Majstrštyk českých letců

Alsterufer na své plavbě směřoval do přístavu Bordeaux v okupované Francii. Na svou poslední plavbu vyplul 4. října z japonského Kóbe. Tři sta tun wolframových koncentrátů nabral 28. října v Kschongu, jižně od Bangkoku. Dvě stě tun cínových ingotů o týden později v Singapuru. V obou přístavech navíc nabíral žoky kaučuku. V Batávii, dnešní Jakartě, nabíral naposledy vodu a proviant.

Ale zpět do osudného sedmadvacátého prosince. Už od 9.45 sledovala Alsterufer britská posádka čtyřmotorového létajícího člunu Short Sunderland Mk. III. Kvůli stavu paliva ve své nádrži se rozhodla pro útok. Kulomety střelců letectva jely na plné obrátky a snažily se umlčet stejně urputnou palbu přicházející z Alsteruferu.

Jenže hlavní zbraně britského stroje – dvě 500liberní pumy a dvě hlubinné nálože – minuly svůj cíl. Ani sunderland si ve vzduchu nepřipsal větší škody, když jeho plášť zasáhla pouze jedna střela.

Druhý ani třetí sunderland, které na místo dorazily, však výraznější úspěch nezaznamenaly. Sestoupat za plné palby lodních kulometů se osádkám příliš nechtělo, a tak se pokusily loď zasáhnout pumami přes mraky z výšky třinácti set metrů od hladiny pomocí radarového navádění. Nepřekvapivě minuly.

„Přestože Alsterufer vyvázl, morálka jeho posádky už tehdy dost utrpěla zjevnou neúčinností své protiletecké palby,“popisuje na základě nově publikovaných faktů historik Jiří Rajlich ve studii uveřejněné v časopise Historie a vojenství. Všem na palubě bylo jasné, že spojenecké síly snahu o jejich zneškodnění jen tak nevzdají.

Jenže to už se dostáváme k příletu českých hochů. Tehdy už na můstku stíhané německé lodi mnozí tušili, že je v tom velitelství nechalo samotné. Přislíbena sice byla podpora ze vzduchu, jenže rádiová stanice zajišťující kontakt s letectvem jako kdyby oněměla. Nejbližší posily po vodě měly dorazit až za nějakých 20 hodin.

Mezi ocelovými oblaky se mihla silueta liberatoru, který obsluhovala osmičlenná česká posádka. Kromě kapitána Oldřicha Doležala a navigátora Zdeňka Hanuše ji tvořili ještě radiotelegrafista Marcel Ludikar, horní střelec Ivan Schwarz, technik Robert Procházka, radarový operátor Jindřich Hahn, zadní střelec František Veitl a boční střelec Josef Kosek.

Stroj se právě nacházel ve zhruba kilometrové výšce. Během úvodní palby mířící na letadlo s českou posádkou se našim krajanům podařilo loď několikrát vyfotografovat, činil se střelec Kosek. Viditelnost se rychle zhoršovala.

Zásah „na srdce“

V 16.07 zbývalo Alsteruferu do jeho cíle v Bordeaux 1270 kilometrů. Dostat se blíže už mu nebylo souzeno. Na liberator se v tu chvíli snažila zacílit celá soustava smrtících hlavní; celkem sedm protiletadlových kanonů v rážích od 20 mm až po jeden se 105 mm se chystalo z oblohy českou posádku co nejrychleji sundat.

Německé palbě navzdory sklopil Oldřich Doležal čumák letadla a zamířil přímo na drahocenným nákladem napěchovaný německý „lamač blokády“– tak se označovaly rychlé ozbrojené obchodní lodě třetí říše určené k prorážení spojenecké námořní blokády v Atlantiku.

Útok začal odpálením osmi raket SAP 60, pět z nich zasáhlo záď lodi. Z pozdějších výpovědí Němců vyplynulo, že to ale nebyly rakety, které posádce nejvíc pocuchaly nervy. Ten hlavní zásah zaznamenal navigátor Zdeněk Hanuš, který za pomoci ručního navádění shodil na loď dvě pumy, jež zasáhly loď hned za komínem, kde poničily hlavní palivové potrubí. Takové poškození bylo nevratné. Mohutnou explozi pocítila i posádka liberatoru, ta už se však kvapně vzdalovala od hořící lodi, sama s jedním poškozeným motorem.

Neslýchanou přesnost a um české posádky dobře ilustrují následující události. Nakloněný Alsterufer začala v záchranných člunech houfně opouštět posádka, a loď se tak stala jen „sedící kachnou“čekající na milost. O tu se měly postarat další dva liberatory z jiné peruti. Ani jednomu z nich se však bezbranný nehybný terč zasáhnout nepodařilo.

Oslava na liberatoru

Díky zprávě o úprku posádky z lodi se už ale mezitím slavilo na palubě „českého“liberatoru, který dosedl na zem až za dlouhých jedenáct hodin. Alsterufer zmizel definitivně pod hladinou Atlantiku až za čtyřiadvacet hodin po zásahu.

Dokument Německý lamač blokády „Alsterufer“. Výslech přeživších z britského Národního archivu zachycuje výpovědi 74 přeživších námořníků, kteří uprchli na člunech a padli do zajetí.

Historik Jiří Rajlich se stal prvním, kdo materiály odborně „vytěžil“a publikoval studii, která zřejmě zasadila poslední dílky do mozaiky příběhu německé zásobovací lodi a jedné statečné české posádky letadla.

Víme už také přesně, co byl Alsterufer přesně zač. Výtlak lodi vyrobené v Goteborgu v roce 1939 činil 2729 tun; dlouhá byla 95 metrů, na šířku měřila přes patnáct metrů.

Jak ale zdůraznil i ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek, nejpodstatnější fakt přineslo vyčíslení množství potopeného nákladu.

„Mám z té studie velkou radost. Je to přelomový pohled na působení československého válečného letectva, ukazuje to na nebývalou odvahu našich letců. Znemožnění dopravy klíčových surovin zastavilo výrobu důležité munice a součástek. Profesionalita posádky byla v daných podmínkách obdivuhodná,“okomentoval nová zjištění ředitel Knížek.

Mám z té studie velkou radost. Je to přelomový pohled na působení československého válečného letectva.

Způsob útoku Němce ohromil Britští zpravodajci chtěli od zajatých Němců vědět všechno. Kde všude loď byla, kdo jsou členové posádky, co a kde nakládali.

Kapitán Paulus Piatek třeba vypověděl, že morálka se dlouho zhoršovala a on sám považoval celou misi od počátku za ztracenou. Nemohl zapomenout velitelství způsob, jakým je opustilo. Díky výslechům už také víme, že si na palubě pekli vlastní černý chléb a jeden z důstojníků boxoval s mistrem lehké váhy Německa.

Němečtí námořníci byli podle svých slov ohromeni způsobem, jakým se stroj pilotovaný Oldřichem Doležalem pustil přímo do proudu jejich nejsilnější palby.

Hrdinství posádky nezůstalo bez povšimnutí v britském Královském letectvu. Jednatřicátého ledna 1944 tak jeho velitelství udělilo Záslužné letecké kříže jak Doležalovi, tak navigátoru Hanušovi. Na klopy jim je tehdy připnul sám nový velitel pobřežního velitelství sir William Sholto Douglas. Zbytek posádky dostal „domácí“ocenění Československý válečný kříž 1939.

Aleš Knížek ředitel Vojenského historického ústavu