Vzdělání jako provokace

O tom, jak vlastně vypadá skutečné vzdělání a jak si dnes rozumí s morálkou doby, přemýšlí rakouský intelektuál Konrad Paul Liessmann v knize, z níž přinášíme dnešní ukázku

Vzdělání má vždy co činit i s konkrétními obsahy a – horribile dictu – abstraktním věděním, tedy i s náhledy a postoji, které v sobě předem nesou svou hodnotu a dovolují člověku vztahovat se k sobě a ke světu způsobem, který naslouchá nejen diktátu doby a jejích mód.

Při vší kritice vzdělanostních reforem našich dnů, vůči vzdělání nepřátelských, neexistuje žádný důvod k zoufalství. Právě rychlá proměnlivost a libovolnost aktuální mediální kultury nechává růst touhu po fundovaném vědění, kritické reflexi, po kontaktech s vlastní tradicí i s cizími kulturami a touhu po zostřené soudnosti. Vzdělání má co dělat i s nácvikem jisté vyrovnanosti, která se touží udržet nezávislá na přehnané afirmaci ducha doby, stejně jako od laciného pobouření nad mediálně vysoce rozehrávanými nicotnostmi.

Vzdělání je neodlučně spojeno s pochopením vlastní nedostatečnosti, s věděním nevědění. Tato skromnost je teprve činí oním úkolem a postojem, který se otevřeně může obracet k tomu jinému a jeho rozličným jevovým formám: bez falešných a přehnaných nároků, ale i bez gesta morální či intelektuální nadřazenosti a bez domýšlivosti sebezálibného vědomí elity, jež se zatím samo stalo znamením nevzdělanosti.

Učit jen to, co lze ihned použít? Počátkem roku 2015 se zpráva na Twitteru jedné gymnazistky postarala v celém Německu o takové pozdvižení, že se dokonce spolková ministryně školství Johanna Wanková cítila být přinucena k zaujetí souhlasného postoje. Ona mladá žena pod krycím jménem Naina napsala: „Je mi téměř 18 a nemám ani tušení o daních, nájmu nebo pojištění. Ale umím napsat analýzu básně. Ve čtyřech jazycích.“Debaty o smysluplnosti klasického a humanitního vzdělání vzhledem k nutným potřebám života v moderní společnosti propukají od té doby stále znovu. Že se na školách neučí to, co člověk potřebuje k životu, je ovšem výtka, která provází pedagogická zařízení od antiky. Učit jen to, co člověk může také ihned použít? Učit jen to, co odpovídá vlastní situaci a potřebě? To je to, co chceme rozumět pod vzděláním?

A netkví problém v tom, že vzdělání se už dlouho poměřuje spíše požadavky trhu a potřebami dětí a mladistvých, než domněle antikvovanými obsahy a údajně nepotřebnými znalostmi? Nenosí Naina se svým tweetem sovy do Atén? (Doufejme ještě, že zná tento obrat a jeho historii.)

Neužitečné vědění. Ano, to charakterizuje vzdělance, a to od zlého jest. Že žáci umí interpretovat básně, ale při vyplňování daňového prohlášení selhávají – to je zjevně noční můra každé moderní ministryně školství. Ve škole proto už nesmí existovat žádné otázky vědění bez kontextu, „znalost faktů“se stala zrádným nesmyslem, jako by se raději měly zprostředkovávat mínění a ideologie. Třeba kompetenčně orientované maturitní otázky musí být adekvátní situaci a intenci, zatímco znalosti, které nepřispívají k řešení nějakého problému, platí za nepřiměřené a postradatelné. Že taková degradace vědění souvisí s postfaktickou epochou, na niž si od jisté doby lidé rádi stěžují, vůbec nenapadne ty, kteří dosud považovali vše za sociální konstrukci a nyní pro sebe nově objevují empirickou pravdu.

Ale učit se už nesmějí ani kulturní a estetické

Kdo spojí Vinnetoua s Hegelem

Proto sečtělost byla a je provokací. Odkazuje na jisté privilegium, že existují lidé, kteří mají čas intenzivně se zabývat literárními texty, aniž by něco podstatně získali v každodennosti nebo ve svém profesním poli. Případ literárního vědce, který si čtení učinil svou profesí, chceme přitom dát do závorky.

Mimo vědecké zabývání se literaturou však výzva sečtělosti spočívá i v nároku určité kvantity. Po přečtení pěti románů a tří krátkých povídek ještě nikdo není sečtělý. Přirozeně by bylo zbytečné přít se o to, od jakého počtu přečtených knih by někdo mohl platit za sečtělého, ale že to není jen několik, je právě tak jisté jako tichý předpoklad, že to musí být nikoli libovolné, nýbrž určité texty. Ani ten, kdo přečetl všechny romány Karla Maye nebo Joanne K. Rowlingové, nebude platit za sečtělého, i když sečtělost četbu těchto autorů nevylučuje. Kdo umí spojit Vinnetoua s Hegelem nebo postavit do kritického vztahu Harryho Pottera s Martinem Heideggerem, je ideji sečtělosti snad již blíže. Sečtělost sama se však stravuje myšlenkou, že existují knihy, bez nichž by byli svět a tím i lidé v něm žijící v každém ohledu chudší.

Redakčně kráceno a upraveno