Tíha i naděje v Museu Kampa
Předností instalace je skutečnost, že jsou v ní zastoupeni čeští i slovenští autoři. Návštěvníkům se tak naskýtá ucelenější pohled na angažovanou část tehdejší umělecké scény a její postoj k politickému dění. Přínosná je rovněž zmínka o zahraničních umělcích. Konkrétním příkladem je britský výtvarník Joe Tilson. V roce 1970 vytvořil papírovou koláž s portrétem Jana Palacha jako ústředním motivem. Tvář mladíka rámují výjevy pouličních demonstrací Američanů proti válce ve Vietnamu a kolona tanků. Dílo, které nebylo v tuzemsku nikdy veřejně vystaveno, přivezl britský velvyslanec Nick Archer. Prezentace Tilsonovy práce vhodně doplňuje na výstavě uvedený text Jan Palach v umění mimo Československo.
Pro výpovědní hodnotu expozice byl podstatný důsledný výběr děl. Podle vlastních slov se kurátorka Helena Musilová rozhodla jen pro ty práce, u nichž je popud vyjádřit se k smrti obou mladíků zcela evidentní. Některé se zrodily jako bezprostřední odezva na vzniklou situaci, jiné daleko později. Časový odstup je na tvorbě znát. Okamžitá pohnutka do ní vnesla přímočaré tragično, vyjádřené vizualizací vlastního aktu. K příhodné „popisnosti“se uchýlili Zdeněk Šimek, Miroslav Šnajdr, Jiří Kolář, Rudolf Fila, Jan Koblasa, Alena Koenigsmarková, Štefan Bobota, Karel Svolinský, Alena Kučerová a další. V dílech je přítomna rudá a oranžová barva ohně, tmavá a šedá, značící popel, černá smutek.
Jiný témbr pro nástin bolesti zvolil Václav Boštík, v roce 1969 namaloval olej Modrá (Pro Jana Palacha) , ve stejném roce Rudo Sikora vytvořil petrolejově modré plátno
Múr. Sálu dominuje socha chlapce (Jan, 1969) v životní velikosti ze zlaceného cementu od Olbrama Zoubka, jemuž se podařilo sejmout Palachovi posmrtnou masku a který se k palachovskému tématu roky statečně vracel. Práce vznikající v průběhu dalších čtyřiceti let přetavují smrtelný akt do duchovní roviny a tiché piety. Příkladem může být objekt z papíru, skla a olova nazvaný Růžové torzo, vytvořený Adrienou Šimotovou v roce 1980. Umělkyně zvolila k vyjádření pocty Janu Palachovi prvky až mateřsky něžné. Zcela jinou symboliku najde návštěvník u rozměrného barevného plátna Tomáše Císařovského
Kam až z roku 2009.
Instalace neopomíjí návrhy náhrobků pro Jana Palacha a Jana Zajíce, připomíná natočení LP desky (s obalem Jaroslava Šerých) nazvané Kde končí svět – Na paměť Jana Palacha, vznik rozhlasového pásma a další umělecké počiny. Nahrávka s recitací Antonie Hegerlíkové, Jana Třísky, Václava Vosky a Radovana Lukavského se nedostala do distribuce, rozhlasové pásmo režisér Josef Henke rovněž neprosadil.
Je s podivem, že výstava k výročí upálení Jana Palacha a Jana Zajíce v Museu Kampa není jen ponurá. I když na diváka přenáší tíhu historie, mrazí ho při sledování dokumentárních filmů, tváří v tvář záběrům si připomíná atmosféru okupace a pohřbu, nachází zde i komíhající se světlo budoucnosti. Má podobu filmových záznamů z Palachova týdne z roku 1989, kdy podle pořadatelů čin obou studentů „došel faktického smyslu“.
Tragické výročí sebevraždy Jana Palacha a Jana Zajíce připomíná Museum Kampa. Prezentuje díla, jimiž výtvarníci různými technikami a rozdílným pojetím reagovali na Palachovu a Zajícovu smrt.
Síla činu – Jan Palach a Jan Zajíc v umění v letech 1969–2009
Výstava je pořádána ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni Museum Kampa, Praha, do 24. 3.