Nebe nad Berlínem přišlo o Damiena
CURYCH/PRAHA Ve věku 77 let zemřel v sobotu v Curychu švýcarský filmový a divadelní herec Bruno Ganz. Proslavil se zejména rolí nacistického vůdce Adolfa Hitlera ve filmu Pád Třetí říše z roku 2004. Zřejmě nejvýznamnější německy mluvící herec současnosti vystoupil také ve snímku Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, kde ztvárnil anděla Damiena, nebo v Předčítači. Po boku Rudolfa Hrušínského mladšího nebo Ladislava Smoljaka hrál v německo-československém filmu Sázka z roku 1990. Loni Ganzovi lékaři diagnostikovali rakovinu.
„Mám pocit, že mu nic nepřekáží, když se vydal na svoji cestu do nebe nad Berlínem,“řekl při pohledu na slunečnou oblohu šéf filmového festivalu Berlinale Dieter Kosslick. „Odešel jeden z nejvýznamnějších herců naší doby, jeho vynikající dílo zůstává,“uvedl na Twitteru německý ministr zahraničí Heiko Maas.
Ganz několikrát navštívil Česko, v roce 2010 na mezinárodním filmovém festivalu Febiofest v Praze převzal čestnou cenu Kristián. Britská BBC na svých internetových stránkách připomněla, že scény se zuřícím Ganzem v roli Hitlera se staly v uplynulých letech mimořádně oblíbeným tématem pro nespočet parodií.
V roce 2005 v rozhovoru s britským listem The Guardian Ganz řekl, že se na roli nacistického vůdce připravoval čtyři měsíce. Studoval historické nahrávky a pozoroval lidi s Parkinsonovou chorobou, kterou Hitler podle něho trpěl.
„Zachovala se sedmiminutová páska, na které je nahraný rozhovor, kde Hitler mluví s finským diplomatem. Nevěděl, že se rozhovor natáčí, a tak mluvil úplně klidně, jak ho nikde veřejně nebylo slyšet,“vysvětloval rok po premiéře filmu v rozhovoru v Lidových novinách. „Když lidé myslí na Hitlera, upamatují se hlavně na jeho řev, dikci projevů a mají před očima jeho ,masku‘ – účes a knírek. To všechno si musí herec osvojit, já jsem se ještě dal dohromady s mladým rakouským hercem, aby mně pomohl s celkovou dikcí.“A jak přišel na třas ruky, kterým Hitler ve filmu tak autenticky trpí? „Různě jsem se potloukal po švýcarských nemocnicích, samozřejmě se souhlasem lékařů, a pozoroval pacienty stižené Parkinsonovou chorobou. Sedával jsem v čekárnách, a abych nebyl nápadný, aby si nemysleli, že je tam okukuju, také jsem se třásl.“
V rozhovoru také vzpomínal na šedesátá léta a spolupráci s divadelním režisérem Peterem Zadekem, který měl pověst provokatéra. Potkali se v Brémách. „Byli jsme mladí a s divadlem, které se tenkrát v Německu dělalo, jsme si moc nevěděli rady. Šli jsme na to po svém. Svým způsobem jsme byli předchůdci dramatického protestního roku 1968,“líčil Ganz.
Po čase přišly i skandály. „Ty se v podstatě konaly pořád. U Zadekových inscenací bylo úplně normální, že lidé odcházeli z představení a práskali dveřmi. Mnohokrát se stalo, že jsme nemohli hrát dál, protože publikum řvalo ostošest. Ale tvrdé jádro zůstalo a tím bylo hlavně naše publikum. Časem bylo publika stále víc a pak už nikdo neodcházel.“
I tato éra však skončila, aby se Ganz následně proslavil v berlínské Schaubühne. „Po nějaké době se to vyčerpalo jako každá divadelní poetika a já jsem pak v Brémách poznal režiséra Petera Steina – to byl můj nový muž. Spolu jsme pracovali ještě v Mnichově a Curychu, kde jsme dali do kupy skupinu a hledali divadlo. Nakonec jsme našli Schaubühne v Berlíně a přesunuli se tam.“