Divadlo, které daleko nedohlédlo
Komponovaný kabaret české budoucnosti nazvaný Zemský ráj to na dohled?, jak jej uvedla brněnská Reduta, má být jevištní sci-fi stejně jako zprávou o vizích nejmladší generace tuzemských divadelníků. Pohled je to bohužel neradostný, a to zejména v optice divácké a umělecké.
Celý tento obsahově i formálně problematický tvar je vlastně volným pendantem inscenace Hoří v sadě rodném květ. Ta už předloni v Redutě jedinečným způsobem sevřela čtyři režijní miniatury zavedených tvůrců. Tento vstupní díl byl autorsky jízlivým, groteskně trefným i aktuálním podobenstvím o naší stoleté státnosti, o diskutabilní podobě dnešních dědiců tatíčka Masaryka. Jako velmi nápadité se tedy zdálo pustit ve druhém dílu ke slovu ty nejmladší. Čili generaci, která nemá ještě větší zkušenost odžitou, a může proto snít třeba o budoucnosti. Její temné, poetické i groteskní podoby měla nabídnout právě inscenace Národního divadla Brno nazvaná Zemský ráj to na dohled?.
Studentské žertíky
Výsledek má nakonec tři části. Trio mladých režisérů Zuzana Burianová, Jan Holec a Anna Klimešová se třemi generačně spřízněnými autory Adamem Skalou, Davidem Košťákem a Petrem Erbesem se spojili pod uměleckou režijní supervizí Martina Františáka, který koncem roku odešel z postu uměleckého šéfa činohry Národního divadla Brno.Vše rámují a propojují jakási vesmírná intermezza nazvaná Hvězdný svit, jimiž se Františák pokusil celek sevřít za pomocí fragmentů Máchova Máje. A verše věčného snivce, který hledal umřelé hvězdy svit a zašlé bludice pouť, jsou ideální materie. Předběhly svou dobu, a byly tedy pro současníky pomyslným poselstvím z budoucnosti. Bohužel toto tmelení se ve výsledku ukazuje jako čistě formální a nefunkční, protože ony tři autorské fragmenty nejsou nápadité ani překvapivé. Tyto současné texty jen prázdně duní do duchaplné, objevné a mocné Máchovy poezie, jevištní koexistence s ní ploské minihry jen usvědčuje z jakéhosi středoškolsky rozjíveného vtipkování, které sci-fi žánr nijak nerozvíjí.
První díl Kindervajíčko režisérky Zuzany Burianové měl podle inscenátorů být až existenciální groteskou v časové smyčce budoucnosti, přítomnosti i minulosti. Znuděný sourozenecký pár, který hltá lahváče piva a kindervajíčka, objeví stroj času a setkává se se svými dvojníky. Poněkud těžkopádný vtípek, že po nás zůstane jen český národní mok a dětská laskomina, naráží na limity textu, hereckou neohrabanost a nezajímavé režijní animování anekdoty bez větší pointy.
Druhá část s názvem Ráj 2.0 v režii Jana Holce je toporným přehrabováním se ve velké patchworkové dece a hlavně ve slovech kontaminovaných slavnými pasážemi ze Starého i Nového zákona. Přihlížející tady má skutečně materializovaný pocit apokalypsy a ironizovaného sektářství, ale zejména kvůli prkennosti tvůrců i protagonistů. Poslední část Ölmrich v režii Anny Klimešové nabídne ukecanou vědeckou konferenci obyvatelů měsíce Phobos, kteří jsou našimi prapředky a na Zemi oživí herečku Marii Durnovou, která v tomto kusu hraje. Po jejím laskavém výslechu a znovuúmrtí se dochází k banálnímu zjištění, že život se na naši pískem zavátou planetu možná někdy vrátí.
Jediné, čeho se lze v tomto textově i divadelně nenápaditém kusu zastat, je snad scénografie Jána Tereby a kostýmů Zuzany Sceránkové. Trio aktovek propojuje ústřední scénický objekt – velká rezavějící satelitní anténa. Bohužel tento satelit neslouží k zajímavější scénické akci, pokud za ně nepovažujeme toporné hopkání po něm. Sceránkové sci-fi oblečky jsou legračním propojením vesmírné i současné módy mladých.
Začínajícím divadelníkům nešlo o hlubokomyslné ponory do časů před námi. Groteska a legrace může být ideálním klíčem, jen nesmí absentovat a měla by mít nadhled. Výsledkem v Redutě jsou však ploché miniatury bez vtipu, které připomínají spíše studentské žertíky na školní besídku. Tisíckrát bylo správně řečeno, že každá tvorba je hledání a riskovaní, mladé nevyjímaje. Samo Národní divadlo Brno ale neadekvátně hazarduje se svojí pověstí, když pustí na jeviště podobně nehotový i nehodnotný tvar.
Zemský ráj to na dohled?
Autoři: Petr Erbes, Anna Klimešová, David Košťák, Adam Skala Režie: Zuzana Burianová, Jan Holec, Anna Klimešová, Martin Františák Scéna: Ján Tereba Kostýmy: Zuzana Scéránková Hudba: David Smečka Režijní supervize: Martin Františák Národní divadlo Brno, Reduta, premiéra 26. 1.
Autor je divadelní publicista