Děsivý Hagen a Kožeňák straší trampy

„Své terénní výzkumy jsem soustředil na strašidelné pověsti mezi trampy,“říká folklorista Jan Pohunek z Národopisného muzea Národního muzea, pro které připravil výstavu Století trampingu.

PRAHA Jmenuje se Hagen. Býval to Němec, možná esesák či dozorce, který se po válce ukrýval ve štolách. Jeho duch sídlí v okolí lomu Amerika na Berounsku; někdy prý škrtí lidi strunou, k čemuž si svítí zeleným světlem, jindy zase stojí za záhadnými nehodami a bylo možné jej přivolat zvoněním na kolejnici ve štole číslo 14. Anebo také bránil trampy před fízly.

Takové rozličné příběhy si už od šedesátých let minulého století vyprávějí o Hagenovi trampové, když večer sedí kolem ohně.

„Tyto příběhy patří mezi nejznámější současné české pověsti. Dobře ilustrují vztah trampů k lomům – pro zvědavce bloudící v podzemní tmě byl (Hagen) postrachem, pro ty, kdo se zde vyznali, spíše patronem a romanticky tajuplným geniem loci,“uvádí katalog k výstavě Století trampingu v Národopisném muzeu NM, již s kolegy připravil Jan Pohunek.

Osmatřicetiletý etnolog je zároveň jedním z pěti autorů nové knihy Český tramping, kterou LN představily před týdnem. Nynější výstava, která je k vidění až do dubna 2020 v pražském Letohrádku Kinských, mapuje trampský fenomén od jeho zrodu až do současnosti.

Pro zájemce, kteří také rádi vyrážejí na vandry, nabízí expozice pár set artefaktů z dějin českého trampování: vybavení, kroniky, vlajky, camrátka či cancátka (odznaky za absolvované hry či potlachy), kytary, batohy usárny, ale třeba i osobité kanoe – jako tu žebrovku, na které se tramp Ladislav Pořízek plavil až do srpna 2014 po Teplé Vltavě. Loďka je jedním ze zhruba sedmi tisíc inventarizovaných předmětů spjatých s trampingem, jež Národopisné muzeum schraňuje.

Totem Boba Hurikána Muzeologové mají ve správě i věci po trampských osobnostech. „Máme tu i totem, který údajně vyráběl Bob Hurikán, jsou zde památníky slavného Gézy Včeličky, do něhož se mu začátkem padesátých let podepisovali známí spisovatelé, a je tu i část pozůstalosti Wabiho Ryvoly, zpěváka a skladatele,“řekl LN Jan Pohunek. Pro něj samotného, vědce i trampa zároveň, jsou nejzajímavější trampské kroniky. „Máme jich šestnáct. Bývá to pěkný doklad doby; mají své kouzlo a zároveň v nich najdeme spoustu konkrétních informací o vývoji osad a podobně,“říká Pohunek, jenž vystudoval i archeologii.

Kromě něj a čtyř historiků, kteří vydali zmíněnou knihu o meziválečném trampingu, se doklady trampování zabývá už i několik archeologů – například Pavel Vařeka ze Západočeské univerzity v Plzni –, kteří hledají také terénní pozůstatky. Další experti působí v muzeích (Jílové, České Budějovice, Česká Třebová).

Pohunkovou specializací však je sběr folkloru, trampské slovesnosti. „Své terénní výzkumy jsem soustředil na strašidelné pověsti mezi trampy,“říká Pohunek. Do odborných studií už zpracoval varianty vyprávění nejen o Hagenovi, ale i Kožeňákovi, o němž si trampové vyprávěli, jak zvenku škvírou ve srubech propichuje lidi dlouhou jehlou, anebo o Rolničce, cinkajícím přízraku zavražděné dívky. Část sběrů vyšla v knize Stíny mezi stromy (2016).

Obřady ohně a iniciace

Coby aktivní tramp, který už od dětského táborničení nosívá přezdívku Přebral (vzal si příliš těžký batoh a nebylo mu večer dobře), má Pohunek rád i typickou muziku, leč nestuduje ji. Zajímavé jsou pro něj ovšem trampské zvyky. „Třeba při zapalování by ohniště mělo být ohraničené kamennými kruhy, do nichž může vstupovat jen ten, kdo se o něj stará; oheň se zapaluje slavnostně ze čtyř světových stran, nehází se do něj vajgly a tak dále,“vyprávěl Pohunek.

Ještě před rokem 1989 napsal slovenský etnolog Arne Mann studii o přijímacích rituálech do trampských osad; antropologové by řekli o iniciacích. „Ty pořád existují, je to pestré. Někdy jde o vystavování glejtu, různé zkoušky žertovného druhu, vyhlášení u ohně, jindy to býval i jakoby křest či třeba hození osoby z malé skály a chytání do rukou ostatních,“vylíčil badatel s tím, že seriózní výzkum nemusí být snadný. „Trampské prostředí je totiž velmi neformální, takže někdy vás s různými formuláři a s podmínkami GDPR pošlou trampové ,někam‘,“řekl Pohunek, který je také jeskyňářem i „šerifem“jedné trampské osady.

I podle historika Jana Krška, spoluautora nové knížky, trampská tradice žije. „Tramping pořád existuje. Odhaduji, že dnes to jsou řádově stovky osob, ale je to jistě méně než za socialismu. Přibylo totiž mnoho jiných zálib, možností,“řekl minulý týden LN Krško, sám též tramp.

A co současné trampy definuje? Za trampa se prý člověk musí především sám považovat, jde o otázku osobní sebeidentifikace. Patří k ní chování, pozitivní vztah k přírodě a styl výstroje v přírodních barvách – červený šusťák je skoro tabu. Doprava auty bývá sice tolerována, ale ideálem stále je vyrážet z města na vandr vlakem a pak už pěšky.

A ztratit se toulkami někde v brdských kopcích, v pískovcových skalách anebo kdesi v lesích Posázaví anebo Povltaví...

Zpracoval i vyprávění o Kožeňákovi, o němž si trampové vyprávěli, jak zvenku škvírou ve srubech propichuje lidi dlouhou jehlou