SMS od Hamleta a zdařilý povyk
Divadelní přehlídka Zaráz, šikovně prezentující ve vlastních prostorách aktuální tvorbu Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště, se konala už potřetí. Nabídla také dva shakespearovské projekty v realizaci stejného tvůrčího týmu pod vedením režiséra Zdeňka Duška a v překladech nedávno zesnulého Jiřího Joska.
Ve Zlíně se jedná o ještě čerstvou verzi Hamleta. Slavná tragédie má v historicky rozostřené realitě rozsah téměř tři a půl hodiny a nenudí ani chvilku, to však neznamená, že některé její detaily nejsou sporné.
Veliké zlínské jeviště vyplňuje jakýsi odpudivý bunkr či rockový klub, do něhož se vstupuje po vytažení rolety, kterou ovládá létající a světélkující dron. Informace od ducha Hamletova zavražděného otce jsou jakoby zprostředkovány zrněním televizní obrazovky a hlasem ze záznamu, zároveň však se někdy ke zvýraznění sděleného připojí „reálný“duch (Luděk Randár), bloudící po jevišti. A Horacio (Zdeněk Lambor) dostává od Hamleta, který přelstil svůj doprovod na cestě do Anglie, esemesku, nicméně čtou se i dopisy řádně napsané na papíře a finálová „jatka“se podle autorova pokynu odehrají při klasickém, ovšem zpomaleném šermu.
V takto pestré jevištní realitě na sebe oprávněnou pozornost obrací mladý, teprve dvaadvacetiletý představitel titulní role Matěj Štrunc, který vnáší na jeviště neopotřebovaný esprit a jemuž se daří dynamizovat i sporná řešení některých mizanscén. Občas ovšem musí jeho Hamlet svou váhavost řešit při bizarních inscenačních nápadech, například když se zbraní, s níž by se mohl mstít, dorazí k osamělému Claudiovi až po jeho modlitbě či když trochu rozverně začíná svůj monolog hračičkářskou variantou základní existenciální otázky, v tomto případě zda „pít, či nepít“.
Zaujme Zdeněk Julina v partu Polonia, do přehledně budované postavy zapojuje prvky pragmatického politikaření, otcovské rozvážnosti i komické ješitnosti v momentě, když si zahraje v Hamletem zinscenované Pasti na myši (příjezd herecké trupy na Elsinor a její vystoupení jsou, obdobně jako u Špinarovy inscenace ve Švandově divadle, vynechány). Velký prostor poskytuje inscenační úprava Gustavu Řezníčkovi v roli Claudia, který v partu bratrovraha vykresluje perfidního padoucha tak vypjatě, až ztrácí na psychologické přesvědčivosti.
Postavy Gertrudy (Eva Daňková) a Ofélie (Lucie Rybnikářová) jsou akcentovány méně a režie jim připravila dost prekérní jevištní situace. Oféliino šílenství nemá oporu v předcházející charakteristice postavy a spojení vokální aktivity s rozdáváním sena (namísto obligátního kvítí) diváka nedojme. Gertruda zase během hádky a strkanice při Oféliině pohřbu dost komicky spadne do hrobu. Z tragédie nebyly vyškrtnuty některé zmínky o dobyvateli Fortinbrasovi, jeho finálový příchod ovšem ano. Jakési drobné memento „mezinárodní situace“tedy z této interpretace Hamleta nezmizelo. Přes výhrady jde o inscenaci poutavou a ve své rozporuplnosti značně šťavnatou.
Ve svěžím rytmu
Komedie Mnoho povyku pro nic v hradišťském Slováckém divadle se však Duškovu týmu vydařila lépe. Na repertoáru je ovšem déle než zmiňovaný Hamlet a nelze vyloučit, že dozrála i časem, nicméně její inscenační zadání se už v základě vyznačuje větší kompaktností. Jevištní výtvarník Milan Popelka tentokrát navrhl provzdušněnou scénu, charakterizovanou kromě průsvitných draperií také květináči s keříky, připomínajícími túje, které technici divadla během fabulačních proměn přeskupují tak, že to jevištnímu dění vůbec nevadí, naopak naplňuje to komedii o fatální intrice patřičnou dynamikou.
Don Pedro (Tomáš Šulaj) se vrací z válečného tažení v doprovodu svého oblíbence Claudia (Martin Hudec) a bere na milost svého bratra Dona Juana (David Vaculík), který stál na straně nepřítele. Claudio se prudce zamiluje do dívky Héró (Tereza Hrabalová), svatbu jim však překazí pomstychtivý Don Juan tak, že zinscenuje převlekové dostaveníčko, které má nevěstu usvědčit z nepočestnosti. Tuto dějovou linii doplňuje – nikoliv nepodstatně – sbližování svérázných osobností Beatrice (Klára Vojtková) a Benedika (Jiří Hejcman). Všichni jmenovaní protagonisté a také představitelé starší generace Pavel Hromádka a Vladimír Doskočil předvádějí plnokrevné figury, v charakteristikách výrazně zaujmou Vojtková jako svůj cit rozumem kontrolující a zároveň se svou sestřenkou soucítící emancipantka či Šulaj coby šlechtic docela sympatický, zároveň však poněkud bohorovný. Efektní úkol, který naplňuje měrou vrchovatou, má pak Zdeněk Trčálek jako přitroublý strážmistr Dagobert, jemuž se vlastně překvapivě – s partou jemu podřízených, ještě méně sofistikovaných pomocníků – podaří odhalit intriku, takže se vše nakonec v dobré obrátí.
Inscenace tepe ve svěžím temporytmu, přispívají k tomu i tanec a zpěv, hudba Daniela Fikejze má lehce středomořský nádech. V neposlední řadě se na dobrém dojmu podepisuje i participace technických spolupracovníků v menších rolích, takové hladké splynutí se složkou herců profesionálů jsem už dlouho neviděl. Hraje se o citech a vášních, které nás provázejí neustále, proto radost i zatrnutí při trampotách kladných hrdinů přinášejí i při zdánlivé nadlehčenosti jevištního díla katarzi.
William Shakespeare: Hamlet
Překlad: Jiří Josek Režie: Zdeněk Dušek Scéna: Milan Popelka Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Hudba: Daniel Fikejz MD Zlín, premiéra 8. 12. 2018 (psáno z reprízy 17. 1.)
William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic
Překlad: Jiří Josek Režie: Zdeněk Dušek Scéna: Milan Popelka Hudba: Daniel Fikejz Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková SD Uherské Hradiště, premiéra 27. 1. 2018 (psáno z reprízy 17. 1.)
Autor je divadelní kritik