Salmiakki zadarmo
Peníze bez práce ve Finsku selhaly. Základním příjmem odpovídáme na špatné otázky
Skandinávské země mají dlouhou historii v zajímavých sociálních a ekonomických experimentech. Nejznámější je švédský příklad bezhotovostní ekonomiky, v poslední době se ale proslavilo i sousední Finsko s testem takzvaného základního nepodmíněného příjmu. Ten by měl dle svých zastánců zcela změnit společnost, dát každému bez rozdílu pravidelnou měsíční rentu, aby se mohl věnovat něčemu jinému než práci, třeba rodině, umění, koníčkům nebo vzdělávání či filozofii.
Skoro antická utopie má spoustu proponentů i přes stále nezodpovězenou otázku: „Kde na to vzít?“Nizozemský historik Rutger Bregman se proslavil knihou Utopie pro realisty a stal se jednou z hvězd nedávného Světového ekonomického fóra v Davosu. Jenže minulý týden zveřejněné výsledky finského pokusu zasadily velkou ránu všem, kdo tvrdí, že stará ekonomická poučka o obědu zdarma ve 21. století neplatí. První sada dat, kterou analyzoval sociální úřad Kela společně s akademiky, ukázal, že lidé nemají žádnou větší motivaci hledat si lepší práci, ale s více penězi v kapse se cítí šťastnější.
Nad ne zrovna překvapivým výsledkem by se dalo mávnout rukou s tím, že v zemi známé vodkou, Nokií nebo třeba lékořicovými bonbony Salmiakki vyhodili peníze za ověření zjevného. Jenže při bližším zkoumání zjistíme, že to není tak jednoduché, jak to tak ostatně se skandinávskými experimenty bývá, a je třeba se pořádně podívat, kde udělali ugrofinští přátelé chybu.
Paholainen v detailu
V případě každého podobného experimentu nebo společenské změny se pověstný ďáblík skrývá v detailu. Například ve švédské bezhotovostní ekonomice ten tamní (jäkel) není tolik v odmítání bankovek a mincí. Základem jsou obrovské vzdálenosti v severské zemi, které – podobně jako třeba v Norsku – prostě činí nakládání s hotovostí pro obchodníky mimořádně nákladným. Především proto se rozšířily okamžité bankovní převody, takže sice je pravda, že i žebrák na ulici Stockholmu může dostat milodar bezhotovostně. Jenže mnohem spíše vytáhnete mobilní telefon a pošlete mu pár tamních korun, než aby on vyndaval platební terminál. Slavné kavárny, kde vůbec nepřijímají hotovost, jsou pak ve skutečnosti jen dvě.
Stejně tak finský paholainen se skrývá v drobném, leč podstatném rozdílu, že se tamní úřady v letech 2017 a 2018 nerozhodly testovat skutečný základní nepodmíněný příjem, ale reformovat sociální dávky. Co víc, prostě přidali 2000 nezaměstnaným 560 eur měsíčně, a navíc jim ponechali stávající dávky. Příjem to tedy sice byl, vzhledem k finskému průměrnému příjmu přibližně 2900 eur, ale rozhodně neplnil podmínku, aby byl dostatečný neboli základní či univerzální, jak se označuje. Navíc byl jasně podmíněný tím, že šlo o sociální dávku a příjemce musel být bez práce. V takové situaci se opravdu není ani čemu divit, že druhá kontrolní skupina dvou tisíc nezaměstnaných na seversky štědrých sociálních dávkách se vyznačovala přibližně stejnou chutí hledat si místo. Oproti o 560 eur „bohatším“kolegům ale vykazovali v dotaznících o něco méně sebedůvěry, štěstí a taktéž celkem pochopitelně náklonnosti k politikům.
Oba případy ukazují, že každý podobný zásah, návrh nové politiky, musí být do detailu promyšlený a vycházet především z reality místního prostředí. Bohužel právě základní nepodmíněný příjem si přivlastňují a bez rozmyslu kopírují především různí pseudoekonomové a populisté jako italské Hnutí pěti hvězd nebo naši Piráti. Ve skutečnosti ale jde o hledání odpovědi na mnohem závažnější otázky a problémy, které u nás nemáme nebo třeba jen ještě nevidíme.
Bohužel právě základní nepodmíněný příjem si přivlastňují a bez rozmyslu kopírují především různí pseudoekonomové a populisté jako italské Hnutí pěti hvězd nebo naši Piráti
Spravedlivý podíl
Zatímco v Evropě se podobná schémata zvažují především jako řešení složitých a často neefektivních sociálních systémů, především ve Spojených státech prakticky žádný sociální systém nemají. Univerzální příjem je tak jednou z cest, jak jej vybudovat v reakci na obrovské rozevírání nůžek nerovnosti, které opět v rovnostářské severní nebo naší střední Evropě skoro nevidíme. Zásadní problém, na který upozornil třicetiletý nizozemský historik Bregman v Davosu, je, že nejbohatší lidé světa neplatí spravedlivý díl společnosti. Největší korporace a jejich vlastníci jednoduše unikají z daní a navenek to kompenzují rádobyštědrými charitativními iniciativami.
Právě proto se v západních zemích i v USA zvedá vlna zájmu o levici, až socialismus, kterou symbolizuje předák britských labouristů Jeremy Corbyn nebo hvězda amerických demokratů, newyorská servírka Alexandria Ocasio-Cortézová, zvolená na podzim senzačně do Kongresu. Úvahy nad zdaněním těch nejbohatších došly tak daleko, že je v podstatě hájí i přední světoví ekonomičtí komentátoři. Právě tam míří i původní úvahy se základním příjmem, finský pokus s pár eury na salmiakki se tak především od počátku minul cílem.