Jazykoví zákoníci a farizejové
Komunisty přepadla starost o naši mateřštinu. A tak vedoucí představitelé strany přispěchali s návrhem jazykového zákona – který se ovšem vyznačuje špatnou češtinou a nesmyslnými formulacemi.
Soudruzi předkladatelé konkrétně neovládají přechodníky (v preambuli zákona), interpunkci (v druhém odstavci § 2 přebývá čárka), velká písmena (nesprávné „republika Československá“v důvodové zprávě) a psaní zkratek a dat. Jazykově nevhodná je formulace § 3, jehož znění „Porušení podmínek a povinností … podléhají sankcím“fakticky tvrdí, že sankcím podléhá pouze opakované (sloveso je v množném čísle) porušení podmínek a zároveň povinností, rozumný smysl dává ovšem to, že jim podléhá i již jediné porušení podmínek nebo povinností.
To všechno ale asi nevadí – protože účelem návrhu zřejmě není kultivace jazykového prostředí, ale zisk populistických bodů za „péči o národní jazyk“obsahově vyprázdněnou směsí trivialit a blábolů. Nelze totiž jinak kvalifikovat například preambuli zákona, v níž se praví „český jazyk je nejdůležitějším znakem svébytnosti českého národa, nejvzácnější hodnotou jeho kulturního dědictví a výrazem suverenity České republiky i všeobecným dorozumívacím prostředkem jejích občanů, který zabezpečuje jejich svobodu a rovnost v důstojnosti a právech“. Že jazyk je kulturní hodnotou, znakem a dorozumívacím prostředkem národního společenství, ví snad opravdu každý. Že by čeština ale byla výrazem suverenity a zabezpečovala svobodu, tomu bude věřit málokdo: česky jsme mluvili za Rakouska i v časech povítězněúnorových, v dobách nacistické i sovětské okupace. Česky mluvili Heliodor Píka, Milada Horáková i Klement Gottwald, chartisté i estébáci, ale rovni v důstojnosti a právech si nebyli.
Záhadná je formulace z důvodové zprávy, že se „již delší dobu stále intenzivněji objevují tendence směřující k zatlačování českého jazyka, a to nejen ve veřejném životě.“Nevšiml jsem si jakéhokoliv „zatlačování ve veřejném životě“a stěží lze komukoliv poroučet, jak má mluvit v soukromí. A stejně nejasné je tvrzení, že „dochází k benevolentnímu ustupování cizím jazykům, zejména v oblastech, které by měly zůstat doménou českého jazyka.“Kde konkrétně benevolentně ustupujeme? Které oblasti by měly zůstat doménou češtiny? (A které by tou doménou zůstat nemusely?) Mají předkladatelé třeba dojem, že používáme přespříliš italských názvů těstovin (tagliatelle, farfalle, ravioli, lasagne…), zatímco by českému jazyku více svědčil výběr jen mezi nudlemi, špagetami a kolínky, jak to bývalo za časů vlády jejich jedné strany?
A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Abych však nebyl jen kritický: tento návrh je všestranně špatný, jiná věc však je, zda by nebylo vhodné přijmout dobrý jazykový zákon. Domnívám se, že spíše ne, ale ruku do ohně bych za to nedal. Možná by to mohlo být vhodným tématem pro menší veřejnou diskusi. KAREL OLIVA