Nepřijde fašismus, ale více Trumpů
Přiznejme si, že reprezentativní demokracie, jakou jsme znali, nefunguje, říká britský politický filozof David Runciman David Runciman (51)
Britský politický filozof a historik David Runciman na sebe loni upoutal celosvětovou pozornost knihou How Democracy Ends (Jak končí demokracie). Jeho diagnóza demokracie je na první pohled krutá: stárne, přestává odpovídat současné společnosti. V rozhovoru však pesimismus odmítá. Budoucnost je podle něho navzdory pochmurnému titulu jeho knihy stále otevřená.
LN Před 30 lety předpověděl americký politický filozof Francis Fukuyama konec dějin. Dnes se však nezdá, že by bylo možné s jeho tezí souhlasit.
Kdysi triumfující demokracie, o nichž jsme věřili, že budou trvat věčně, nezažívají dobré časy. To je evidentní.
LN Měli bychom tedy Fukuyamovu knihu hodit do koše?
Neukvapoval bych se. Fukuyama nebyl natolik optimistický, jak si lidé myslí. Jeho myšlenka zněla uměřeněji – reálně existující demokracie mohou kolísat a dokonce úplně padnout, ale to nic nemění na tom, že demokracie je nejlepší formou vlády, s níž lidé přišli.
LN A s takovou tezí souhlasíte?
Stále to je otevřená otázka, tudíž se může ukázat, že Fukuyama měl pravdu.
LN Demokracie stále nemá alternativu?
Demokracie se může zhroutit, ale pokud se to stane, pak nikoli proto, že existuje jiný a lepší soubor idejí. Alespoň zatím to platí. Dnes je největším rivalem demokracie Čína a jaká velká idea se za ní skrývá? Mnozí žádnou nevidí, maximálně čínský nacionalismus. Máme ji v tom následovat? Nemyslím si to.
LN Proč se vůbec obávat zhroucení demokracie, neexistuje-li nic lepšího?
Protože demokracie přestává být kompatibilní s rychle se měnící společností.
LN Demokracie je nejlepší formou vlády, ale neodpovídá současnému stavu společnosti, to říkáte?
Ano. Žijeme opravdu v době, kdy se i nejlepší forma vlády, kterou máme k dispozici, může zhroutit.
LN Proč?
Protože nefunguje.
LN Co si myslíte o Donaldu Trumpovi?
Trump je přechodný fenomén, kolem něhož je spousta hysterie. Za dva roky, možná i dřív, prezidentem nebude.
LN Tomu věříte?
Vsadil bych se, že příští volby prohraje. Trump není Viktor Orbán. Trump na rozdíl od něho nedokázal ani nedokáže přetvořit americký institucionální rámec, který je nesmírně silný, mnohem silnější než východoevropské systémy. A nedokázal ani nedokáže ovládnout média. Jeden scénář spojený s porážkou Trumpa mě ale děsí. Dovedu si totiž představit, že Trump volby prohraje velice těsně – a volby poslední dobou končívají velice těsně – a neuzná je.
LN Takový scénář je přece bláznivý.
Před pár lety bych s vámi souhlasil, ale situace se velmi rychle mění, takže si takový scénář už představit dokážu.
LN To ale mluvíte o začátku občanské války v USA.
Přesně tak. Závěrečným stadiem takového scénáře v radikálně rozpolcené zemi, jíž dnešní USA jsou, by opravdu byla občanská válka. Netvrdím, že se to stane teď – už za dva roky. Stále nevěřím, že by Trump odmítl akceptovat porážku ve volbách, ať jakkoli těsnou, ale už si nemyslím, že je to nepředstavitelný scénář. A už vůbec si nemyslím, že je to nepředstavitelný scénář v nepříliš vzdálené budoucnosti.
LN Pokračujme v možnosti Trumpova neodstoupení. Jak by Trump dopadl?
Prohrál by. Armáda by se za něho nepostavila – postavila by se za Kongres. Trumpa by vyvedli z Bílého domu vojáci a skončil by ve vězení. Ale znovu říkám, že za dva roky tento scénář ještě není pravděpodobný, byť není úplně nemožný, ale uvědomme si, že dosud nejsme na konci cesty, po níž se naše společnosti vydaly.
LN Vaše nejnovější kniha se jmenuje Jak končí demokracie. Jak poznat, že demokracie končí? Jaké jsou symptomy jejího konce?
Je zbytečné pátrat po tradičních symptomech. Nechme 20. století s jeho vojenskými převraty nebo pouličním násilím a masovými demonstracemi ústícími v pády režimů už konečně spát. Nežijeme ve výmarském Německu ani v Jižní Americe 70. let. Naše situace je úplně jiná. Ještě desítky let můžeme chodit k volbám – možná si dokonce užijeme víc voleb než kdy v historii.
Na první pohled žádný radikální předěl neuvidíme. Jinými slovy, nenajdeme žádný mezník, a nebudeme proto moci nikdy říci: toho a toho dne skončila demokracie a začalo něco jiného, protože se moci ujal ten a ten a zamezil svobodným volbám. Volby nikdo rušit nebude. Alespoň ještě dlouhou dobu ne, a kdo ví, jestli vůbec někdy. Možná, že to ani nebude třeba. Ani Putin přece volby neruší.
Konec demokracie bude v 21. století postupný a v podstatě nepozorovatelný. Použiji analogii. V 21. století s rozvojem léčebných postupů mnoho lidí nežije skutečným, ale v podstatě jen zdánlivým životem. Na živu, pokud tomu budeme Britský politický filozof a historik. Profesor na Cambridgeské univerzitě.
Zabývá se politickým myšlením konce
■
19. a 20. století, veřejnost zaujal analýzou současné demokracie a jejího úpadku.
Jeho nejnovější kniha How Democracy
■
Ends (2018) se stala světovým bestsellerem.
Vzdálený příbuzný Waltera Runcimana,
■
který v roce 1938 vedl diplomatickou misi Velké Británie do Československa. ■ ■
LN Je-li to pravda, pak demokracii brání její stoupenci špatně. Líčí Trumpa jako Mussoliniho v nových šatech, ale to je 20. století, jež radíte odmítnout.
Trump neohrožuje demokracii, protože, ač to může znít divně, posloucháme-li všechny ty hlouposti, které říká, není jejím nepřítelem. Nevyslovuje se pro žádný jiný soubor idejí. Není ničím jiným než jedním z pozdních květů demokracie – je známkou jejího postupného stárnutí.
To je ta hrozba, toho bychom se měli děsit, a proto bychom měli začít vážně debatovat, co z demokracie je ještě životaschopné a čeho si ceníme, a co naopak už životaschopné není, a proto bychom to měli opustit. Budeme-li totiž chtít ubránit demokracii se vším všudy, tu kterou známe mnoho desetiletí, život z ní bude postupně odcházet, až nebude ničím jiným než demokracií na hadičkách, zdánlivou demokracií. Zbavme se už konečně 20. století. Není tu Hitler ani Mussolini. Žijeme v jiném světě…
Nežijeme ve výmarském Německu. Naše situace je jiná. Ještě desítky let můžeme chodit k volbám – možná si jich užijeme víc než kdy v historii. Na první pohled žádný radikální předěl neuvidíme.
LN Nikoli ve 30. letech 20. století?
Jsou tři roviny, na nichž můžeme srovnávat 30. léta a dnešek. Za prvé, rovina politiky, v níž – sledujeme-li ji podle rétoriky politiků – podobnost je. Trump opravdu někdy mluví jako fašista. To nelze popřít. Za druhé, rovina institucionální, jež je také v podstatě podobná. V USA dnes existují stejné instituce jako ve 30. letech, pro nás Brity platí totéž. Tudíž i tady je podobnost s 30. lety.
Problém je s třetí rovinou – se společností. Ta dnešní se od společnosti 30. let radikálně liší. Je mnohem bohatší, starší a méně násilnická. Máme tedy někdejší politickou rétoriku a instituce, ale totálně jinou společnost. Co z toho vyplývá? Že výsledek současných procesů bude diametrálně odlišný od těch ve 30. letech.
Naší chybou je, že až fantasmagoricky vyzobáváme výroky současných politiků a hledáme jejich meziválečné ekvivalenty – a není těžké je najít –, přičemž zapomínáme, že žijeme v úplně jiné společnosti, jež tyto výroky čte zcela jinak. Slova jsou sice někdy stejná nebo podobná, ale zaznívají v úplně jiném kontextu.
LN Je tím, co tyto dvě společnosti – minulou a dnešní – radikálně rozděluje, technologický vývoj?
Rozdíl nedělají jen technologie. Na prvním místě bychom měli jmenovat bohatství. USA jsou dnes desetkrát bohatší než ve 30. letech 20. století. Amerika 30. let se z hlediska ekonomického vývoje podobá dnešnímu Egyptu. Na tento rozdíl bychom neměli zapomínat, mluvíme-li o stabilitě systému. Jen si představme, co by se stalo s Egyptem, kdyby jeho společnost byla desetkrát bohatší, než je.
Pak je tu rozdíl věku. Jsme dnes mnohem staršími společnostmi než byly před sto lety společnosti našich předků. K tomu, abyste mohl provádět politiku jako politici ve 30. letech, potřebujete mnoho dvacátníků – dost na to, aby měli ve společnosti rozhodující vliv. Ten ale dnes mladí lidé nemají. V našich společnostech – alespoň v Evropě a USA – žije mnohem více starých než mladých lidí.
Třetím rozdílem jsou pak vámi zmíněné technologie. USA 30. let byly chudou společností plnou mladých mužů poslouchajících rádio a čtoucích noviny, dnešní Amerika je bohatá společnost plná starých lidí propojená díky technologiím s celým světem. Je to zcela jiná společnost a nic na tom nemění, že Trump někdy zní jako Mussolini.
LN Proč se vlastně všichni tak strašně děsí konce demokracie? Není hloupé myslet si, že je tím nejlepším politickým systémem, který svět kdy vymyslel a vymyslí?
Souhlasím. Proto říkám, že demokracie je zatím – a slovo zatím zdůrazňuji – nejlepší myšlenka, již jsme vymysleli.
LN Jenže my dnes žijeme téměř až pod terorem myšlenky, že konec demokracie je koncem všeho.
A ta myšlenka ubíjí každou alternativu.
LN To je ale přece část problému, o kterém mluvíte. To proto, že jsme pod terorem této myšlenky, skončí naše demokracie na hadičkách. Bojíme se na ní totiž cokoli změnit, přestože víme, že přestává fungovat – že stárne.
Obchází tu totiž strašidlo 20. století a myšlenka, že pád demokracie rovná se fašismus nebo chaos. Jednadvacáté století ale přichází s jiným příběhem a slovem, které je v něm klíčové, je fragmentarizace. Právě ji dnes svět zažívá. Svět jednoho rádia a jedněch novin skončil. Zapomeňme na něj. Nehrajme si na tradiční kánony a na to, že to, co si dnes my dva říkáme, něco zásadního změní. Máme stovky novin, rozhlasových stanic a YouTube… Všechno je mnohem rozmanitější, než bývalo.
Příběh, ve kterém vystupujeme, není o konci demokracie a světa, ale o postupném rozpadávání i vznikání. Vznikají a vzniknou brikoláže složené ze zdánlivě nesourodých prvků. Trochu demokracie tady, trochu technokracie tam… Některé prvky demokracie mohou sílit, jiné postupně padnout a být zapomenuty.
Možná úplně ztratíme demokratickou kontrolu nad technologiemi a jejich vývojem nebo nad klimatem. Asi to tak bude. Neměli bychom se ale bát, že to, co nás čeká, je buď, anebo – buď demokracie, nebo její opak, diktatura. Jednadvacáté století je otevřené. Může se stát spousta věcí, ale je vysoce nepravděpodobné, že výsledek se bude podobat 20. století.
LN Jsou volby tím, čemu bychom měli zůstat věrní? Tvoří opravdové jádro demokracie?
To je dobrá otázka, protože odpověď na ní není ani zdaleka natolik samozřejmá, jak by se mohlo mnoha lidem zdát.
LN A jak byste na ni odpověděl?
Možná, že volby tvoří jádro demokracie, možná nikoli. Nejsem si tím jistý.
LN Co tedy tvoří jádro demokracie?
To je těžké. Asi možnost přímo se účastnit rozhodnutí, která se bezprostředně týkají mého života. LN Pak byste měl uvítat, že jste mohli rozhodnout v referendu o vystoupení Velké Británie z Evropské unie...
Referendum o brexitu není příliš dobrou reklamou na přímou demokracii. Lidé mohli říci jen ano, nebo ne, ale nemohli se vyjádřit, za jakých podmínek ano, nebo ne. Takové referendum je naprosto bezcenné, navíc jsme jím otevřeli prostor demagogům, kteří využívají narůstající frustrace lidí z reprezentativní demokracie.
LN Není ta frustrace pochopitelná? Já ji zcela chápu.
LN Jaká je její příčina?
Reprezentativní demokracie, jakou jsme znali, nefunguje, už si to konečně přiznejme. V úspěšných letech byly klíčovým prvkem reprezentativních demokracií stabilní politické strany. Přežívaly dlouhá desetiletí. Dnes jsou v troskách nebo v nich brzy budou. Lidé se jim smějí, nesouznějí s nimi a demagogové toho využívají, když zakládají nové, takzvaně antiestablishmentové.
Podívejte se, co se stalo v Itálii či ve Francii, nebo na zmíněného Trumpa, který porazil ve volbách nejen demokraty, ale i establishment Republikánské strany, jejíž nominaci získal. Rozhlédněte se po celém světě a zjistíte, že téměř stoprocentní zárukou volební porážky je obrana tradičního pojetí reprezentativní demokracie.
LN Je tudíž nesmysl snažit se udržet systém s jednou politickou stranou trochu nalevo a druhou trochu napravo, kdy jednou vyhraje ta první a podruhé ta druhá…
S tím je konec. Lidé, kteří něco takové říkají, by měli přestat hájit neobhajitelné.
LN Co tedy dělat?
Otevřít se lidu, experimentovat, posílit přímé prvky v rozhodovacím procesu. Je však třeba to dělat mnohem inteligentněji, než jsme to udělali v Británii s referendem o brexitu. Omlouvám se, že se k tomu tématu vracím, ale udělali jsme to nesmírně hloupě. Jedno referendum, jedna otázka, žádné vysvětlení, nic…
Takový postup je postupem psychopata. Přitom to šlo udělat mnohem lépe. Po prvním referendu mělo být druhé, ve kterém se lidé měli mít možnost vyjádřit k aktuální situaci a vyjednaným podmínkám. To by bylo zcela legitimní a odpovědné a vyhnuli bychom se dnešnímu chaosu.
LN Vybízíte k experimentování s přímými prvky demokracie ve chvíli, kdy se z jejích obhájců stali strašní konzervativci. Brání jakékoli změně systému, vše označují za populismus nebo fašismus, to se pak špatně experimentuje.
Jinou cestu nevidím. Nemůžeme vše dělat, jak jsme byli zvyklí. To ustrnutí obhájců řádu by bylo směšné, kdyby nebylo nebezpečné. Technologie vše mění, ale oni jsou pořád na barikádě a bojují o každou píď, kterou přitom dávno ztratili.
Vraťme se ke srovnání s 30. lety 20. století – v Británii máme pořád Sněmovnu lordů, dvě naše hlavní politické strany mají pořád stejná jména, máme stále stejný volební systém. Jenže svět se za těch 80 let zcela změnil. Chápeme tu disproporci? Není směšná? Řada politických institucí a procesů přestala odpovídat dnešní situaci. Potřebujeme experimentovat. Budeme-li stát na barikádě, prohrajeme všechno. Nebudeme však mít fašismus, to je nesmysl, ale více Trumpů.
LN Proč nakonec nedat za pravdu starořeckému filozofu Platonovi a jeho kritice demokracie a neopustit tuto formu vlády, neboť pouští k moci lidi, kteří na to nemají schopnosti?
Protože se Platon mýlil.
LN V čem?
Je omyl si myslet, že politika je na tom nejlépe, když ji dělají nejmoudřejší, filozofové. Platon si měl položit jinou, mnohem přízemnější otázku: Jaký systém dokáže nejlépe eliminovat potenciální chyby vládců? Odpověď je jednoduchá – demokracie. Vysoce inteligentní lidé chyby nikdy nepřiznají – jen se rozhlédněte po univerzitním prostředí… (smích)
Nechci, aby mi vládli lidé, kteří nikdy neuznají, že se mýlili, a ještě mě utloukali svou inteligencí. Chci systém, ve kterém mohu donutit chybujícího, aby uznal, že se mýlil. To mi stačí. Nepotřebuji vládce, na jehož moudrost budu hrdý a budu se mu klanět. Jsem mnohem přízemnější. To je první věc.
Pak je tu druhá věc, jež souvisí s Platonovou kritikou demokracie. Platon v Ústavě kritizuje demokracii z mnoha různých důvodů, ale tím hlavním je, že v ní budou vládnout mladí lidé – mladí muži –, protože těch bylo nejvíc, a Platon se toho obával. Bál se jejich nevybouření, sklonu k násilí, nestálosti či opilství. Jenže tento argument v našich západních společnostech, kde mladí netvoří většinu, odpadá…
V Platonově době bylo mladých víc než starých, chudých víc než bohatých a nevzdělaných víc než vzdělaných. Tyto argumenty proti demokracii v časech, ve kterých žijeme, odpadly.
LN Platon však říká, aniž bych ho chtěl hájit, rovněž to, že demokracie je nebezpečná i kvůli početní převaze chudých a nevzdělaných.
Platon vskutku říkal, že podíváme-li se do jakékoli společnosti jeho doby, zjistíme, že mladých je víc než starých, chudých víc než bohatých a nevzdělaných víc než vzdělaných. Pro to všechno demokracii kritizoval – podle něho pouštěla ke kormidlu ty nepravé. Jenže Platona by realita 21. století dost překvapila, protože nejenže dnes – a teď mluvím o Evropě – žije více starých než mladých lidí, ale i bohatých než chudých a vzdělaných než nevzdělaných – alespoň pokud to posuzujeme podle historických standardů.
Platonovy argumenty proti demokracii v našich společnostech odpadly. A dnes by paradoxně mohly vést k podpoře přímé demokracie. Vlády mladých, chudých a nevzdělaných se už bát nemusíme. To je mimochodem obrovská demografická změna. Jednadvacáté století popřelo železný zákon historie. Podívejte se do Japonska, tam už skoro žádní mladí lidé nejsou. Platon by na to asi řekl něco v tom smyslu, že je to značně nepřirozené. Ale je to tak. Dnešní Platon by musel přijít s jinými argumenty. Ještě jednou to musím zopakovat: svět se změnil i v tomto.
LN Vraťme se ještě k vaší knize Jak končí demokracie. Po tom všem, co jste řekl, si nejsem jistý, je-li to titul, se kterým přišel pesimista, nebo optimista.
Na to se mne ptají i moji nejbližší. (smích)
LN Jak jim odpovídáte?
Že je zvláštní být v 21. století buď pesimista, nebo optimista.
LN Proč?
Protože svět je v 21. století natolik otevřený a nepředvídatelný, že být pesimistou, nebo optimistou je zhruba stejně nevhodný postoj. Ale budiž, i svým blízkým nakonec odpovím, takže i vám – jsem pesimista, co se týká klimatu. Tady bude mít demokracie velký problém. Nevěřím, že se demokratickými postupy podaří odstranit riziko ekologické katastrofy. Nic tomu nenapovídá.
Pokud se s klimatem něco podaří udělat, pak to za nás udělají technologie. A to bude pro demokracii velmi špatná zpráva. Není totiž příliš nadějné, pokud k takovému zásadnímu problému lidstva nedokáže demokracie nic smysluplného říci.
LN Jak byste odpověděl malému dítěti na otázku, jak bude vypadat svět za sto let?
Mám děti, nejmladšímu je devět let, takže takové otázky dostávám často. Je však obrovský problém odpovědět i na mnohem jednodušší otázku, co bude za deset let. Já to totiž nevím. I deset let je dnes dlouhá doba. Asi bude lepší univerzitní vzdělávání a lékařská péče. Asi lze říci, že současné malé děti budou mít vyhlídky na výrazně delší život, než mám já. Možná se dožijí 120, možná i 150 let.
Za těch zhruba sto let je potkají hezké časy plné stability, ale i krize, velké krize – environmentální, finanční, technologické. A demokracie to bude mít těžké – je totiž stará, unavená. Každopádně však současné děti uvidí věci, o kterých dnes ani nemůžeme mluvit, protože jsou natolik šílené – ať v dobrém, nebo špatném smyslu –, že by nás nenapadly ani jako fantasmagorie.