Zalijte si uši voskem
Román Alias Grace se v době svého vydání dostal na užší seznam nominací na prestižní Bookerovu cenu, kterou autorce o čtyři léta později přinesl Slepý vrah. Obě díla toho mají docela dost společného. Jejich hlavním tématem je kontrola nad vlastním životem a vyprávěna jsou tak, že není úplně jasné, které historky jsou v příběhu pravdivé a které vymyšlené (a potažmo tedy která postava lže), přičemž lákavou dějovou linkou v popředí je možnost tajemného a vášnivého mileneckého vztahu.
Obdobně jako v Muzeu zkamenělin se i tady vypravíme do minulosti, respektive do nitra protagonistky, stejně jako v Pýthii zde vystupuje spiritismus, pomocí něhož lze údajně zrekonstruovat příčiny traumat, a přesně jako v Příběhu služebnice jsou tu služky podřízené chtíči a krutosti vládnoucí třídy – a kdo vůbec kdy uvěří jejich verzi událostí, když nejsou v očích společnosti důvěryhodné svědkyně? To je samozřejmě problém dnes navýsost aktuální (viz hnutí MeToo), a nerovnost se tak podle Atwoodové odvíjí právě od tohoto momentu – a méně už od ekonomického či profesionálního postavení.
Atwoodová je přitom nejen kritikou vysoce hodnocená, ale i masově čtená spisovatelka, jejíž popularitu ještě zvýšily úspěšné filmové adaptace. Televizní minisérie Příběh služebnice se kupříkladu nabízela taky na zaoceánských letech a Slepý vrah, který autorce vynesl Cenu Dashiella Hammetta udílenou Mezinárodní asociací spisovatelů zločinu, se svého času prodával na knihkupeckých stáncích na letištích. svůdkyně a iniciátorka zločinu. A na každý pád zatímco McDermotta odsoudili k trestu smrti, ona vyvázla s doživotním trestem a po letech dostala za vzorné chování milost.
Román Alias Grace začíná ve chvíli, kdy za Grace po deseti letech žaláře přijíždí mladý a ambiciózní americký lékař-psycholog Simon Jordan, aby se v ní pokusil vzkřísit pohřbené vzpomínky. Grace totiž, zdá se, trpí ztrátou paměti, v důsledku čehož ji občas okolí považuje za nepříčetnou až šílenou. Viktoriánská společnost byla doslova posedlá veškerými záležitostmi, které vnímala jako paranormální či přímo okultní. Jak rodící se psychologie coby vědní obor, tak třeba hypnóza byly vnímány jako legitimní metody v léčbě.
S pomocí Atwoodové tak pochopíme, jak se tehdejší viktoriánská společnost stavěla ke kriminalitě a nepříčetnosti v závislosti na genderu a třídě a jak se konkrétně kanadská aristokracie cítila ohrožená vývojem v sousedních Spojených státech amerických – vždyť i příslušník elity Jordan sám sebe v dopise charakterizuje jako demokraticky smýšlejícího a ostatně v USA se rozloučíme i s fiktivní a šťastně provdanou Grace, které je tak dopřána šance na nový život.
K důkladnému dějinnému pozadí však autorka přidává i to, co o genderu a podvědomí víme teď: a výsledkem je tak strhující neoviktoriánský thriller, jehož cílem nicméně není vyřknout verdikt typu vinná – nevinná. Atwoodová sice prozkoumala, jak uvádí v poděkování knihovníkům a archivářům, všechny dostupné historické prameny, ale jak sama podotkla v jednom rozhovoru, případ Grace je jako atentát na Kennedyho: pravdu asi nebudeme znát nikdy. Mimochodem ani Grace není v románu spolehlivá vypravěčka stejně tak, jako nikdo není absolutně spolehlivý vypravěč ani očitý svědek (kdy se verze událostí může lišit podle posluchačstva a jeho reakcí či v závislosti na momentálním rozpoložení přímého účastníka a jeho eventuálním prospěchu) ani v reálném životě – fakta si vždy budeme vybírat a následně interpretovat.
Ženské tělo, ženské já
Fyzická Grace byla od dětství coby chudá imigrantka, služka a později blázen vystavena jen tomu nejhoršímu: vykořisťování a předsudkům. Její tělo bylo snadno zranitelné a její život poznamenaly ztráty (ať už churavějící matky či poté nejlepší kamarádky Mary, prostořeké dívky, kterou ani jadrná mluva neochránila před sexuálním zneužitím a následným zfušovaným potratem). Přesto však víceméně úspěšně – a je jedno, jestli z nedostatku příležitostí, či úmyslně jako rebelka – vzdoruje tomu, aby ji pochopili muži u moci: tj. ať už vědecké nebo náboženské autority, neboli jinými slovy temná trojice lékař, soudce, kat. Kdykoli její příběh uchopil právník, revidoval ho za účelem obhajoby, bulvár ho znetvořil k nepoznání a zcela ho ignorovali doktoři. Všichni jím manipulovali k dosažení svých cílů, a ona sama se tak vlastní verzí možná chce jenom bránit – nebo naopak pomstít celému světu.
Ohromným plusem Alias Grace nicméně je, že stereotypním očekáváním a tlakům neunikne ani postava mladého Simona Jordana, který je bílým, tedy privilegovaným mužem. Na cestách po Evropě se intimně stýká s prostitutkami, v Nové Anglii a pak Kanadě ale nikoli – a ironicky má tedy sám coby lékař a psycholog bujně erotické představy a divoké sny. Podvědomě prahne po Grace, která v jeho fantazii vypadá, když sliní nit, „jako by se umývala jazykem jako kočka“, ovšem zaplete se s citově vyprahlou postarší bytnou. Načež se ze svízelné situace zachrání útěkem domů, k matce, která ho chce dobře oženit (rozuměj s dívkou z tzv. lepší rodiny).
V českém překladu vychází román Margaret Atwoodové z roku 1996 Alias Grace, inspirovaný skutečným příběhem z 19. století. Atwoodová sice prozkoumala všechny dostupné historické prameny, ale jak podotkla v jednom rozhovoru, případ Grace je jako atentát na Kennedyho: pravdu asi nebudeme znát nikdy Alias Grace je příběh vyprávěný z perspektivy ženy a už z podstaty věci feministický. Zároveň je však narativní technikou hodně postmoderní: podle potřeby přeskakuje z první do třetí osoby.
A jako by té ironie nestačilo, ve válce Severu proti Jihu posléze utrpí jako vojenský lékař zranění hlavy, které ho připraví o část paměti, a on poklidně uzavře matinkou dohodnutý sňatek, kterým dřív tolik pohrdal. Jeho tělo i mysl jsou tudíž – v ostrém protikladu s Grace – koncipovány v duchu konvencí pohříchu dodnes spojovaných s takzvaným slabším pohlavím.
Konečně spolu
Alias Grace je příběh vyprávěný z perspektivy ženy a už z podstaty věci feministický. Zároveň je však narativní technikou hodně postmoderní: podle potřeby přeskakuje z první do třetí osoby a pro zvýraznění pocitu autentičnosti používá úryvky z novin a dopisů, jak těch skutečných, tak fiktivních. A přitom ještě zjevně chce být součástí literární tradice: opírá se o přiléhavě volené epigrafy (viz fragmenty z básní Emily Dickinsonové) a dále rozvíjí některé silné motivy známé z americké literatury buď ženami psané, nebo o ženách pojednávající.
Když Grace nemající co na práci zírá ve vězení do zdi, vidí tam podobně jako znuděná protagonistka povídky Žlutá tapeta
Charlotte Perkins Gilmanová obrazy, což ani tak nevypovídá o tom, že by obě ztrácely tzv. zdravý rozum – spíše o jejich potlačené kreativitě. S jehlou v ruce pak zase Grace pod patronací ženy ředitele věznice, která sama vyšívá obrazy, nalezne sebedůvěru úplně stejně jako hrdinka románu Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno:
po dlouhé době získala šanci něčím se zaměstnat a nějak tím vyjádřit, co cítí, potažmo možnost se sama živit.
A konečně když v samotném závěru sedí na verandě vlastního domu a je jí dobře, třebaže neví, jestli je těhotná, nebo má v břiše nádor, pustí se do výroby první prošívané pokrývky určené pouze pro sebe. A zakomponuje do ní též ústřižky šatů Mary a Nancy, čímž ukazuje ženskou solidaritu tak, jak ji ve své nejčastěji antologizované povídce Každodenní použití tematizovala Alice Walkerová.
Jedině v jejím díle budou, slovy poslední věty románu, všechny tři služebné „navždy spolu“. Tři služebné, z nichž přežila jediná.