Íránský šáh mat studené válce

Lidove noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Před čtyřiceti lety padla v Íránu prozápadní vláda šáha Rezáa Pahlavího, což ale paradoxně nijak neposílilo sovětský blok. Nový režim ajatolláha Chomejního odsuzoval jak USA, tak i SSSR jako „ďábly“, jejichž cílem je zničit všechny muslimy.

Prvního února 1979 přistál na teheránském letišti Mehrabád boeing společnosti Air France. Vystoupil z něj starší muž, na něhož v ulicích íránské metropole čekaly statisíce lidí. Zatímco ajatolláh Rúholláh Chomejní se z patnáctiletého exilu vracel, dosavadní vládce Íránu šáh Rezá Pahlaví v něm již několik dní – od 16. ledna – nedobrovolně pobýval. V zemi neprobíhal jen „běžný“mocenský převrat, ale jedna z nejdůležitějších revolucí 20. století, která proměnila nejen geopolitickou mapu Středního východu, ale narušila do té doby železnou logiku bipolární studené války.

K Chomejnímu hromadně přebíhali úředníci, politici i byznysmeni. Jediný otazník visel nad tím, jak se zachová armáda. Jedenáctého února 1979 se sešlo 27 generálů íránské armády, aby se poradili, jak dál postupovat. Na stole ale byly už jen dvě varianty a obě znamenaly definitivní konec šáhova režimu – přiklonit se přímo k Chomejnímu, nebo zůstat neutrální. Nakonec teheránský rozhlas potvrdil druhou variantu. To povzbudilo lidi v ulicích k další aktivitě. Z věznic osvobodili politické vězně a vyplenili centrálu politické policie SAVAK. Islámská revoluce zvítězila.

Ve Washingtonu prezident Jimmy Carter a jeho poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski jen s ohromením sledovali, jak Spojené státy ztrácejí svého klíčového spojence v regionu. Pro jistotu ještě zavolali velvyslanci Williamu Sullivanovi a sondovali, zda by bylo možné vrátit k moci odstaveného šáha. Sullivana, jenž právě horečně organizoval evakuaci ambasády, telefonát v dané situaci rozesmál a rozzuřil zároveň. A podle toho také vypadala i ne příliš diplomatická odpověď jeho šéfům.

V epicentru studené války

Írán hrál v mezinárodních vztazích druhé poloviny 20. století důležitou roli. Ještě během druhé světové války jej Sověti a Britové společně obsadili, aby udrželi v chodu životně důležitou těžbu ropy a zabezpečili si důležitou dopravní tepnu pro dodávky vojenského materiálu z USA do SSSR. Pro tento účel byl také v roce 1941 instalován nový vládce země – Rezá Pahlaví –, u nějž si Spojenci byli na rozdíl od jeho otce Rezáa Chána jisti prozápadní orientací.

Po válce to byl hlavně Stalin, kdo Írán nepustil ze zřetele a za podpory separatistického hnutí si chtěl na severu země vybudovat nárazníkovou zónu pro jižní hranice své země. Jak podotýká historik John Lewis Gaddis, Stalin chtěl využít ve svůj prospěch poválečné antikolonialistické nálady, zaměřené proti Velké Británii. Svým postupem, kdy v roce 1946 záměrně otálel s předem dohodnutým stažením svých vojsk, však vyvolal spíše obavy z nového, sovětského kolonialismu. Americký prezident Harry Truman se rozhodl v íránské otázce demonstrovat novou, protistalinskou pozici. Pod diplomatickým tlakem se Stalin nakonec v květnu 1946 stáhl a hned poté íránská vláda prosovětské regiony obsadila, vzbouřené vůdce popravila a začala pronásledovat Komunistickou stranu Íránu, Tudeh. Moskva tak vinou Stalinovy „netrpělivosti“zaznamenala v Íránu svou první, ale ne poslední porážku.

Na začátku padesátých let se pod vlivem národně-osvobozenecké protiimperialistické vlny, která se prohnala Středním východem, zakymácel trůn i pod šáhem. Nebezpečným soupeřem se mu stal nacionalista a konstituční reformista Muhammad Mosaddek, jenž se podle historika Amina Saikala snažil ústavně omezit šáhovu moc, provést sociální a ekonomické reformy a dostat pod kontrolu státu zisky z produkce ropy. A právě tato otázka se stala rozbuškou krize, která ovlivnila historii Íránu na další čtvrtstoletí a svým způsobem vydláždila cestu i k islámské revoluci. Monopol na těžbu íránské ropy měla již od roku 1933 společná Anglo-Iranian Oil Company (AIOC), hlavní zisky ale tekly do Londýna, jenž však o úpravě tohoto pro Írán nevýhodného stavu odmítal byť jen jednat. V dubnu 1951 proto íránské národní shromáždění (majlis) zvolilo Mosaddeka premiérem a k 1. květnu AIOC za náhradu znárodnilo.

Jak podotýká historik Paul Thomas Chamberlin, Británie tento pro ni nepřátelský krok prezentovala ne jako ekonomickou ztrátu, ale geopolitické ohrožení Západu a přesvědčila USA k tomu, aby obě země a jejich tajné služby sjednotily proti Mosaddekovi konzervativní opozici, kleriky, obchodníky a vojáky. Převrat proběhl v srpnu 1953, Mosaddek byl zatčen a Pahlavího při návratu do Teheránu doprovázel osobně šéf CIA Allen Dulles. Anglo-americké vměšování se vyvolalo v Íránu široký odpor a nevratně poškodilo rodící se demokracii v zemi. Hladký průběh převratu svým způsobem umožnila i Moskva. Ačkoliv o plánovaném puči věděla, Mosaddeka nevarovala, neboť pro ni byl jen nedůvěryhodným „buržoazním nacionalistou“. Až na konci roku 1953 si Sověti museli sebekriticky přiznat, že v Íránu utrpěli další diplomatickou porážku.

Jak podotýká historik Roham Alvandi, v šedesátých a sedmdesátých letech se šáh pro USA stal něčím více než jen běžným geopolitickým klientem. Brali ho spíše jako partnera a klíčového spojence v regionu a především americký prezident Richard Nixon Írán začlenil do své doktríny asymetrického zadržování SSSR po celém světě. Jak šáh řídí svoji zemi a jaký je vnitřní stav íránské společnosti či opozice, bylo Washingtonu celkem jedno, jen když jim šáh pomohl zachovat v regionu stabilitu, neutralizovat Moskvou či Čínou podporovaná revoluční hnutí a udržet na uzdě ambiciózní rivaly, jako například iráckého Saddáma Husajna. Šáh byl navíc podle Alvandiho pragmatickým diplomatem, jenž pěstoval i celkem nekonfliktní ekonomické vztahy se Sovětským svazem a východním blokem.

Šáhovou slabinou byla vnitřní politika. Írán se těšil mimořádným příjmům z rostoucích cen ropy, z nichž chtěl šáh financovat výstavbu armády, ekonomické reformy a modernizaci země. Jak ale podotýká Saikal, tyto reformy byly špatně provedené a ve výsledku neměly kýžený efekt. Opoziční proudy, navzájem politicky velmi vzdálené, se proto koncem sedmdesátých let začaly sjednocovat pod hlavičkou antiamerického nacionalismu i kritiky rostoucí nezaměstnanosti a neřešených sociálních problémů. Díky politickému islámu získaly nezbytný ideologický tmel a v Chomejním nalezly charismatického vůdce.

Ten se po svém příletu do Teheránu okamžitě vymezil proti šáhovi a všemu, co podle něj reprezentoval – od ekonomického poklesu přes „posluhování“USA až po podporu západní sekulární dekadence na úkor íránské identity. Připraven měl i plán hluboké politické transformace, během níž chtěl do nového revolučního zřízení, islámské republiky, sloučit navenek nekompatibilní prvky – demokracii a islám. Jím jmenovaný prozatímní premiér Mehdí Bázargán, jinak mosaddekovský stoupenec nacionalismu a konstitucionalismu, se zdál zosobňovat nejen kompromis mezi kleriky a konstitucionalisty, ale i přání statisíců lidí nespokojených s šáhovskou autokracií, policejním režimem i americkým vměšováním se. Navíc příznivci sekulárního státu podle historika Michaela Axworthyho očekávali, že po opadnutí revoluční vlny se klerici z politiky stáhnou. To ale Chomejní rozhodně neměl v úmyslu. Leccos o novém systému napověděl i způsob, jakým Chomejní propůjčil legitimitu Bázargánově vládě – z moci, kterou odvozoval přímo od Proroka, Bázargána prohlásil za vládce, jehož musí národ poslouchat. Kdo tak neučiní, protiví se islámu a odpor proti této boží vládě by byl revoltou proti bohu samotnému.

Íránský šok

Některé důsledky íránské revoluce bylo možné cítit na světové scéně ihned. Íránská produkce ropy klesla o 90 procent, její cena vzrostla z 18 na 36 dolarů, což pocítili především američtí zákazníci. Viník byl jasný – údajně slabý a nerozhodný prezident Carter, jemuž bylo podle historika Odda Arneho Westada vyčítáno, že se neodhodlal k tvrdší, tedy vojenské reakci na Chomejního převrat. Jenže Carter si nechtěl intervencí Írán ještě více znepřátelit a zahnat jej přímo do rukou Sovětského svazu. Ze stejného důvodu nechtěl umožnit sesazenému šáhovi, aby získal exil v USA, s tím, že „nechce, aby si tu šáh hrál tenis, zatímco v Teheránu budou Američané unášeni, nebo dokonce zabíjeni“. Jenže pak mu ve jménu minulých dobrých vztahů vstup povolil, což Chomejní využil k vyhrocení protiamerické rétoriky.

Čtvrtého listopadu 1979 zaútočili radikální studenti na americkou ambasádu v Teheránu a zajali několik desítek Američanů, které režim zadržoval až do ledna 1981. Prezident Carter se snažil rukojmí dostat zpět, ať již jednáním o jejich výměně za uvolnění íránských rezerv v amerických bankách, nebo prostřednictvím nakonec neúspěšné záchranné vojenské operace v dubnu 1980. Krize kolem rukojmích však výrazně snížila jeho šance na znovuzvolení v právě probíhajících volbách na podzim 1980.

USA se těžce vzpamatovávaly ze ztráty klíčového spojence v regionu. V následujících letech se proto snažily výrazně posílit svoji vojenskou přítomnost v regionu. Jak podotýká Chamberlin, Střední východ se stal centrem nové militarizace v rámci pozdní studené války. Ztráta mého protivníka je automaticky můj zisk, tak zněla pravidla studené války. Jenže v případě íránské revoluce jako by tato pravidla přestala platit. Ani v Moskvě nebyli z teheránských událostí příliš moudří, natož aby byli schopni americkou porážku využít ve svůj prospěch. Islámská revoluce se vzpírala tradičním kategoriím marxismu-leninismu i reálpolitiky. Typická byla reakce generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida I. Brežněva na dotaz indického ministra zahraničí na to, co si myslí o právě probíhající revoluci: „Čert ví… Měli jsme se šáhem dobré vztahy, a teď je pryč.“

Ostřílení harcovníci studené války v Moskvě či Washingtonu totiž nedokázali pochopit a docenit Chomejního heslo „Ani levice, ani pravice, ale islám!“. Ten navíc ještě před revolucí ve svých tajně šířených projevech odsuzoval jak USA, tak i SSSR jako „ďábly“, jejichž cílem je zničit všechny muslimy. Podle Chamberlina v USA nejprve vnímali islám jako potenciálního spojence proti ateistickému komunismu. V Moskvě zase nabyli přesvědčení, že islám jako náboženství musí v logice dějin ustoupit historickým silám materialismu a socialismu. Jak podotýká politolog Dmitry Asinovsky, sovětští experti již však v té době opatrně připouštěli, že islámská revoluce se vyvíjí úplně jinak, než jak by si Moskva přála. Podle vzpomínek sovětského velvyslance v USA Anatolije Dobrynina sovětské politbyro termín islámský fundamentalismus vůbec nepoužívalo, natož aby se o něm debatovalo či kriticky uvažovalo. Podle Dobrynina mělo sovětské vedení spíše tendenci zavírat před problémem oči a jen postupně si uvědomovalo potenciální bezpečnostní riziko pro své sovětské republiky, v nichž žilo několik milionů sovětských muslimů. Moskva tak alespoň zpočátku žila podle Asinovského v naději, že v Íránu nakonec převládnou socialistické progresivní síly. Vztahy se ale začaly rychle zhoršovat – nejprve Írán odsoudil sovětskou invazi do Afghánistánu z prosince 1979 a v první polovině 80. let pak ostře potlačil i tradiční levicové síly, včetně strany Tudeh.

USA i SSSR podporují Saddáma

Na studené válce vlastně nebylo nejhorší jaderné zbrojení či vyhrocená propaganda, ale vedlejší „horké“konflikty, které se vyznačovaly mimořádnou brutalitou, vysokými počty mrtvých a materiální devastací. Málokterý Íránec, jenž slavil šáhův pád, si dokázal představit, že taková válka jeho zemi v brzké době čeká.

Íránská revoluce a vyšachování supervelmocí narušily dosavadní křehkou stabilitu v regionu a íránské rivaly přivedly k přesvědčení, že nastal vhodný čas ke změně poměru sil. Irácký diktátor Saddám Husajn s Íránem dlouhodobě soupeřil a chtěl se zmocnit na ropu bohatého území Chúzistán. Počáteční irácký útok Íránci úspěšně odrazili a válka přešla do své „zákopové“fáze, aby se poté v roce 1984 konflikt rozšířil i do vod Perského zálivu, kde Irák začal napadat íránské tankery s ropou.

V irácko-íránské válce (1980–1988), která patří mezi stále málo známý, přesto nejkrvavější konflikt 20. století, zahynulo nebo bylo zraněno více než 1,5 milionu lidí. Írán hnal do nesmyslných útoků na mučednickou smrt tisíce vojáků, podnícených náboženským zápalem, Husajn zase neváhal použít chemické zbraně. Svojí brutalitou, primitivními metodami boje i fanatickým náboženským zápalem hlavně na íránské straně byla válka tou nejhorší kombinací první světové války a pradávných náboženských válek.

Obě supervelmoci se nakonec rozhodly poskytnout svou finanční i vojenskou pomoc Iráku Saddáma Husajna, i když, jak podotýká Westad, se Moskva netajila značnou skepsí ohledně smyslu války jako takové a obávala se, že „zažene“Írán zpět k USA. Ani Reaganova administrativa nevyjadřovala nadšení pro žádnou ze stran, ale nakonec si podle Chamberlina vyhodnotila, že ji více ohrožují íránské spíše než irácké expanzivní cíle.

Ostřílení harcovníci studené války v Moskvě či Washingtonu nedokázali pochopit a docenit Chomejního heslo „Ani levice, ani pravice, ale islám!“

FOTO ČTK

Ajatolláh Rúholláh Chomejní se vrátil z exilu, islámská revoluce zvítězila (Teherán, 1. února 1979)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.