Jen dožijeme a nikam už nepůjdeme
Denně slyšíme, co všechno už brexit napáchal a co ještě napáchá – jaký bude mít dopad na všechny lidi (o psech nemluvě) nejen ve Velké Británii. Po přečtení románu Tormoda Caimbeula Konec podzimu je ale evidentní, že existují místa, kde nic takového jako brexit nemůže žádný dopad mít. Ostatně kupříkladu kočkám z ostrova Man taky nikdy nedorostly ocasy, i když podle unijních pravidel kočky bez ocasů jistě být nemají…
Konec podzimu se odehrává na jednom z ostrovů Vnějších Hebrid. O jak zapomenutý kout se jedná, si uvědomíte, když se podíváte na mapu: od Glasgowa musíte očima ještě hodně nahoru. Román Tormoda Caimbeula (1942–2015) vyšel poprvé v roce 1979 a byl napsán skotskou gaelštinou, tedy jazykem velmi minoritním – mluví jím nyní pouze asi devadesát tisíc lidí. Opět zde tak máme potvrzení, že česká literatura je velice vlídná k cizím vlivům a že jsme překladatelská velmoc. Převod z pera Petry Johany Poncarové je totiž vůbec prvním překladem tohoto románu do cizího jazyka a též prvním překladem románu psaného skotskou gaelštinou do češtiny.
Román Tormoda Caimbeula je tak jednou z nenápadných událostí, stejně jako nedávný překlad Hřbitovní hlíny Máirtína Ó Cadhaina z irštiny. Za převod tohoto románu získal Radvan Markus dokonce Literu. Oba tituly, jež vydalo nakladatelství Argo, nepochybně zůstanou dlouhodobě přítomny v českém literárním prostředí. Což je přesně ta funkce, již má překlad mít – něco trvalého přinášet.
Nepodvrtnou se nohy jeho
Konec podzimu nastiňuje až dojemný obraz života na už téměř opuštěném ostrově. Žije tu jeden muž: „Pokaždé, když začínal nový den, byl naživu jen on sám – Prostřední Coinneach, syn Velkého Coinneacha, syna Alasdairova, syna Coinneachova, syna Coinneachova, syna Alasdairova. Alasdair byl onen udatný chlapík, zachránce sudu – Hubeňour Alasdair od sudu. Jemu říkali Prostřední Coinneach, jeho otci Velký Coinneach a jeho mladšímu bratrovi Malý Coinneach.“
Prostřední Coinneach nicméně není úplně sám, má nějaká domácí zvířata a taky chundelatého rezavého psa: „A Charlie byl většinou s ním – dobrý společník na nejistých cestách světa, jeho přítel v nouzi a opora. Nepodvrtnou se nohy jeho a nebude se báti ni třásti, dokud je s ním Charlie se svým čenichem a packami.“
Vedle Prostředního Coinneacha žije nedaleko ještě Dříč, „malý brunátný chlapík, malý dobromyslný chlapík“, se svou věrnou Nellie, jež je mu oporou: „Navzdory tomu, co stojí psáno o Adamových žebrech – zejména o tom žebru, které nepoužíval – byla tahle žena jako páteř.“
Román Tormoda Caimbeula tedy nenadchne ani tak poutavým dějem, daleko spíše pozvolným líčením života – podzimu života – na odlehlém ostrově. Možná, že na tomto místě není žádná budoucnost, ale je zde spousta historie. Tato tradice je navíc živá – je živá, dokud žije někdo, kdo o ní slyšel a může ji vyprávět dál. V komické rovině to můžeme vidět hned na první straně románu: „Otec mu řekl, že mu děd vyprávěl, že mu jeho otec povídal, že mu otec prozradil, že to jeho otec ho našel…“
To, co na Konci podzimu asi uchvátí nejvíc, je pak prostota a vyrovnanost – jakási přírodní moudrost – jeho postav. Tito lidé se narodili na tomto ostrově, tak tam žijí a udržují onen žhavý uhlík tamní historie v podobě orálního vyprávění. Netouží být někde jinde, nejsou nervózní z toho, že někde chybějí a kde že všude by mohli být – vidíme zde velkou usebranost, smířenost s vlastním osudem. Tady se nikdo neztratí v labyrintu potenciálních možností, protože jich moc není. Možná pouze jedna.
Jeden z hrdinů zpívá, druhý skládá verše, nicméně je to především prostředek komunikace, nikoliv něco, čím by se chtěli čehosi domoci, získat si vliv nebo slávu. Vůbec celé počínání postav Konce podzimu je velmi šetrné k životnímu prostředí – tedy takto neohrabaně bychom to řekli my, žijící v technicistním světě, jenž se vlamuje už i do takovýchto krkolomných charakteristik. Hrdinové románu Tormoda Caimbeula zkrátka žijí jen tak, jak se má.
Člověk s tužkou a papírem
Dokonce by se dalo říct, že postavy Konce podzimu žijí v uzavřeném světě, jenž se však ničemu neuzavírá – a ve světě, jenž je vlastně životem v poezii, pokud poezií rozumíme to, že se věcem, místům a lidem dávají jména: „Žádné místo nebylo beze jména a on ta jména znal. Často si představoval sám sebe, jak ta jména sděluje nějakému cizinci – člověku s tužkou a papírem, který se o jména zajímá. ,Tak tohle je Ovčí stezka a vede přímo ke Dříčovu prahu. Támhle, na západ od nás, je cesta Aonghase MacDhómhnailla a na druhé straně, směrem na východ, vede Ohradní cesta. Tyhle dvě cesty vás dovedou až k pobřeží.‘ A ten učený člověk, co ho zajímají jména, si všechno pečlivě zapisuje.“
Jenže žádný učený člověk s tužkou a papírem tam nestojí… Mimochodem, povšimněme si, Prostřední Coinneach si nepředstavuje někoho mladého, třeba syna nebo zkrátka další generaci obyvatel ostrova, nýbrž jedince, který se životem na ostrově zabývá jakožto fenoménem, z badatelského hlediska.
Každopádně to jediné, co dožívající generace obyvatel ostrova touží předat, je právě historie tamních rodů a jména tamních míst. Znamená to, že ostrov není zamořen či dokonce zničen, je obtěžkán pouze jmény a vyprávěním. Pokud se zachovají, ostrov bude mít svou historii. A pokud se rozplynou v mlčení, potom život obyvatel nebude vlastně nic připomínat. I tento přirozený respekt ke krajině je hoden pozornosti a úcty.
V neposlední řadě je v Konci podzimu zaznamenáníhodná i tak běžná součást románu, jako je přímá řeč. V případě Tormoda Caimbeula se totiž nemluví příliš, a pokud už se trojice obyvatel sejde, tak se vypráví či skutečně mluví – vnímá se to, co říká ten druhý, a řeč je prostředkem dorozumění, a to doslova. Nečteme žádné mimochodné dialogy plné sebestřednosti, překřikování či dokonce hádek. Možnost promluvit s někým druhým je vzácností, které je třeba si vážit.
Pokud tak autorka překladu v doslovu přirovnává hrdiny Konce podzimu k beckettovským postavám, lze najít stejně podobností jako rozdílů. Typický „hrdina“Samuela Becketta je totiž sám, opuštěný, vyhozený ze společnosti, nemá tedy pevnou půdu pod nohama a rozhodně se nikde na světě necítí jako „doma“. To vše o postavách Tormoda Caimbeula neplatí, byť se dá říct, že na ostrově pouze zbyly a dožívají tam, neboť nemají na vybranou.
Jak patrno, Konec podzimu rozhodně není jen jakousi jazykovou kuriozitou či etnografickou výpravou do odlehlého místa. Je to román, kde se do existenciální zprávy vbourává humor a kde se biblický jazyk mísí s hovorovým v naprosté přirozenosti – a proč by taky ne? Hlavně však dílo Tormoda Caimbeula v dnešním kontextu působí jako laskavý políček, jenž čtenáře na chvíli zastaví, aby si mohl zděšeně uvědomit, jak fatálně je současný svět zamořen zbytečnými řečmi a dalším lidským těkáním od nepodstatného k ještě nepodstatnějšímu.
Sprechen Sie Deutsch?
I Konec podzimu potvrzuje premisu, že za vším zajímavým v literatuře nakonec vždy najdeme něco irského. Gaelštinu – což je jiné označení irštiny – totiž do Skotska přivezli irští osadníci. To, že Irové jsou skvělou součástí anglicky psané literatury – tedy že dosáhli úžasných výsledků v psaní jazykem nenáviděného uchvatitele –, už víme, a to nejen díky řadě samostatných překladů, ale třeba i díky povídkové antologii Faráři a fanatici (2004).
V posledních letech však čím dál víc zjišťujeme, že za pozornost stojí i ta irská literatura psaná irsky. Přestože jsme z historického důvodu k takovémuto národoveckému vnímání literatury nanejvýš ostražití. Zvlášť poté, co jsme byli nuceni ve školách přelouskat leckterá díla pouze proto, že byla v 19. století napsána česky.
Ovšem nejen vloni publikovaná Hřbitovní hlína ukazuje, že kniha nehrozí archaickou nudou jen proto, že je napsána „ctihodnou“irštinou. Například v roce 1997 vyšly česky Řeči pro pláč Flanna O’Briena, v nichž si autor dobírá právě vše typicky irské. A je sranda povedená i velká. Snad stačí připomenout, že v některých pasážích to vypadá, jako kdyby od irského prozaika opisovali i Šimek s Grossmannem: „Když jsem byl mladý, vždycky to u nás hrozně páchlo. Někdy tak hrozně, že jsem matku prosil, aby mě začala posílat do školy, přestože jsem ještě neuměl pořádně chodit.“
Jelikož se jedná o opravdu podstatného literáta, jenž patří s Jamesem Joycem a Samuelem Beckettem k irské svaté trojici, zmiňme, že česky vyšly i O’Brienovy anglicky psané romány Třetí strážník a U ptáků plavavých, v nichž lze najít též mnoho nezapomenutelných pasáží.
Flann O’Brien byl jedním z pseudonymů Briana O’Nolana, jenž pro změnu jako Brian Ó Nualláin nechybí v antologii irsky psaných povídek Muž, který vybouchl (2016). A i ve zde přítomném Příchodu a odchodu Johna Anglána poznáváme autorův nadhled. Nechává totiž Iry, aby předvedli své dovednosti v anglické konverzaci: „Poté promluvil sečtělý mudrc z Luimneach, který znal pouze jednu jedinou anglickou větu: ,Sprechen Sie Deutsch?‘“
Proč by nás měl zajímat život na nějakém odlehlém skotském ostrově? A proč by nás měl zajímat román napsaný před čtyřiceti lety skotskou gaelštinou? Odpovědi lze nalézt v románu Tormoda Caimbeula s názvem Konec podzimu.
Jazyk vítězů, jazyk poražených
V téže antologii najdeme rovněž povídku Obludnost války Seána Mac Mathúna, jež má leccos společného s Koncem podzimu – především motiv ostrova, který přináší izolaci, a je tak i místem, kde bylo zakonzervováno něco, co je dříve či později určeno k vyhynutí. Mniši vezmou žáky chlapecké školy na exkurzi na malý ostrov u západního pobřeží Irska, kde žije v rozpadlé, opuštěné vesnici muž, jenž nemluví jinak než irsky. Ten hochům předestře, že podle něj je irština jazyk stejně obtížný jako řečtina. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl: „Řečtina je jazyk vítězů, irština jazyk poražených.“
Nejnovějším překladem z irštiny je pak již zmíněná Hřbitovní hlína (1949), velmi zábavný literární jarmark. Jedná se totiž o překřikování lidí již ležících na hřbitově, kteří si neberou servítky, včetně provokativních výkřiků: „Ať žije Hitler!“Připomeňme, že autor Máirtín Ó Cadhain přišel kvůli příslušnosti k IRA o učitelské místo a za války byl dokonce vězněn v internačním táboře, aby byl „zneutralizován“. Příbuznou oné opulentní hostiny přímé řeči ve Hřbitovní hlíně je Ó Cadhainova povídka Znalec, obsažená rovněž v antologii Muž, který vybouchl, jež je záznamem hovoru tří mužů, kteří se usadili na kamenné zídce u pobřeží.
Hřbitovní hlína a Konec podzimu tak jsou díla, kde se humor a smrt nevylučují, ba právě naopak. Jsou totiž psána starým, z posledních sil při životě udržovaným jazykem, ale přitom jde o texty nesmírně moderní. Mohli bychom začít spekulovat, zda by tyto knihy dávno nebyly součástí celosvětového kánonu, kdyby byly napsány anglicky… Nicméně hlavní zjištění zní následovně: přestože jsou psány „odepsanými“jazyky, znamenají literární vítězství.
Což je z hlediska české literatury poznání nanejvýš podstatné, neboť tak vidíme, že příčinou častých literárních proher není fakt, že píšeme jazykem poražených, který naši předkové kdysi vítězně vybojovali proti německé přesile. Stačí dávat lidem, místům a věcem ta správná jména – v jakém to bude jazyce, je už podružné.
Román Konec podzimu potvrzuje, že Češi jsou vstřícní k cizím vlivům: převod Petry Johany Poncarové je totiž vůbec prvním překladem tohoto románu do cizího jazyka.