V labyrintu slov
Osobní výběr ze světového tisku
Některé zprávy blesknou a odezní, aby uvolnily místo dalším. Tím ale vyšumí jejich celé poselství. Příkladem je vystoupení švédské gymnazistky Grety Thunbergové na Světovém hospodářském fóru v Davosu. Fakt, že mocní tohoto světa naslouchali šestnáctileté studentce, zapálené bojovnici proti globálnímu oteplování, je téma atraktivní samo o sobě. Ale to není vše.
To hlavní není ani v jejích slovech, jež obletěla svět. Citoval je The Local, The Independent a desítky jiných médií včetně českých. Raději ta slova připomeňme: „Chci, abyste jednali, jako kdyby hořel váš dům,“řekla Thunbergová byznysmanům a politikům, aby je pohnula k ráznému boji proti změně klimatu. „Chci, abyste cítili paniku a strach, jak to cítím já každý den.“To podstatné je v něčem jiném. V tom, že ta slova vyvolala velký aplaus, ale přitom – aniž by si toho média všimla – naplňují definici populismu.
Často se u nás odsuzuje či vysmívá výzva Vědci proti strachu a lhostejnosti ze srpna 2015 (www.vyzvavedcu.cz). Přitom je užitečná. „Radikalizace společnosti skrze strach je podle nás jedno z největších nebezpečí,“praví se v ní. Nebo: „Diskuse (…) musí být vedena s chladnou hlavou a na základě faktů.“Nebo: „Historie učí, že strach plodí nesvobodu.“A teď to poměřte se slovy Grety Thunbergové: „Chci, abyste cítili paniku a strach.“Nepodléhá vnímání slov demagogii? Jak to, že výzva ke strachu získá jednou cejch hrozby a populismu a jindy aplaus?
***
Abychom byli spravedliví, kritické hlasy se našly, ale podle očekávání mimo hlavní proud. Například Thomas Rietzschel na webu Osa dobra spatřuje v organizovaném politickém vystupování teenagerů ozvuky dětské křížové výpravy z roku 1212. Což je věc názoru, že.
Chtě nechtě se tu připomíná i pozdně středověká Florencie s teokratickou diktaturou mnicha Savonaroly. Fanatický dominikán roku 1497 zavedl dětskou policii (složenou z dětí – čistého, nevinného a zcela neúplatného nástroje v rukou Božích), jež kontrolovala mravnost občanů, směla volně vstupovat do všech domů a tam ničit vše nemravné, marnivé či špatné – od šperků, kosmetiky, hudebních nástrojů a drahých oděvů až po hrací karty. Savonarola byl nakonec zatčen, odsouzen, popraven a život šel dál. Teď to tak jednoznačné nebude.
***
Ještě výraznější a ideologičtější roli hraje vnímání slov v tématech, jako je svoboda, toxická maskulinita a rychlost na dálnicích. To vše je téma pro Margaret Stokowskou, feministku a sloupkařku webu Spiegel Online. Pro autorku, o níž se kolega Jan Fleischhauer něžně vyjádřil, že ve svých textech „nebere zajatce“. Pro autorku, jež klade vinu za všechno zlo světa tradiční mužské roli asi v tomto duchu: Spáchá útok džihádista? Pak nehledejme viníka ani v islámu, ani v jeho pokřiveném výkladu, ale v toxické maskulinitě: prostě čím víc džihádistů, tím větší odsudek chlapáctví, a šmytec.
V Německu se jako v poslední zemi EU a Západu vůbec zvažuje plošné omezení nejvyšší dovolené rychlosti na dálnicích. A Ulf Poschardt, šéfredaktor novin Die Welt, k tomu na rádiu Deutschlandfunk řekl: „Dálnice je posledním polem, na kterém požíváme více svobod než jiní ve světě. Jinde se na předních místech tabulky svobod nenajdeme.“Jenže to si u Stokowské naběhl.
Fakt, že tady někdo argumentuje svobodou, je pro ni dokladem zločinu toxické maskulinity. „I proto ve sporu o rychlostní limit na dálnicích vysvětlují politici i žurnalisté tak rádi, že se mají vzdát svobody,“píše autorka. Ale co je na argumentu svobodou tak špatného? Jistě je řada argumentů dalších a silnějších, třeba nehodovost či exhalace, ale znamená to snad, že je-li něco „axiomaticky špatně“, se svobodou se argumentovat nesmí?
Dálnice bez poplatků a s neomezenou rychlostí po 70 let ztělesňovaly německý liberalismus. K jejich poctě v roce 1965 Ladislav Mňačko napsal novelu Dlouhá bílá přerušovaná čára. „Přijde doba, kdy dálnice,“říká ústy své literární postavy, „bude mít stovky, tisíce podobných obyvatel jako já, věrných milenců, kteří budou pokládat dálnici za krásu, svobodu, za vrchol všeho.“Má být posmrtně obviněn z toxické maskulinity?
Problém lidí, jako je Stokowská, není v tom, že vyžadují různá omezení. Ta přináší už stále složitější svět. Jejich problém je v tom, že ač se formálně hlásí k liberálům, nechápou smysl svobody. Nechápou, že skutečná svoboda se poměřuje i svobodou pro to, co se mi nelíbí, ne jen svobodou pro to, co se mně osobně líbí. Jinak to není svoboda, ale fandění podle sympatií, prostě znak stádnosti.
Chci, abyste cítili paniku a strach, řekla gymnazistka v Davosu – a publikum tleskalo. Jak to, že výzva ke strachu získá jednou cejch hrozby a jindy aplaus?