Magická frekvence
Do Vídně jsem začal jezdit v jednom ze svých minulých životů, ale až za pár let po nápisech „Čechové, nekraďte tady“, kterými vyzdobovali Rakušáci své obchody krátce po revoluci a po nichž jsem se zařekl, že k nim už nikdy nepojedu – těžko říct, jestli z důvodu uražené národní hrdosti, anebo proto, že bych tam holt nemohl krást. Jenže do Rakouska se sice dá nejezdit, hory jsou leckde, víno mě nezajímá, na kole moc nejezdím, ale Vídeň, Vídeň si vás nakonec vždycky přitáhne. Nejdřív přes výstavu nebo přes koncert a nakonec se vždycky ukáže, že tam někoho znáte, že sympatický nick, se kterým na diskusním serveru Okoun diskutujete o Sherlocku Holmesovi, bydlí v obrovském domovnickém bytě kousek od Ringstrasse, má krásnou sbírku obrazů Josefa Váchala a že není problém u něj přespat ani na silvestra.
Silvestry ve Vídni byly dlouho součást mého života. V dobách, kdy jste v Praze mohli na silvestra tak nanejvýš pozorovat lidi, jak odpalují rachejtle tak, aby zapálili billboardy, se ve Vídni děly krásné věci. Na ulicích hrály kapely, které jste o pár let později začali poslouchat v rádiu, lidi k sobě byli milí a slušní, na každém rohu jste dostali mapku, ze které jste mohli vyčíst, kde je kdy jaké představení, noční promítání divného filmu, house party či cirkusové představení. Ráno vždycky valčík před radnicí a pak, když nás zbytkáč opustil, cesta domů a vzpomínání, na jaké frekvenci bylo TO RÁDIO.
Chytil jsem ho náhodou, měl jsem tehdy prastaré Volvo 240 jménem Ingmar, a protože jeho rádio nemělo ani automatické přelaďování, ani neukazovalo jména stanic, nevěděl jsem o něm nic. Jen že to je magická frekvence, na které hrají hudbu, kterou jsem nikde jinde neslyšel a kterou jsem vždy okamžitě miloval. Desítky minut trvající sety od progresivních dýdžejů, divné kytarovky, soundtracky alternativních filmů, všechno chytré a zajímavé tak, že jsem se od toho nedokázal odloučit ani ve chvílích, kdy jsme byli od posledního vysílače tak daleko, že většinu zážitku tvořilo statické chrčení. Každá cesta do Vídně pak pro mě začala až u Budějovic, kde jsem na tu, se kterou jsem právě jel, začal řvát „zkus to naladit, zkus to naladit“a kdy jsem u každého střípku hudby, kterou se podařilo z éteru vylovit, posuzoval, zda to je ono, či zda se musí ladit dál. Postupem času, nejsem idiot, jsem si zjistil, že to je FM4, stanice rakouského veřejnoprávního rozhlasu, a vyjížděl jsem vybaven lístečkem s frekvencemi podél trasy. Hudba byla stále skvělá, ale dobrodružství míň.
Vzpomínám na to, protože mi FM4 teď hraje tady doma, přes internet. Hudba je i tak pořád dobrá, ale už chybí i chrčení a Vídeň před sebou anebo za zády. Čím dál víc si myslím, že by věci a zážitky neměly bezpracně putovat k vám, ale že je krásnější putovat za nimi. Bude to však tím – jak tohle Poslední slovo potvrzuje –, že už jsem starej. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ