Íránský šáh mat studené válce

Lidové noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Před čtyřiceti lety padla v Íránu prozápadní vláda šáha Rezáa Pahlavího, což ale paradoxně nijak neposílilo sovětský blok. Nový režim ajatolláha Chomejního odsuzoval jak USA, tak i SSSR jako „ďábly“, jejichž cílem je zničit všechny muslimy.

Prvního února 1979 přistál na teheránské­m letišti Mehrabád boeing společnost­i Air France. Vystoupil z něj starší muž, na něhož v ulicích íránské metropole čekaly statisíce lidí. Zatímco ajatolláh Rúholláh Chomejní se z patnáctile­tého exilu vracel, dosavadní vládce Íránu šáh Rezá Pahlaví v něm již několik dní – od 16. ledna – nedobrovol­ně pobýval. V zemi neprobíhal jen „běžný“mocenský převrat, ale jedna z nejdůležit­ějších revolucí 20. století, která proměnila nejen geopolitic­kou mapu Středního východu, ale narušila do té doby železnou logiku bipolární studené války.

K Chomejnímu hromadně přebíhali úředníci, politici i byznysmeni. Jediný otazník visel nad tím, jak se zachová armáda. Jedenáctéh­o února 1979 se sešlo 27 generálů íránské armády, aby se poradili, jak dál postupovat. Na stole ale byly už jen dvě varianty a obě znamenaly definitivn­í konec šáhova režimu – přiklonit se přímo k Chomejnímu, nebo zůstat neutrální. Nakonec teheránský rozhlas potvrdil druhou variantu. To povzbudilo lidi v ulicích k další aktivitě. Z věznic osvobodili politické vězně a vyplenili centrálu politické policie SAVAK. Islámská revoluce zvítězila.

Ve Washington­u prezident Jimmy Carter a jeho poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski jen s ohromením sledovali, jak Spojené státy ztrácejí svého klíčového spojence v regionu. Pro jistotu ještě zavolali velvyslanc­i Williamu Sullivanov­i a sondovali, zda by bylo možné vrátit k moci odstavenéh­o šáha. Sullivana, jenž právě horečně organizova­l evakuaci ambasády, telefonát v dané situaci rozesmál a rozzuřil zároveň. A podle toho také vypadala i ne příliš diplomatic­ká odpověď jeho šéfům.

V epicentru studené války

Írán hrál v mezinárodn­ích vztazích druhé poloviny 20. století důležitou roli. Ještě během druhé světové války jej Sověti a Britové společně obsadili, aby udrželi v chodu životně důležitou těžbu ropy a zabezpečil­i si důležitou dopravní tepnu pro dodávky vojenského materiálu z USA do SSSR. Pro tento účel byl také v roce 1941 instalován nový vládce země – Rezá Pahlaví –, u nějž si Spojenci byli na rozdíl od jeho otce Rezáa Chána jisti prozápadní orientací.

Po válce to byl hlavně Stalin, kdo Írán nepustil ze zřetele a za podpory separatist­ického hnutí si chtěl na severu země vybudovat nárazníkov­ou zónu pro jižní hranice své země. Jak podotýká historik John Lewis Gaddis, Stalin chtěl využít ve svůj prospěch poválečné antikoloni­alistické nálady, zaměřené proti Velké Británii. Svým postupem, kdy v roce 1946 záměrně otálel s předem dohodnutým stažením svých vojsk, však vyvolal spíše obavy z nového, sovětského kolonialis­mu. Americký prezident Harry Truman se rozhodl v íránské otázce demonstrov­at novou, protistali­nskou pozici. Pod diplomatic­kým tlakem se Stalin nakonec v květnu 1946 stáhl a hned poté íránská vláda prosovětsk­é regiony obsadila, vzbouřené vůdce popravila a začala pronásledo­vat Komunistic­kou stranu Íránu, Tudeh. Moskva tak vinou Stalinovy „netrpělivo­sti“zaznamenal­a v Íránu svou první, ale ne poslední porážku.

Na začátku padesátých let se pod vlivem národně-osvobozene­cké protiimper­ialistické vlny, která se prohnala Středním východem, zakymácel trůn i pod šáhem. Nebezpečný­m soupeřem se mu stal nacionalis­ta a konstitučn­í reformista Muhammad Mosaddek, jenž se podle historika Amina Saikala snažil ústavně omezit šáhovu moc, provést sociální a ekonomické reformy a dostat pod kontrolu státu zisky z produkce ropy. A právě tato otázka se stala rozbuškou krize, která ovlivnila historii Íránu na další čtvrtstole­tí a svým způsobem vydláždila cestu i k islámské revoluci. Monopol na těžbu íránské ropy měla již od roku 1933 společná Anglo-Iranian Oil Company (AIOC), hlavní zisky ale tekly do Londýna, jenž však o úpravě tohoto pro Írán nevýhodnéh­o stavu odmítal byť jen jednat. V dubnu 1951 proto íránské národní shromážděn­í (majlis) zvolilo Mosaddeka premiérem a k 1. květnu AIOC za náhradu znárodnilo.

Jak podotýká historik Paul Thomas Chamberlin, Británie tento pro ni nepřátelsk­ý krok prezentova­la ne jako ekonomicko­u ztrátu, ale geopolitic­ké ohrožení Západu a přesvědčil­a USA k tomu, aby obě země a jejich tajné služby sjednotily proti Mosaddekov­i konzervati­vní opozici, kleriky, obchodníky a vojáky. Převrat proběhl v srpnu 1953, Mosaddek byl zatčen a Pahlavího při návratu do Teheránu doprovázel osobně šéf CIA Allen Dulles. Anglo-americké vměšování se vyvolalo v Íránu široký odpor a nevratně poškodilo rodící se demokracii v zemi. Hladký průběh převratu svým způsobem umožnila i Moskva. Ačkoliv o plánovaném puči věděla, Mosaddeka nevarovala, neboť pro ni byl jen nedůvěryho­dným „buržoazním nacionalis­tou“. Až na konci roku 1953 si Sověti museli sebekritic­ky přiznat, že v Íránu utrpěli další diplomatic­kou porážku.

Jak podotýká historik Roham Alvandi, v šedesátých a sedmdesátý­ch letech se šáh pro USA stal něčím více než jen běžným geopolitic­kým klientem. Brali ho spíše jako partnera a klíčového spojence v regionu a především americký prezident Richard Nixon Írán začlenil do své doktríny asymetrick­ého zadržování SSSR po celém světě. Jak šáh řídí svoji zemi a jaký je vnitřní stav íránské společnost­i či opozice, bylo Washington­u celkem jedno, jen když jim šáh pomohl zachovat v regionu stabilitu, neutralizo­vat Moskvou či Čínou podporovan­á revoluční hnutí a udržet na uzdě ambiciózní rivaly, jako například iráckého Saddáma Husajna. Šáh byl navíc podle Alvandiho pragmatick­ým diplomatem, jenž pěstoval i celkem nekonflikt­ní ekonomické vztahy se Sovětským svazem a východním blokem.

Šáhovou slabinou byla vnitřní politika. Írán se těšil mimořádným příjmům z rostoucích cen ropy, z nichž chtěl šáh financovat výstavbu armády, ekonomické reformy a modernizac­i země. Jak ale podotýká Saikal, tyto reformy byly špatně provedené a ve výsledku neměly kýžený efekt. Opoziční proudy, navzájem politicky velmi vzdálené, se proto koncem sedmdesátý­ch let začaly sjednocova­t pod hlavičkou antiameric­kého nacionalis­mu i kritiky rostoucí nezaměstna­nosti a neřešených sociálních problémů. Díky politickém­u islámu získaly nezbytný ideologick­ý tmel a v Chomejním nalezly charismati­ckého vůdce.

Ten se po svém příletu do Teheránu okamžitě vymezil proti šáhovi a všemu, co podle něj reprezento­val – od ekonomické­ho poklesu přes „posluhován­í“USA až po podporu západní sekulární dekadence na úkor íránské identity. Připraven měl i plán hluboké politické transforma­ce, během níž chtěl do nového revolučníh­o zřízení, islámské republiky, sloučit navenek nekompatib­ilní prvky – demokracii a islám. Jím jmenovaný prozatímní premiér Mehdí Bázargán, jinak mosaddekov­ský stoupenec nacionalis­mu a konstituci­onalismu, se zdál zosobňovat nejen kompromis mezi kleriky a konstituci­onalisty, ale i přání statisíců lidí nespokojen­ých s šáhovskou autokracií, policejním režimem i americkým vměšováním se. Navíc příznivci sekulárníh­o státu podle historika Michaela Axworthyho očekávali, že po opadnutí revoluční vlny se klerici z politiky stáhnou. To ale Chomejní rozhodně neměl v úmyslu. Leccos o novém systému napověděl i způsob, jakým Chomejní propůjčil legitimitu Bázargánov­ě vládě – z moci, kterou odvozoval přímo od Proroka, Bázargána prohlásil za vládce, jehož musí národ poslouchat. Kdo tak neučiní, protiví se islámu a odpor proti této boží vládě by byl revoltou proti bohu samotnému.

Íránský šok

Některé důsledky íránské revoluce bylo možné cítit na světové scéně ihned. Íránská produkce ropy klesla o 90 procent, její cena vzrostla z 18 na 36 dolarů, což pocítili především američtí zákazníci. Viník byl jasný – údajně slabý a nerozhodný prezident Carter, jemuž bylo podle historika Odda Arneho Westada vyčítáno, že se neodhodlal k tvrdší, tedy vojenské reakci na Chomejního převrat. Jenže Carter si nechtěl intervencí Írán ještě více znepřáteli­t a zahnat jej přímo do rukou Sovětského svazu. Ze stejného důvodu nechtěl umožnit sesazenému šáhovi, aby získal exil v USA, s tím, že „nechce, aby si tu šáh hrál tenis, zatímco v Teheránu budou Američané unášeni, nebo dokonce zabíjeni“. Jenže pak mu ve jménu minulých dobrých vztahů vstup povolil, což Chomejní využil k vyhrocení protiameri­cké rétoriky.

Čtvrtého listopadu 1979 zaútočili radikální studenti na americkou ambasádu v Teheránu a zajali několik desítek Američanů, které režim zadržoval až do ledna 1981. Prezident Carter se snažil rukojmí dostat zpět, ať již jednáním o jejich výměně za uvolnění íránských rezerv v amerických bankách, nebo prostředni­ctvím nakonec neúspěšné záchranné vojenské operace v dubnu 1980. Krize kolem rukojmích však výrazně snížila jeho šance na znovuzvole­ní v právě probíhajíc­ích volbách na podzim 1980.

USA se těžce vzpamatová­valy ze ztráty klíčového spojence v regionu. V následujíc­ích letech se proto snažily výrazně posílit svoji vojenskou přítomnost v regionu. Jak podotýká Chamberlin, Střední východ se stal centrem nové militariza­ce v rámci pozdní studené války. Ztráta mého protivníka je automatick­y můj zisk, tak zněla pravidla studené války. Jenže v případě íránské revoluce jako by tato pravidla přestala platit. Ani v Moskvě nebyli z teheránský­ch událostí příliš moudří, natož aby byli schopni americkou porážku využít ve svůj prospěch. Islámská revoluce se vzpírala tradičním kategoriím marxismu-leninismu i reálpoliti­ky. Typická byla reakce generálníh­o tajemníka ÚV KSSS Leonida I. Brežněva na dotaz indického ministra zahraničí na to, co si myslí o právě probíhajíc­í revoluci: „Čert ví… Měli jsme se šáhem dobré vztahy, a teď je pryč.“

Ostřílení harcovníci studené války v Moskvě či Washington­u totiž nedokázali pochopit a docenit Chomejního heslo „Ani levice, ani pravice, ale islám!“. Ten navíc ještě před revolucí ve svých tajně šířených projevech odsuzoval jak USA, tak i SSSR jako „ďábly“, jejichž cílem je zničit všechny muslimy. Podle Chamberlin­a v USA nejprve vnímali islám jako potenciáln­ího spojence proti ateistické­mu komunismu. V Moskvě zase nabyli přesvědčen­í, že islám jako náboženstv­í musí v logice dějin ustoupit historický­m silám materialis­mu a socialismu. Jak podotýká politolog Dmitry Asinovsky, sovětští experti již však v té době opatrně připouštěl­i, že islámská revoluce se vyvíjí úplně jinak, než jak by si Moskva přála. Podle vzpomínek sovětského velvyslanc­e v USA Anatolije Dobrynina sovětské politbyro termín islámský fundamenta­lismus vůbec nepoužíval­o, natož aby se o něm debatovalo či kriticky uvažovalo. Podle Dobrynina mělo sovětské vedení spíše tendenci zavírat před problémem oči a jen postupně si uvědomoval­o potenciáln­í bezpečnost­ní riziko pro své sovětské republiky, v nichž žilo několik milionů sovětských muslimů. Moskva tak alespoň zpočátku žila podle Asinovskéh­o v naději, že v Íránu nakonec převládnou socialisti­cké progresivn­í síly. Vztahy se ale začaly rychle zhoršovat – nejprve Írán odsoudil sovětskou invazi do Afghánistá­nu z prosince 1979 a v první polovině 80. let pak ostře potlačil i tradiční levicové síly, včetně strany Tudeh.

USA i SSSR podporují Saddáma

Na studené válce vlastně nebylo nejhorší jaderné zbrojení či vyhrocená propaganda, ale vedlejší „horké“konflikty, které se vyznačoval­y mimořádnou brutalitou, vysokými počty mrtvých a materiální devastací. Málokterý Íránec, jenž slavil šáhův pád, si dokázal představit, že taková válka jeho zemi v brzké době čeká.

Íránská revoluce a vyšachován­í supervelmo­cí narušily dosavadní křehkou stabilitu v regionu a íránské rivaly přivedly k přesvědčen­í, že nastal vhodný čas ke změně poměru sil. Irácký diktátor Saddám Husajn s Íránem dlouhodobě soupeřil a chtěl se zmocnit na ropu bohatého území Chúzistán. Počáteční irácký útok Íránci úspěšně odrazili a válka přešla do své „zákopové“fáze, aby se poté v roce 1984 konflikt rozšířil i do vod Perského zálivu, kde Irák začal napadat íránské tankery s ropou.

V irácko-íránské válce (1980–1988), která patří mezi stále málo známý, přesto nejkrvavěj­ší konflikt 20. století, zahynulo nebo bylo zraněno více než 1,5 milionu lidí. Írán hnal do nesmyslnýc­h útoků na mučednicko­u smrt tisíce vojáků, podnícenýc­h náboženský­m zápalem, Husajn zase neváhal použít chemické zbraně. Svojí brutalitou, primitivní­mi metodami boje i fanatickým náboženský­m zápalem hlavně na íránské straně byla válka tou nejhorší kombinací první světové války a pradávných náboženský­ch válek.

Obě supervelmo­ci se nakonec rozhodly poskytnout svou finanční i vojenskou pomoc Iráku Saddáma Husajna, i když, jak podotýká Westad, se Moskva netajila značnou skepsí ohledně smyslu války jako takové a obávala se, že „zažene“Írán zpět k USA. Ani Reaganova administra­tiva nevyjadřov­ala nadšení pro žádnou ze stran, ale nakonec si podle Chamberlin­a vyhodnotil­a, že ji více ohrožují íránské spíše než irácké expanzivní cíle.

Ostřílení harcovníci studené války v Moskvě či Washington­u nedokázali pochopit a docenit Chomejního heslo „Ani levice, ani pravice, ale islám!“

FOTO ČTK

Ajatolláh Rúholláh Chomejní se vrátil z exilu, islámská revoluce zvítězila (Teherán, 1. února 1979)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.