Proč jsme si tak cizí?

Tipněte si, kolik procent voličů Demokratické strany v USA patří mezi gaye, lesby a bisexuály? Když tuto otázku vědci loni položili voličům republikánů, dostalo se jim dosti šokující odpovědi 38,2 procenta (ve skutečnosti jde prý o 6,3 procenta). Když se pro změnu zeptali demokratů, kolik republikánů vydělává více než čtvrt milionu dolarů ročně, odpověděli podobně nesmyslný údaj 44,1 procenta (ve skutečnosti jsou to prý 2,2 procenta). Naše představy o těch „druhých“(a neplatí to zdaleka jen o amerických voličích) se často dalece rozcházejí s realitou.

Podle psychologů je to částečně způsobeno tím, že zatímco členy vlastní skupiny považujeme za unikátní osobnosti, u skupin „jiných“máme tendenci generalizovat a podléhat stereotypům. Je to zkrátka jednodušší. Proč si ztěžovat život zbytečným přemýšlením, že? No jednoduše proto, že naše mylné představy o druhých výrazně polarizují a radikalizují společnost. A tak si třeba podle jedné loňské studie 20 procent demokratů a 15 procent republikánů myslí, že by se Spojeným státům vedlo lépe, kdyby značné množství voličů té druhé strany zemřelo.

Ve společnosti je evidentně něco špatně. Co se stalo, že jsme si tak cizí? Možná je to tím, že navzdory všemožným sociálním sítím žijeme čím dál izolovanější život. V jednom loňském průzkumu uvedlo 54 procent z 20 tisíc dotazovaných Američanů, že občas nebo vždy cítí, že je nikdo dobře nezná a nerozumí jim. V jiném průzkumu zase na devět milionů Britů prohlásilo, že se cítí osaměle. Není se čemu divit, data jasně ukazují, že před pár desítkami let žili lidé výrazně společenštěji. V roce 1975 se Američané zúčastnili v průměru každý měsíc nějaké schůzky ve společenském klubu, v roce 1999 už to bylo jen pětkrát do roka. Tento trend akceleroval po roce 1985, kdy aktivní účast Američanů v nějakých komunitních organizacích klesla o 45 procent.

Na společenskou soudržnost to má devastující dopad. Když se potkáváte s ostatními lidmi, budujete mezi sebou důvěru. Poznáváte, že člověk s odlišným názorem může být docela fajn chlápek, s kterým si rád zahrajete fotbal. Když tahle zkušenost chybí, důvěra v ostatní lidi mizí. Mimochodem, jestliže v roce 1972 odpovědělo 46 procent Američanů, že většině lidí se dá věřit, v roce 2012 si to už myslela jen necelá třetina.

Má to ještě jeden dopad. Když lidé nemají čas nebo zájem poznávat ty „druhé“, důvěřují lidem nikoli na základě osobní zkušenosti, ale podle toho, zda se jim podobají. Věkem, rasou nebo třeba politickými názory. Ve výsledku se pak společnost polarizuje. Psal jsem to tu už mnohokrát. Jestli chceme zahrabat příkop, který jsme si mezi sebou vykopali, musíme jít ven ze své bubliny a potkávat druhé. Pevně věřím, že toho s nimi máme společného více, než si myslíme. Jen jsme to ještě nezjistili, protože se vlastně vůbec neznáme.

Když lidé nemají čas nebo zájem poznávat ty „druhé“, důvěřují lidem nikoli na základě osobní zkušenosti, ale podle toho, zda se jim podobají. Věkem, rasou nebo třeba politickými názory. Ve výsledku se pak společnost polarizuje.