Kudy vede cesta
O Šumavě se říkávalo, že je tam osm měsíců zimy a čtyři měsíce chladna. Když byly chalupy a cesty zaváté sněhem, zem zmrzla na kost a slatě potáhl led tak ,že nevylézaly ani bludičky a hejkalové, přišel čas umrlčích prken.
Zvláštní omšelá prkna s vyřezávanými texty a obrázky, tu a onde dokonce se stříškami nebo ohrazená plůtky, kdysi stála na kdejakém rozcestí; knihy starých fotografií ze Šumavy nám podobných záběrů nabízejí poměrně dost. Umrlčí prkna, německy Totenbrett (případně Totenbretter), kuriozita s hrůzostrašným jménem, měla ve skutečnosti praktické využití. Zvyk, rozšířený na české i bavorské straně Šumavy a jinde v českých zemích nevídaný, vycházel z nehostinných a drsných klimatických podmínek. Pokud někdo zemřel během zimy, jeho blízcí jej uložili na umrlčí prkno na půdu či do stodoly. Tam nebožtíci museli počkat do příchodu jara, kdy zem rozmrzla a opět bylo možné kopat hroby.
Nebožtíci na pelesti
Někde si budoucí nebožtíci již za svého života prkna sami vyřezávali, zdobili je náboženskými motivy či výjevy ze svého života a s láskou je chodili celá léta oprašovat. Tam, kam přišla smrt nečekaně – třeba při svážení dřeva či domácích porodech o takové případy nebyla nouze –, se vzalo prkno, které bylo po ruce, a alespoň se do něj vyryly tři křížky.
Po pohřbu se s umrlčími prkny v různých částech Šumavy nakládalo různě. Zatímco v okolí Kašperských Hor se schovala pro dalšího nebožtíka, na Vimpersku se naopak obřadně pálila. Nejčastěji však sloužila jako pomníčky zemřelých. Pokud prkno nebylo pěkně ozdobeno, pozůstalí je odnesli k řezbáři na dodělání a pak je umístili někde podél cesty, ke kraji lesa nebo do míst, která nebožtík míval rád. Někde se dokonce prkna přibíjela na štíty domů, stěny kapliček nebo kmeny stromů.
Ať už ale byli nebožtíci od Stach, z Vimperka, nebo ze Sušicka, umrlčím prknům se přisuzovaly zvláštní vlastnosti – a protože jsme na Šumavě, z těch legend se leckdy ježí vlasy na hlavě. Byla považována za posvátná a nedotknutelná, takže běda všem škudlilům, kteří pro proschlé fošny hledali i další využití. V Rejštejně tak přišel o živnost tamní truhlář, který z umrlčího prkna vyrobil vál na nudle do výbavy pro jistou nevěstu. Když mladá paní vál poprvé použila, spadl jí uprostřed práce na zem a nudle kolem ní začaly poskakovat. S hrůzou vrátila vál truhláři, který prý už nikdy nedostal žádnou zakázku a nakonec se musel kvůli ostudě odstěhovat.
Ještě horší příběh vypráví o truhláři, který umrlčí prkna ukradl kdesi u cesty, ohobloval je a vyrobil z nich bytelnou postel pro novomanžele. Na svatební noc tihle lidé nikdy nezapomněli a s rozzuřenými kostlivci v zádech truhláře hnali až do Strakonic. Jiné verze stejné pověsti vypráví o smutně vzdychajících přízracích nebožtíků, kteří seděli na pelesti a vyčítavě koukali, případně postel rozebrali a každý si vítězně odnesl část svého majetku.
Zvyk stavění umrlčích prken sebral Šumavě totalitní režim. Tu a tam ale na ně můžete narazit: sice už dávno neslouží k pohřebním ceremoniálům, ale jejich tvůrci nám připomínají starou tradici, kterou málem odnesl čas. Kdo chce vidět skutečné bohatě zdobené zachovalé originály, musí se vypravit na bavorskou stranu Šumavy. Umrlčí prkna tu dodnes stojí na mnoha místech u křížků, kapliček (třeba u té na Velkém Javoru), na krajích lesů a pod starými stromy u horských samot.
Kam se vypravit
Na české straně Šumavy je spatříte jen výjimečně, třeba v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách, u kostela sv. Štěpána na Kvildě anebo v Železné Rudě. Stojí u kapličky zasvěcené sv. Barboře a sv. Antonínovi pod železnorudským nádražím. Odtud se vypravovaly pohřby několika desítek dělníků, kteří zahynuli při stavbě železničního tunelu pod sedlem mezi Špičákem a Pancířem, mezi dnešními stanicemi Hojsova Stráž – Brčálník a Špičák. Dřív býval kousek od železniční tratě i malý hřbitůvek, ten ale během let zmizel beze stopy. Obyčejný tunel, říkáte si? Kdepak, budoval se v letech 1874–1877 a s délkou 1747 metrů tehdy šlo o nejdelší tunel v Rakousko-Uhersku; ostatně titul nejdelšího železničního tunelu u nás držel až do roku 2007. Kromě tří křížů se na prknech objevovaly verše, modlitby, častý byl i symbol zlomené svíce, Krista na kříži, ratolestí či andělů. Protože bývalo zvykem uvádět i místo, odkud nebožtík pocházel, a prkna se většinou umisťovala někde poblíž, často u kapliček a křížů podél cest nebo na okrajích lesů u cest do kostela. Sloužila také k orientaci kolemjdoucích.