„Západ se nás bojí, neznamená nic“
Nepřátelství mezi Washingtonem a Teheránem vypadá dnes, v době 40. výročí íránské revoluce, jako samozřejmost. Nechybělo ale mnoho a mezi USA a Íránem mohlo panovat spojenectví.
TEHERÁN/PRAHA „Ani Američané, ani Sověti,“bylo krédo íránského revolučního vedení, které v době vrcholící studené války zamíchalo kartami světové politiky.
Během pár prvních týdnů roku 1979 kulminovala v Íránu jedna z nejzásadnějších událostí 20. století: revoluce – na které se podíleli perští či kurdští nacionalisté, demokraté i komunisté, studenti i dělníci – nakonec dostala přívlastek islámská, a to proto, že dění v zemi nakonec ovládl nejsilnější tábor revolučně naladěných kleriků v čele s ájatolláhem Rúholláhem Chomejním.
Šáh Muhammad Rezá Pahlaví uprchl 16. ledna ze země, 1. února se vrátil Chomejní z exilu ve Francii. Za definitivní revoluční zvrat je považován 11. únor 1979, kdy si noví vůdci podmanili klíčové bezpečnostní složky a za pomoci revolučních výborů rozpoutali v zemi nejen hledání a trestání skutečných strůjců šáhova teroru a zneužívání moci, ale i teror nový, revoluční.
Na začátku žádný zvrat Rozhodně to ale neznamenalo automatický obrat v dosavadních americko-íránských vztazích. USA sice přišly o spolehlivého partnera v prosazování svých zájmů na Blízkém východě, nevzdávaly se ale naděje, že budou moci na toto partnerství navázat i s rodící se Chomejního teokracií.
„Pracovníci CIA a další americké složky udržovali kontakty s íránskými představiteli i s činiteli opozice. Cílem ale bylo získávat poznatky o dramaticky se měnící situaci, nikoli snaha podkopat islámský režim.“To je shrnutí obsáhlého článku amerického badatele Marka Gasiorowského z odborného časopisu Middle Eastern Studies. Na základě studia interních materiálů CIA a americké diplomacie se věnoval období od února do listopadu 1979, kdy teprve došlo k osudovému zlomu a přerušení americko-íránských diplomatických styků a vypuknutí otevřeného nepřátelství.
Stalo se tak poté, co americký prezident Jimmy Carter dovolil šáhovi, marně hledajícímu ve světě důstojný azyl, léčbu rakoviny v newyorské nemocnici a davy radikálních íránských studentů obsadily 4. listopadu americké velvyslanectví v Teheránu.
V jiném článku Gasiorowski uvádí, že v říjnu 1979 dokonce pracovníci CIA na dvou schůzkách varovali zástupce Chomejního režimu, že se čerstvě vyhlášenou Islámskou republiku chystá napadnout irácký režim. Zpráva ale zapadla, takže když o necelý rok později Saddám Husajn skutečně svého souseda napadl, Íránce zastihl nepřipravené.
Američané nebyli jediní, kdo doufal, že si dobré vztahy s Teheránem udrží i po svržení šáha. Ve Spojeném království byla zjara 1979 u moci labouristická vláda, která s odkazem na „budoucí vztahy s Íránem“odmítla poskytnout azyl šáhovi. Když se v květnu dostala k moci vůdkyně konzervativců Margaret Thatcherová, odepřela mu útočiště i ona, ačkoli to před volbami svrženému íránskému monarchovi slíbila.
Pragmatičtí vývozci revoluce Situace se ale dramaticky změnila v listopadu 1979, kdy íránští studenti – aniž by o tom vědělo vedení režimu – obsadili americkou ambasádu v Teheránu. Časopis Time ještě vyhlásil Chomejního mužem roku 1979, koketování mezi vládami obou států byl ale konec.
A nejen to – v Íránu se začal naplno rozjíždět koncept vývozu revoluce, s jehož projevy se lze na světovém kolbišti setkávat dodnes. „Vývoz islámské revoluce“je na Západě často interpretován jako náboženská záležitost. Sami američtí zpravodajci však už od počátku chápali, že jde spíše o politicko-sociální koncept.
„Íránští vůdci jsou přesvědčeni, že jejich revoluce byla triumfem islámských hodnot nad úpadkem zkorumpovaného, represivního prozápadního režimu,“stálo ve zpravodajské analýze CIA z března 1980 (odtajněna byla roku 2006). „Model, který byl úspěšný v Íránu, tak chtěl Teherán uplatňovat i na další muslimské země, a dokonce i státy třetího světa.“
Íránské vedení bylo podle interních amerických dokumentů přesvědčené, že pokud se nebude pokoušet o vývoz revoluce, země bude obklopena nepřátelskými režimy. „Politici proto dávají za příklad vládu premiéra Mosaddeka v roce 1953 (demokraticky zvoleného politika svrhla CIA a britská MI6 – pozn. red.), jejíž pád byl podle nich možný jen proto, že neměla spojence proti USA a Britům. Přežití islámské republiky je v této optice úzce propojeno s odstraňováním proamerických režimů na Blízkém východě.“
Soupeření trvá dodnes
V následujících čtyřech dekádách mocenský souboj pokračoval, byť z něj vypadl Sovětský svaz. USA přes budovanou image zastánců demokracie a svobody tolerují na Blízkém východě diktátorské a kolonizační metody svým spojencům a vyzdvihují nepravosti páchané Íránem a dalšími rivaly. Írán kritizuje své protivníky za podporu guerillových a teroristických skupin, zatímco sám proti nim používá obdobné metody. Bojišti jsou dnes mj. Sýrie, Jemen, Irák, Palestina, Izrael i periferie íránského území.
„Západ se nás bojí proto, že bojujeme proti jeho nadvládě a kořistnictví, protože na jeho heslo ,might is right‘ (moc znamená pravdu) odpovídáme: ,Vaše moc neznamená nic!‘,“řekl mi loni v centru íránského duchovenstva v Kommu hodžatoleslám Savádí z vlivného Institutu pro plánování budoucnosti státu.
Základní teze zahraniční politiky íránského režimu se tedy zjevně nemění ani na prahu páté dekády jeho existence.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha