Odbojářka, jež zemřela pod gilotinou
Pátý březen 1942. Před senátem Lidového soudního dvora v Berlíně, jemuž předsedá obávaný Otto Georg Thierack, stojí čtveřice obžalovaných Čechů. Dva muži a dvě ženy. Antonín Mádl, Arnošt Polavský, vlastním jménem František Ročen, Milada Marešová a Inka (Irena) Bernášková. Rozhoduje se o jejich bytí či nebytí. „Vedli aktivní boj prostřednictvím časopisu V boj. Připravovali český boj za svobodu, tedy podporovali velezrádné plány,“píše se v obžalobě.
Rozsudek „ve jménu německého národa“je vynesen ten samý den. Irena Bernášková, trest smrti, Milada Marešová, dvanáct let káznice, obžalovaní muži, deset a osm let vězení. Nejtvrdší tresty tedy dostaly ženy. Především proto, že na sebe vzaly plnou odpovědnost i za činnost jiných spolupracovníků časopisu V boj.
Po válce Arnošt Polavský podá svědectví: „Přesně v 7 hodin 15 minut dr. Thierack vynesl rozsudek. Hnali nás dolů, aby nás odvezli zpět do Moabitské věznice. Zahlédl jsem paní Inku naposledy. Obětovala se. Věrna národní revoluci.“První Češka, kterou nacistické soudy poslaly na smrt.
Americká skautka
Inka Bernášková se narodila v Praze 7. února 1904 jako druhorozená dcera významného českého grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Rodiči byla vychovávána v silném vlasteneckém duchu, obdařena talentem na jazyky, analytickými schopnostmi i obrovskou odvahou, jíž bude převyšovat i muže své doby.
Hmotná nouze přiměla Vojtěcha Preissiga v roce 1910 vypravit se s celou rodinou do Spojených států. Rok poté šla Inka, jak dceři říkali, poprvé do školy. Mluvila špatnou angličtinou. Díky své tvrdohlavosti, vytrvalosti, nebývalé píli však jazyk zvládla neobyčejně rychle. Postupně začala excelovat v matematice. O pár let později také v chemii a literatuře. Ovlivněna knížkami kanadského spisovatele E. T. Setona, milovníka přírody, chodila do skautského oddílu. Zde se učila formovat lepší svět, hledat příčiny následků, východiska z nich.
Základní školu dokončila s vyznamenáním. Po prázdninách přešla studovat na střední školu do Bostonu. Jak plynula léta, postupně se v ní upevňovaly hodnotové postoje, jimiž bourala i vžitá hodnocení. Učitele občas zaskočily její svérázné přístupy k obecným etickým otázkám. Bylo jí šestnáct, když napsala práci o Shylockovi, jedné z hlavních postav Shakespearova Kupce benátského. Byl to opravdu všemi mastmi mazaný lichvář bez morálky? Do jaké míry mohu disponovat, manipulovat se svými základními právy, s vlastním životem? Mohu se vzdát života ve prospěch někoho třetího? Klíčová otázka vztahu mravnosti a práva ji nenechávala v klidu.
„Vím, že dělal zlo a vím, že nemůže být plně ospravedlněn. Ale měl by být politován, protože on sám je nešťastný. Působil zlo, protože byl nešťastný. A byl nešťastný, protože působil zlo,“napsala.
„Rozhodnuto!
Dala jsem slovo!“
V roce 1921 Vojtěch Preissig, aktivní účastník prvního československého odboje, své dcery – Vojtěšku, Inku a nejmladší Yvonu – poslal zpět do Prahy. Brzy po návratu se Inka bezhlavě zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška, úředníka Všeobecného penzijního ústavu. Rodiče se zděsili. „Rozhodnuto! Dala jsem slovo!“Pouhé dvě věty na otcův rozzlobený dopis. Provdala se proti vůli rodičů. Otec s kvůli tomu na dlouhé čtyři roky zcela přerušil kontakt.
Manželství začalo vzdorem a pokračovalo pohromou. Inka potratila. Už nikdy nemohla mít vlastní dítě. Tragédie manžele odcizila. Eduard se navíc začal chovat despoticky. Nedovolil například, aby si manželka našla nějaké zaměstnání. Role ženy v domácnosti emancipovanou Inku neuspokojovala. Psychicky strádala.
Až nástup Hitlera k moci a následné události, které postihly Evropu, ji sblížily s otcem, jenž se mezitím natrvalo vrátil do Prahy. Preissigovi se nelíbily ústupky československé vlády vůči Henleinově Sudetoněmecké straně. Obával se rozbití republiky, kterou bránil, jak mohl. Přátelům na Západě posílal dopisy, v nichž vyvracel lživá tvrzení nacistické propagandy. Důrazně odmítal, že by německá menšina v Československu byla utlačována.
Při stylizaci dopisů pomáhala dcera Inka. Sama je psala také. Pod jeden z textů, jenž vyšel 22. srpna 1938 v britském deníku Manchester Guardian, se podepsala jako „prostý občan Československa“. Kriticky se pustila do analýzy Hitlerovy politiky. „Vždycky projevoval mimořádnou trpělivost a vytrvalou houževnatost při sledování svého cíle. Je jasné, že se nikdy nebude chtít vzdát uskutečnění svých imperialistických snů. Ale my, ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“
Život štvance
Dne 15. března 1939 Československo zmizelo z mapy Evropy. Inka se okamžitě zapojila do ilegální práce, úzce spojené především s vydáváním časopisu V boj, se získáváním prostředků a techniky na jeho výrobu, ale také s převáděním československých vojáků do zahraničí.
Na podzim 1939 byla zatčena první garnitura vydavatelů periodika. Následně se jeho vydávání stalo záležitostí užšího kruhu rodiny Preissigovy. Časopis vznikal v Inčině domku na pražském Spořilově v ulici Jižní VI, čp. 1584. Po nešťastné etapě osobního života ji tato práce zcela naplnila. „Byla-li dříve anonymní spolupracovnicí, zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“vzpomínal po válce její spolupracovník Arnošt Polavský. Když jí chyběl rozmnožovací stroj, tiskla časopis válečkem na nudle.
„Vaše papíry si vyžádalo gestapo. Je nutno, abyste se více nezdržovala doma, hrozí vám zatčení. Přítel z policie.“Někdy na přelomu února a března roku 1940 Inka našla ve schránce neznámou rukou psaný vzkaz. Od této chvíle pro ni začal život štvance. Odmítla se však zachránit únikem z protektorátu a v ilegalitě pracovala dál.
V sobotu 21. září 1940 byla zatčena s falešnými doklady na jméno Vlasta Nováková. Gestapo pozatýkalo i další blízké včetně jejího otce a manžela. Její pravá totožnost byla prozrazena. Při výsleších se chovala statečně. Potvrzuje to i protokol, pořízený v srpnu 1946 s SS-Scharführerem Karlem Franzem Schnablem, bývalým kriminálním zaměstnancem gestapa v Praze.
„Činnost Ireny Bernáškové (krycí jméno Inka) byla sledována několik měsíců hlavně konfidentem gestapa Ledererem. Vyslýchána byla Bernášková Waimannem, Wolfem, Bauerem a vrchním asistentem Klüngerem. chovala se mimořádně statečně a neprozradila nikoho.“23. září se pokusila o sebevraždu. Tablety jedu, které neustále nosila u sebe, však neúčinkovaly. „První prášek byl velmi nahořklý, druhý neměl skoro žádnou chuť. Otekl mi jazyk, měla jsem těžká víčka a nohy, ale pak jazyk splaskl a nestalo se nic,“napsala v motáku.
Výslechy byly brutální. Inka je v motáku popsala velice barvitě. „A už jsem se vezla hlavou napřed po koberci překvapena někým zezadu. Zarazil mne dolejšek knihovny… jen krev z nosu. Mučena nejistotou o životy svých drahých, vypovídám v žáru poznání, že mohou poručit opékání u reflektoru, mohou zakázat dýchat ranou z pistole, ale nemohou zakázat boj národa o bytí a nebytí, a nemohou vynutit zradu… tvrdá česká palice nevydala ani sten.“
Protokol z výslechu obsahuje její jednoznačné přiznání: „Pracovala jsem proti říši. Svou činností jsem chtěla povzbudit skleslý český lid, který nechápe, proč si nemůže vládnout sám sobě a musí se podrobit vůli jiných. Český lid chce si žít po svém. Nejsem, bohužel, ani tak bláhová, abych si myslila, že svou činností silnému německému náporu zabráním; jen dle svých slabých sil pokusila jsem se udržet zoufající lid nad vodou, dodat mu chuť vydržet a víru, že si bude vládnout sám sobě.“
K 80. výročí německé okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován Ince Bernáškové (1904–1942), první české odbojářce, kterou nacistický soud poslal na smrt.
O milost nežádala
V červenci 1941 byla odtransportována do Budyšína. Domů napsala: „Bautzen je pěkné zahradní městečko – pro mě však nezapomenutelné jen proto, že poprvé zas za tři čtvrtě roku procházela jsem pěšky ulicemi a tuto vzácnou čtvrthodinu, od nádraží do mřížoví mně nezkazilo ani červencové sluníčko, které mě opékalo v mém zimním šatstvu, ani nucený uniformovaný doprovod. Připadám si tu zas trochu jako člověk, jím z talíře vidličkou a nožem.“
Podle obžalovacího spisu byla zařazena do „šovinistických kruhů“, které se ihned po zřízení protektorátu podílely na vydávání Německu nepřátelských tiskovin. „Po převzetí hlavní zodpovědnosti za časopis V boj se jeho obsah díky její fanatické vůli vyvolat v českém národě naději na znovuzřízení jeho samostatnosti, výrazně zradikalizoval.“Přitěžující konstatování. Stejně jako doplňující text, že „je tvrdošíjnou lhářkou“, která s cynismem sobě vlastním prohlásila: „Dostanu-li dva roky, dvacet let nebo trest smrti – to je mi úplně jedno...“
Rozsudek byl nemilosrdný. Přijala jej klidně. O milost nežádala. Prvního dubnového dne domů napsala: „Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. III. se smrtí.“
Těsně před popravou se dopisem loučila s rodinou. „Drazí! (i Eda) Tož nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké… jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Vaše milující Irena.“
Inka Bernášková byla popravena gilotinou 26. srpna 1942 v Berlíně-Plötzensee. Její tělo bylo předáno Anatomicko-biologickému institutu Berlínské univerzity k pokusným pitvám.