Věř... a víra tvá tě uzdraví
Tuto výzvu z titulku známe již od biblických dob, neboť Ježíš pravil ženě, jež předtím trpěla dvanáct let krvotokem: „Víra tvá tě uzdravila.“(Matouš 9,22) Léčba vírou je další všelidský fenomén. A na pondělí připadne 27. světový den nemocných jako připomínka 11. února 1858, kdy se v Lurdách stal velký zázrak.
Začněme netradičně, citací z knížky, jež má k vědě opravdu daleko: Léčebnou sílu barev popisuje mnoho autorů. Mezi jinými testovala účinek barev na tělo a duši i dr. Joyce Nelsonová ze San Diega v Kalifornii. Při svých experimentech sledovala pokusné osoby vícekřivkovým zapisovačem, který zaznamenával tlak krve a jiné fyziologické hodnoty. Fialové světlo zpomalovalo tep. Nelsonová takto objevila množství léčebných účinků barev. Ve své lékařské praxi je často kombinuje s léčivými krystaly,“uvádí spisek Tajemství lidské aury (1994) od „nejslavnějšího amerického senzibila“Edgara Cayceho. Čtenáře obohatil dokonce náčrtem Rollerova stroje pro čakrální krystaloterapii, kdy je pacient na židli ozařován sedmero čakrami.
Češka dr. Olga Krumlovská zas napsala knihu Místa, která léčí (1997), ve které se dozvíme, kde načerpat zdravou energii. Třeba z obrazů! Stejně jako existují obrazy škodlivé, můžeme si pořídit takový, který na nás bude působit příznivě, nebo dokonce léčivě. Energie jednotlivých obrazů je rozdílná. Psychotronici se jednoznačně shodují, že nejvíce léčivé energie vyzařují Rublevovy ikony, píše autorka. A vyzývá proto k jejich každodennímu sledování po pět až osm minut, což poslouží jako úlevná terapie.
Přenechme už nyní všechny pavědecké čakry, krystaly, ikony, virgule či „protinádorové“pití dezinfekcí (což doma opravdu nezkoušejte!) klubu skeptiků Sisyfos a anticenám Bludný balvan, zastavme se však u zastřešující věci: lidské víry v něco, co léčí. Ač je to skoro k nevíře, léčba vírou je dalším z všelidských fenoménů – stejně jako související magie, pověrčivost či medicína, jimiž jsme se tu již zaobírali jakožto samostatnými díly.
Lurdy, modlitbičky a křížky
Dne 11. února 1858 se udál zázrak. Choré čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové se v Lurdách zjevila Panna Marie. Ve výklenku skály Massabielle se tehdy rozzářilo mocné světlo, jež obepínalo postavu krásky v bílém. Zbožné Bernadettě se pak zjevila ještě několikrát. A zvěst se šířila. Devátého dne pak svědci sledovali kajícnou Bernadettu, jak líbá zemi, žvýká bylinu potočnici a nabírá si vodu z kaluže. Lidé ji měli za blázna, leč z kaluže byl záhy potůček, údajně již léčivý... Dalších pár zjevení se účastnil i kněz – a stovky, posléze tisíce lidí. Vyrostla kaplička, kostel, k prameni se trousili nemocní s vírou ve své uzdravení, tak jako v případě Bernadetty (svatořečené roku 1933), jejíž vystavené ostatky se nerozkládají. Církev zázračná uzdravení uznala; těch oficiálně „neuznaných“jsou dnes již tisíce.
A od roku 1993 se na popud papeže Jana Pavla II. slaví právě v den, kdy začala série lurdských zjevení, takzvaný Světový den nemocných se vzkazem, že víra uzdravuje. Od středověku se choří poutníci, jak uvádí medievalista Norbert Ohler, nechali pokládat na hroby svatých, brali si z jejich okolí hlínu a roztírali si ji po nemocných údech, načež prosili nebesa...
Víru v uzdravení měli nejen křesťané. Amazonští indiáni Yanomamö mají šamany, jimž říkají šabori či hekura, což je též pojem pro myriády maličkých duchů, s nimiž musejí zdraví lidé dobře vycházet. Namibijští Křováci či přesněji !Kungové Dobe (a ještě správněji v jejich jazyce Ju’hoansi), mezi nimiž žil Richard Lee, léčili neduhy tancem. V jejich břiše „sídlila“medicína n/um, kterou bylo potřeba natřást... a roztancovat. !Kungové věří, že pohyby tanečníků nahřejí n/um, a když už bude dosti vroucí, postupuje nahoru po páteři až se rozpukne v mozku. Tanečníci pak cítí enormní sílu a energii, která se jim rozlévá do celého těla, psal Lee o žirafím tanci, jež měl věřící léčit.
Sanapia, komančská medicinmanka, měla jasnou podmínku. Klienti jí museli věřit, jak zapsal David Jones (1974): Během zákroků průběžně podněcovala pacienta, aby měl víru v její schopnosti a v síly slunce, země, boha, peyotlu, Ježíše, Léčivého orla a Ducha svatého. Řadu z postupů, které se naučila od své matky, doprovázely testy víry. Sama Sanapia přiznává, že osobu, která nevěří jejímu umu, nemůže léčit; nebude to mít účinek...
Tak to bylo i se sibiřskými šamany – lékaři, psychoterapeuty a kněžími. Evencký šaman je volán při mnoha příležitostech. Jeho přítomnost je nezbytná při léčení – kdy buďto hledá duši nemocného, nebo vymítá démony, (...) a zejména má za úkol udržovat duševní rovnováhu celého společenství,“psal religionista Mircea Eliade v zásadním díle Šamanismus a nejstarší techniky extáze (česky 1997).
Antropologové se čím dál více zajímají o nativní metody „léčení“. Jane Atkinsonová studovala rituály Wanů na Sulawesi, jež spíše než na léčbu nemocného jedince cílí na uzdravení komunity! Jde o extrém, nicméně ukazuje, že někde léčí nikoliv těla, ale duše. Loni zesnulý Michael Harner, jenž žil jako vědec mezi indiány Šuáry a pak prchnul z akademické půdy, vytrvale tvrdil, že každý člověk má v nitru svého vlastního lékaře.
Hlouběji jdoucí etnografické studie někdy odhalí společenství, jejichž samotná definice zdraví se podstatně odlišuje od té, která je předpokládaná v somaticky vymezené západní medicíně. Terapie může léčit problém odcizené duše nebo zraněných nadpřirozených vztahů. A někde může být terapie považována za úspěšnou, dokonce i když pacient zemře,“uvádí Thomas DuBois ve skvělém Úvodu do šamanismu (2009), jejž nevydali blouznivci, nýbrž Cambridge University Press. Autor pečlivě probírá účinky katarze, placebo efektu (jehož fungování je ostatně záhadou) i symbolické léčby v sociálním kontextu. Navíc dodává, že i šamani (třeba Čukčů) přiznali, že někdy užívali „triků“, aby co nejvíce přiměli pacienty k důvěře v léčbu. „Síla víry v účinnost terapie je faktorem zásadního významu ve všech léčebných tradicích,“připomíná DuBois, přičemž to platí pro poutníky do Filipova čili severočeských Lurd, ajurvédisty i dnešní homeopatikáře.
Staročeské návazy proti churavění Vedle ranhojičů a felčarů existovalo odjakživa lidové léčitelství. Už staří Slované mívali četné amulety a pověry ku zlepšení zdraví. Věřili tomu tak urputně, že to museli křesťané vymítat. A tak v Homiliáři Opatovickém ze 12. století o předcích čteme: Ten, kdo byl pokřtěn, musí se zdržet profánního života, nesmí se kvůli jakékoliv slabosti s bezbožnou důvěrou obracet na zaklínače, věštce nebo zaříkávače. Ať na sebe nenavěšuje žádné amulety nebo návazy, neboť kdokoliv způsobí toto zlo a neučiní pokání, ztratí svátost křtu. (...) Proč skrze čaroděje a ďábelské amulety zabíjí svou duši, když skrze modlitby kněží nebo almužnu pro církev může svou duši i tělo uzdravit? I v kázání Stanislava ze Skarbimierze najdeme ozvuky pohanských léčidel: Někteří zas navazují nemocným lidem či zvířatům podivné návazy. Nebo se podřizují požehnáním stařen a předpokládají, že rozličné lidské nemoci se tím, jak tvrdí, vyléčí... Pozapomenuté slovo návazy (dle Tomáše Štítného ze Štítného, polsky též nawęzacze a nawęzy) připomíná, že si Slované přivazovali amulety s vírou v léčivou moc.
Kosmas psal o mytické Kazi, že léčila bylinkami a zaříkáním (herbis et carmine). Léčitelům se v našich končinách říkalo také znachoři, mastičkáři, hojaři, hojitelky, žehnači, božci či bohyně (včetně těch žítkovských). Do lidového léčení pronikaly i křesťanské představy.
V Moravském lidu (1892) sběratele Františka Bartoše pak najdeme i tento recept: Všecky vody zázračnou mocí léčivou předčí voda jordánka. Této moci nabyla voda v řece Jordánské křtem Krista Pána; ji přinášeli ode dávna a přinášejí posud poutníci ze svaté země. Skutečné vody není ovšem tak snadno nabyti, ale snadno jest nezviklanou důvěrou a modlitbami každou proudovou vodu proměniti v jordánskou. (...) Kdo si ji nabrati hodlá, dojde k řece, pozdraví vodu takto: Pochválen buď Ježíš Kristus, vodičko, já jdu si k tobě pro zdravíčko! Ale až budete, nedej bože, v nemocnici s něčím vážným, tak to raději primáři neříkejte.
Víru v uzdravení měli nejen křesťané. Amazonští indiáni Yanomamö mají šamany, zvané šabori či hekura, což je též pojem pro myriády duchů, s nimiž lidé musejí vycházet.
Autor je etnolog a historik kultury