Nekonformní feministka

Když Margaret Atwoodovou (*1939) poprvé napadlo, že se chce stát spisovatelkou, neměla jako mladá Kanaďanka žádné literární vzory. Na střední škole v Torontu, tehdy spíš provinčním městě, probírali pouze mrtvé autory a jediným kanadským spisovatelem v obecném povědomí byl humorista

Stephen Leacock.

Psala pak dlouhých šestnáct let, než se tím dokázala uživit: musela si přivydělávat za pokladnou bufetu či výukou gramatiky.

Kdykoli se poslední dobou spekuluje o dalších kandidátech na Nobelovu cenu, stále častěji padá její jméno. Autorčina tvorba prozatím čítá přes třicet svazků, a přestože se mezi ně řadí i kvalitní eseje a sbírky poezie a povídek, těžiště je v delších formách. Ty jsou pak obecně klasifikovány jako feministické, třebaže vztah Atwoodové k feminismu není zrovna jednoznačný.

Ve své přednášce z roku 1994 například řekla, že zatímco viktoriánští umělci črtali hrdinky v dichotomii

panna, nebo děvka, určité feministické kruhy od spisovatelek požadují pouze perfektní ženy a to ona nemůže vystát.

Podle jejího názoru potřebujeme totiž v literatuře i v životě

ženy špatné, protože jedině ty narušují zaběhaný pořádek.