Stalin přežití

Eriky. Oplývá ropou, diamanty i zlatem. ná voda a řádí epidemie lepry. jej už pokusili „Mandela“i „Rambo“. – a jeho šance den ode dne rostou.

Každý obyčejný Venezuelan ví, že pokud Sebin zaklepe na jeho dveře, je v přímém ohrožení života. Čeká ho převoz do věznice v Helicode – monstrózní budovy prstencového tvaru v centru hlavního města, kde podle tvrzení opozice, ochránců lidských práv a bývalých bachařů dochází k brutálnímu mučení. Oběti jsou tu vystaveny mlácení, elektrošokům a drogovým experimentům.

Klub mocných

Přesto se najdou lidé, kteří si nemyslí, že by Maduro držel moc pevně ve svých rukách. „Je jen loutka. Otěže třímá klub mocných,“vypráví Felipe Pérez Martí, který v letech 2002–2003 působil jako ministr plánování za vlády Huga Cháveze, než se jej zakladatel revoluce zbavil. „Chtěl jsem zavést reformy tržního hospodářství,“říká na vysvětlenou bývalý ministr, jehož obličej dnes zdobí mohutný šedý knír.

Podle jeho tvrzení ke klubu mocných patří šéfové kubánské rozvědky, bohatí bankéři, šéfové drogových kartelů, radikální křídlo chavistas a rovněž prý íránští extremisté napojení na Tarecka Al-Aissamiho, bývalého viceprezidenta a nynějšího ministra íránského průmyslu a produkce. Tento klub, tvrdí Pérez Martí, Madura využívá z jediného důvodu – jeho prezidentství je stále mezi částí venezuelské populace vnímáno jako pokračování vlády dosud zbožňovaného Huga Cháveze, který předtím, než na jaře roku 2013 podlehl rakovině, za svého nástupce vybral právě Nicoláse Madura.

Prezident proto dělá vše, aby s Chávezem ani na chvilku nepřestal být spojován. Označuje se za jeho syna, vypráví, jak zesnulého vůdce navštěvuje ve svých snech a občas přespává v mauzoleu, kde jsou uloženy Chávezovy ostatky. Získává tak prý morální sílu a inspiraci v „revolučním boji“. Není projevu, v němž by Maduro svého mentora nezmínil. A když se loučí se svými příznivci

Kdo vstoupí, neodejde

Tak Guaidóa ostatně charakterizuje i Diosdao Cabello, který je od 23. ledna, kdy Guaidó „dočasně převzal“prezidentské pravomoci, nejradikálnějším z mocných. Ve svém pravidelném pětihodinovém televizním pořadu Con el Mazo Dando, který státní televize vysílá každou středu, se Cabello lídrovi opozice vysmívá, aby mu vzápětí vyhrožoval. Televizní vzkaz nedávno poslal i Johnu Boltonovi, Trumpovu poradci pro národní bezpečnost. Bolton totiž (úmyslně či z nepozornosti) držel během jedné z tiskových konferencí v podpaží blok, v němž byla čitelná poznámka o poslání 5000 vojáků do Kolumbie. Tato latinskoamerická země s Venezuelou sousedí a Maduro často tvrdí, že právě odtud lze očekávat americkou invazi. „Zřejmě sem (do Venezuely) mohou vstoupit, ale nikdy se odtud nedostanou,“varoval Cabello Američany před potenciální invazí, jež by podle něj skončila obrovským krveprolitím.

Opozice nicméně doufá, že venezuelští armádní velitelé nakonec přejdou na její stranu a prezidenta sami sesadí. „V protimadurovských silách dnes existují dva extrémy. Lidé, kteří chtějí vyjednávat, a ti druzí, již chtějí zlom, násilnou cestu. S armádou by se to podařilo,“myslí si José Manuel Olivares, poslanec za opoziční stranu Primero Justicia, který nyní žije a pracuje v kolumbijském exilu.

Na „vyjednávače“v řadách opozice se dívá skepticky. Podle něj by Juan Guaidó případnými rozhovory s Madurem dal režimu čas se z nynější politické krize „vzpamatovat“. A protesty by mezitím opět mohly uvadnout, jako se to stalo na konci léta 2017. Mezi Venezuelany rovněž panuje přesvědčení, že někteří členové opozice jsou vlastně chavistas nasazení přímo Madurem či Cabellem a snaží se odpůrce režimu zdiskreditovat zevnitř. Jiní opozičníci mají být dokonce na výplatní pásce vlády a za kritiky režimu se jen vydávají.

„Řada Venezuelanů se cítila opozicí podvedena či přímo zrazena,“říká Alonso Moleiro, respektovaný venezuelský politický analytik a sloupkař. Domnívá se, že opozice byla naivní, když doufala, že po volebním triumfu z prosince roku 2015 se jí podaří Madura odstranit v dalších volbách. „Maduro vytvořil iluzi, že Venezuela žije v demokracii. Jeho oponenti mohli nadále existovat, scházet se, mít svá sídla. Nebyla to klasická diktatura, v níž musejí političtí protivníci pracovat v utajení a ilegalitě,“vysvětluje Moleiro.

My můžeme taky

Přes všechny nezdary a omezení se ale stále objevovali politici odhodlaní proti režimu bojovat. Jedním z nich je i Juan Guaidó. Tohoto ještě před pár týdny prakticky zcela neznámého politika dosadila do čela Národního shromáždění jeho strana Voluntad Popular. Jako jedna ze čtyř největších opozičních stran měla podle dohody z roku 2015 na předsednictví právo právě pro letošek. Guaidó má být přitom v úzkém kontaktu s vůdcem strany Leopoldem Lópezem, jejž sympatizanti přirovnávají kvůli fyzické podobě k Johnu Fitzgeraldu Kennedymu.

Ve chvíli, kdy se na jednom takovém shromáždění v caracaské čtvrti Santa Fe objevil Juan Guaidó v doprovodu své ženy Fabiany, si stovky přítomných novou hvězdu začaly ihned fotografovat za ohlušujícího nadšeného rámusu. V dalším okamžiku se chaotická změť pokřiků sladila do jednotného, burácivého provolání: prezident, prezident, prezident!

Juan Guaidó působil uvolněně a ochotně se fotografoval, objímal, či alespoň tiskl svým příznivcům ruce. Jen pár hodin předtím přitom speciální policejní jednotka FAES navštívila v Guaidóově nepřítomnosti jeho dům, kde se v té chvíli nacházela pouze jeho dvacetiměsíční dcera a matka.

Tak přísahám

Režim Nicoláse Madura ukázal, že je stále připraven – tak jako v mnoha případech předtím – udeřit a nynější odpor rozdrtit. V novém lídrovi opozice ale našel neústupného protivníka, který odmítá dialog. V zemích, jež ho uznaly za prezidenta, jmenuje rychle velvyslance a konzuly. A v neposlední řadě dokonce nevylučuje, že by podpořil případnou vojenskou intervenci Spojených států. „Snad k něčemu takovému ale nedojde a my budeme schopni krizi vyřešit,“přeje si.

I malé, lokální ozbrojené konflikty má již Venezuela během let Madurovy vlády za sebou. Mezi vojáky, jež se snaží na svou stranu přetáhnout opozice, občas dojde k rebelii, která většinou skončí zabitím povstalců nebo jejich uvězněním.

Symbolem neúspěšných ozbrojených povstání se stala především mise Oscara Péreze, bývalého policisty. Pérez, který se rovněž živil jako herec v akčních filmech, v červnu roku 2017 ukradl vrtulník, z něhož o pár minut později začal střílet na budovu Nejvyššího soudu. V rámci venezuelského romantického folkloru se tak rychle dočkal přezdívky „Rambo“. V lednu roku 2018 ale padl během přestřelky se speciálními agenty. Těsně před svou smrtí si přitom ještě stihl postěžovat, že jeho rebelie nevyvolala v obyčejných Venezuelanech odhodlání pustit se do masového odporu.

O rok později jsou situace a nálada diametrálně odlišné. Stovky tisíc lidí dnes pochodují ulicemi venezuelských měst a požadují konec režimu Nicoláse Madura. Do ulic je nepřivedla akce jako vystřižená z béčkového akčního filmu, ale jedna věta Juana Guaidóa: „Přísahám, že se ujmu výkonných funkcí země jako dočasný prezident.“

Autor žije v Caracasu