úzká na to, aby mohla reálně ukázat, co dítě skutečně umí. Stejný výkon můžou dva různí učitelé ohodnotit úplně jinak, tak o čem pak známka vlastně vypovídá? Ale nejde jen o znalosti. Slovní hodnocení, které dcera dostává, nepopisuje jen to, co se naučila, ale i její další schopnosti. Říká, v čem přesně se jí v rámci daného předmětu daří a v čem se naopak může zlepšit. Je hodně konkrétní a navíc osobní, mluví přímo k ní, což se mi líbí.“
Jedničky a pětky se drží
Diskuse o tom, jak má takové školní hodnocení vlastně vypadat, se vedou dlouhodobě. Shoda zatím panuje jen v názoru, že existence co možná nejobjektivnější zpětné vazby je potřebná. Má smysl pro žáka, rodiče i pedagogy. „Ať už je způsob hodnocení jakýkoli, je důležité, aby žákům byla pravidelně poskytována srozumitelná zpětná vazba, z níž lze pochopit, co jim jde, co jim nejde a co mají dělat pro to, aby se jejich znalosti či dovednosti v dané problematice zlepšily. Z národních i mezinárodních kvalitativních dat jednoznačně vyplývá, že školy, které žákům takovou formativní zpětnou vazbu poskytují, dosahují lepších vzdělávacích výsledků,“říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
Přestože značná část odborníků na vzdělání i psychologů se dnes přiklání spíše k prospěšnosti slovního hodnocení, faktem zůstává, že většina českých škol se zatím stále drží klasické stupnice jedna až pět. Podle České školní inspekce (ČŠI) neznámkují vůbec jen něco málo přes 2 procenta ze zhruba 700 hodnocených základních škol. A také na středních školách je slovní hodnocení spíše výjimečné. Ze zhruba 300 středních škol, které ČŠI ve školním roce 2017/18 sledovala, jich používá výhradně slovní hodnocení jen 2,7 procenta. V posledních letech se ale postupně zvyšuje podíl škol, které se vzdávají známek. Někde oba způsoby i kombinují, a to buď u všech žáků, nebo jen u některých (například na prvním stupni hodnotí slovně, na druhém známkují, případně slovní hodnocení využívají pro děti se specifickými poruchami učení).
Známkování je škatulkování Ředitel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání Pavel Kraemer považuje výhradní hodnocení slovem za smysluplnější, pokud ho učitelé umějí a chtějí psát. Známky vnímá jako problematické z mnoha důvodů: „Že je možné intelektuální výkony objektivně měřit čísly, je dávno překonaná osvícenecká iluze. Vím, o čem mluvím, matematikou jsem se zabýval téměř dvacet let. Více než objektivní výkon zrcadlí známky často postoj učitele k žákovi, to, jak je či není spokojen s jeho výkony nebo s jeho přístupem. Proti tomu bych nic neměl, ale muselo by se jasně říct, že se jedná primárně o subjektivní hodnocení učitele. Ještě problematičtější je psychologické působení známek na dítě. Špatné známky ho totálně demotivují a často sociálně ostrakizují, na dlouho fixují jeho slabé stránky,“říká Pavel Kraemer.
I ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 Galina Jarolímková vidí slovní hodnocení jako lepší řešení, zejména u dětí na prvním stupni základních škol. Podle ní má oproti známkování více možností, jak vystihnout prospěch i pokrok žáka, a v dětech vytváří větší pocit sebedůvěry. „Slabé žáky nestresuje a tahouny může motivovat. Známkování nemusí být vždy nejobjektivnější. Je těžké určit, co je ještě trojka a co je už čtyřka. U starších dětí na základní škole bych doporučovala například známky doplnit vhodným okomentováním výkonu. Jako další možnou formu hodnocení bych viděla rozšíření škály od 1 do 10, čímž by se rozšířil prostor pro přesnější ohodnocení dítěte. Pouhé známkování je škatulkování a soutěžení, které mnohdy určuje postavení žáka ve třídě a nálepkuje ho jako jedničkáře či trojkaře. Známka je rychlý prostředek komunikace. Signál, zda učení probíhá podle očekávání.“
Slovní hodnocení praktikují už několik let také v pražské soukromé základní škole Cesta k úspěchu. Její ředitelka Petra Molčíková na něm oceňuje zejména fakt, že má značnou vypovídací hodnotu, neprobouzí mezi dětmi vzájemné srovnávání
Učitelka prvního stupně pražské základní školy Trávníčkova Ludmila Blechová má zase více zkušeností s klasickým známkováním: „Známka sice vypovídá o určité momentální znalosti dítěte, ale vzhledem k tomu, že žáky známkuji často, nemůže se stát, že bych si udělala názor podle jedné či dvou známek. Řekla bych, že dětem je bližší hodnocení známkou, protože mají jasno. Snažím se s nimi od první třídy o známkách mluvit. Ptám se jich, jak se samy hodnotí, a většinou máme stejný názor. Známka by neměla odrážet jen znalosti, ale i snahu. Alespoň výchovy takto řeším. Ne každý je třeba výtvarně nadaný, ale když se snaží, ráda mu dám jedničku.“
Protože o zvoleném typu hodnocení si rozhoduje sama škola ve spolupráci s rodiči, někdy se stane, že se od slovního hodnocení nakonec vrátí k původnímu známkování, protože ho rodiče i děti požadují. Přijde jim jasnější a jednodušší. „Pro rodiče, kteří o vzdělávání příliš neuvažují, jsou známky jednoznačná zpětná vazba. Ovšem pro ty v psychologii a pedagogice vzdělanější jsou spíše téměř nic neříkajícími čísly zabarvenými subjektivitou učitele a zbytečnou zátěží, která podporuje soutěžení na úkor kooperace,“tvrdí mentor učitelů inovativních škol Pavel Kraemer.
Zvládli jsme to my, zvládnou to i naše děti Psycholožka Jarolímková vysvětluje, proč je dnes mezi rodiči stále ještě řada zastánců známkování: „Někteří z nich tvrdí, že když klasickým hodnocením prošli sami, tak to zvládnou i jejich děti. Prý si tím uvědomí, o co ve škole jde, že je nutné se zapojit všude, i když zrovna v dané věci nebo předmětu nevynikají nebo se jim tak nedaří. Mnoho rodičů si myslí, že kdyby nebyly známky, děti se přestanou učit a oni přestanou mít přehled o tom, jaké pokroky jejich potomek dělá. To ale není pravda. Navíc známky nemusí vždy nést přesnou informaci, kterou rodiče očekávají. Známkování většinou lépe hodnotí ti rodiče, jejichž děti dostávají dobré známky.“ Zároveň je však patrné, že s narůstajícím trendem alternativního vzdělávání někteří rodiče čím dál častěji vítají slovní zprávu o školním prospěchu.
Novější formě hodnocení, která je náročná na obsahovou přesnost, se brání i někteří učitelé. Často ji považují za příliš pracnou a neefektivní. Uvádějí, že by je psaní dlouhých slovních elaborátů dvakrát ročně pro celou třídu zdržovalo od důležitější práce. Zvlášť ve školách s velkým počtem žáků to bývá problém. Známky se také na rozdíl od slovních posudků dají bez problémů statisticky zpracovávat, a navíc mohou být snadno čitelným ukazatelem žákova předchozího prospěchu v přihláškách na střední či vysoké školy. Současná legislativa ale umožňuje, aby učitel, který jinak píše slovní hodnocení, vystavil pro tyto potřeby vysvědčení se známkami.
Že je možné intelektuální výkony objektivně měřit čísly, je dávno překonaná osvícenecká iluze, říká matematik Pavel Kraemer
Rodič, který se děsí vysvědčení, selhal
Jednička nebo trojka jsou pro všechny zúčastněné určitě jednodušším způsobem, jak informovat o výsledcích studia. Stručným a přehledným. Jenže jednodušší nemusí být vždy lepší. Klasické vysvědčení často přináší stres, protože pokud dítě není více méně jedničkář, drží v ruce na konci školního roku či v pololetí jen zprávu o tom, že není dost dobré. Pokud jeho motivace nevymizí úplně a začne se kvůli trojce na vysvědčení přece jen víc učit, bývá to daleko víc ze strachu před další špatnou známkou či reakcí rodičů než kvůli radosti z poznávání nových věcí.
Slovní hodnocení naopak ze své podstaty nenahrává vyhroceným scénám, které se v některých rodinách odehrávají v den vysvědčení. Kdo se ale o své dítě zajímá průběžně, žádné velké překvapení ho nečeká. „Pokud se rodič děsí a dětem za vysvědčení vyhrožuje, selhal hlavně on sám, a to během celého školního roku,“tvrdí psycholožka Galina Jarolímková a dodává: „Při reakci na vysvědčení doporučuji soustředit se nejdříve na pochvalu za to, co se dítěti podařilo, a až pak na případný neúspěch. Také je dobré důrazně zvážit formu a všechny výroky, které chcete dítěti sdělit. Měly by být pro něj srozumitelné a zároveň by je neměly stresovat. A hlavně nikdy předem nepoužívat výhružky typu: Jestli dostaneš špatnou známku, tak ani nechoď domů!“