Memento mori

Umrlčích prken si všimli všichni spisovatelé, kteří kdy chodili Šumavou, od Jana Nerudy přes Josefa Váchala a Jindřicha Šimona Baara až po Ladislava Stehlíka. A pak tu samozřejmě byl Karel Klostermann, který Šumavě zasvětil celé své literární dílo. Píše o nich například v knížce Črty ze Šumavy: „… Stezka brzy uhýbá do leva: než na ni vstoupíme, zavadí naše noha o sáhodlouhé prkno a hned na to spatříme i několik dalších. Jak se ta prkna dostala až sem? A proč se tu povalují kolem cesty a zbůhdarma hnijí? Několik z nich se už rozpadá. Jejich nález dokazuje, že jsme se ocitli v srdci Šumavy. Panuje tu starý zvyk odkládat umrlčí prkna, na kterých leželi nebožtíci, podél cesty. A pak tam leží, dokud se nerozpadnou. Jakési memento mori kolemjdoucím. Lidé se většinou pamatují, kdo na nich ležel; mlčky se pokřižují a jdou dál. Nikoho nenapadne, aby prkna odnesl, nebo je dokonce použil. Byl by to zlý, rouhačský čin…“

Klostermann pokračuje vyprávěním o jakémsi Tonim Steffů, který se vsadil, že si jedno takové prkno přinese domů, a dokonce se na něm vyspí. „… Prkno jako prkno, říkal. (...) Rozesmátý opustil hospodu a rozběhl se do tmavé listopadové noci. Většina hostů rázem vystřízlivěla a na hlavách jim hrůzou vstávaly vlasy; jen dva z nich našli odvahu a vydali se v patřičném odstupu za odvážlivcem.“Když si Toni hodil prkno na záda, přes rašeliniště a vřesoviště se přehnal skučící vichr, zahoukal sýček a nad bažinami se roztančila modravá světýlka. Prkno na Toniho hřbetě najednou ztěžklo a bylo k neunesení. Neviděl nic, ale za ním cosi syčelo a pleskalo. Popadla ho hrůza a chtěl prkno zahodit, ale nešlo to, sedělo na něm jako přirostlé. Teprve když míjel údolní kapli, v hrůze odvolal všechna rouhání, podařilo se mu prkno shodit. Příštího dne leželo opět na stejném místě a Toni byl od té doby jako vyměněný; v celé obci prý nebylo pokornějšího člověka.