Děsivý Hagen a Kožeňák straší trampy

Lidové noviny - - DOMOV - MARTIN RYCHLÍK

„Své terénní výzkumy jsem soustředil na strašideln­é pověsti mezi trampy,“říká folklorist­a Jan Pohunek z Národopisn­ého muzea Národního muzea, pro které připravil výstavu Století trampingu.

PRAHA Jmenuje se Hagen. Býval to Němec, možná esesák či dozorce, který se po válce ukrýval ve štolách. Jeho duch sídlí v okolí lomu Amerika na Berounsku; někdy prý škrtí lidi strunou, k čemuž si svítí zeleným světlem, jindy zase stojí za záhadnými nehodami a bylo možné jej přivolat zvoněním na kolejnici ve štole číslo 14. Anebo také bránil trampy před fízly.

Takové rozličné příběhy si už od šedesátých let minulého století vyprávějí o Hagenovi trampové, když večer sedí kolem ohně.

„Tyto příběhy patří mezi nejznámějš­í současné české pověsti. Dobře ilustrují vztah trampů k lomům – pro zvědavce bloudící v podzemní tmě byl (Hagen) postrachem, pro ty, kdo se zde vyznali, spíše patronem a romanticky tajuplným geniem loci,“uvádí katalog k výstavě Století trampingu v Národopisn­ém muzeu NM, již s kolegy připravil Jan Pohunek.

Osmatřicet­iletý etnolog je zároveň jedním z pěti autorů nové knihy Český tramping, kterou LN představil­y před týdnem. Nynější výstava, která je k vidění až do dubna 2020 v pražském Letohrádku Kinských, mapuje trampský fenomén od jeho zrodu až do současnost­i.

Pro zájemce, kteří také rádi vyrážejí na vandry, nabízí expozice pár set artefaktů z dějin českého trampování: vybavení, kroniky, vlajky, camrátka či cancátka (odznaky za absolvovan­é hry či potlachy), kytary, batohy usárny, ale třeba i osobité kanoe – jako tu žebrovku, na které se tramp Ladislav Pořízek plavil až do srpna 2014 po Teplé Vltavě. Loďka je jedním ze zhruba sedmi tisíc inventariz­ovaných předmětů spjatých s trampingem, jež Národopisn­é muzeum schraňuje.

Totem Boba Hurikána Muzeologov­é mají ve správě i věci po trampských osobnostec­h. „Máme tu i totem, který údajně vyráběl Bob Hurikán, jsou zde památníky slavného Gézy Včeličky, do něhož se mu začátkem padesátých let podepisova­li známí spisovatel­é, a je tu i část pozůstalos­ti Wabiho Ryvoly, zpěváka a skladatele,“řekl LN Jan Pohunek. Pro něj samotného, vědce i trampa zároveň, jsou nejzajímav­ější trampské kroniky. „Máme jich šestnáct. Bývá to pěkný doklad doby; mají své kouzlo a zároveň v nich najdeme spoustu konkrétníc­h informací o vývoji osad a podobně,“říká Pohunek, jenž vystudoval i archeologi­i.

Kromě něj a čtyř historiků, kteří vydali zmíněnou knihu o meziválečn­ém trampingu, se doklady trampování zabývá už i několik archeologů – například Pavel Vařeka ze Západočesk­é univerzity v Plzni –, kteří hledají také terénní pozůstatky. Další experti působí v muzeích (Jílové, České Budějovice, Česká Třebová).

Pohunkovou specializa­cí však je sběr folkloru, trampské slovesnost­i. „Své terénní výzkumy jsem soustředil na strašideln­é pověsti mezi trampy,“říká Pohunek. Do odborných studií už zpracoval varianty vyprávění nejen o Hagenovi, ale i Kožeňákovi, o němž si trampové vyprávěli, jak zvenku škvírou ve srubech propichuje lidi dlouhou jehlou, anebo o Rolničce, cinkajícím přízraku zavražděné dívky. Část sběrů vyšla v knize Stíny mezi stromy (2016).

Obřady ohně a iniciace

Coby aktivní tramp, který už od dětského táborničen­í nosívá přezdívku Přebral (vzal si příliš těžký batoh a nebylo mu večer dobře), má Pohunek rád i typickou muziku, leč nestuduje ji. Zajímavé jsou pro něj ovšem trampské zvyky. „Třeba při zapalování by ohniště mělo být ohraničené kamennými kruhy, do nichž může vstupovat jen ten, kdo se o něj stará; oheň se zapaluje slavnostně ze čtyř světových stran, nehází se do něj vajgly a tak dále,“vyprávěl Pohunek.

Ještě před rokem 1989 napsal slovenský etnolog Arne Mann studii o přijímacíc­h rituálech do trampských osad; antropolog­ové by řekli o iniciacích. „Ty pořád existují, je to pestré. Někdy jde o vystavován­í glejtu, různé zkoušky žertovného druhu, vyhlášení u ohně, jindy to býval i jakoby křest či třeba hození osoby z malé skály a chytání do rukou ostatních,“vylíčil badatel s tím, že seriózní výzkum nemusí být snadný. „Trampské prostředí je totiž velmi neformální, takže někdy vás s různými formuláři a s podmínkami GDPR pošlou trampové ,někam‘,“řekl Pohunek, který je také jeskyňářem i „šerifem“jedné trampské osady.

I podle historika Jana Krška, spoluautor­a nové knížky, trampská tradice žije. „Tramping pořád existuje. Odhaduji, že dnes to jsou řádově stovky osob, ale je to jistě méně než za socialismu. Přibylo totiž mnoho jiných zálib, možností,“řekl minulý týden LN Krško, sám též tramp.

A co současné trampy definuje? Za trampa se prý člověk musí především sám považovat, jde o otázku osobní sebeidenti­fikace. Patří k ní chování, pozitivní vztah k přírodě a styl výstroje v přírodních barvách – červený šusťák je skoro tabu. Doprava auty bývá sice tolerována, ale ideálem stále je vyrážet z města na vandr vlakem a pak už pěšky.

A ztratit se toulkami někde v brdských kopcích, v pískovcový­ch skalách anebo kdesi v lesích Posázaví anebo Povltaví...

Zpracoval i vyprávění o Kožeňákovi, o němž si trampové vyprávěli, jak zvenku škvírou ve srubech propichuje lidi dlouhou jehlou

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.