Četba z mayských lebek

Palenque, Chichén Itzá, Tikal. Tak se jmenují tajuplné archeologické lokality v Mexiku, kde žili jedni z nejzajímavějších indiánů – Mayové. Kromě keramiky, nástěnných reliéfů či pár psaných kodexů (jejichž drtivou většinu však dal františkán Diego de Landa už v 16. století bohužel spálit) po sobě Mayové zanechali další historickou stopu: svoje kosti a lebky.

A to často lebky upravované přikládáním destiček a těsným omotáváním dětských hlav, neboť ideálem krásy bývala v Mezoamerice dlouholebost. Ano, to je sice dávno známo, jenže díky bedlivému studiu stovek mayských lebek se historici nadále dozvídají, jak rozličné byly styly mayských deformací. Zatímco indiáni v klasickém období let 250 až 900 pěstovali v oblasti dnešního Veracruzu jakýsi až „hruškovitý“protáhlý tvar lebek, jiným způsobem si hlavy odmalička ovinovali a zplošťovali Mayové v nížinách či na pobřeží Karibského moře...

Fascinující čtení o „četbě z kostí“přináší nové vydání časopisu Nature. Představuje totiž mexickou doktorku medicíny i archeologie Veru Tieslerovou, propagátorku tafonomie (vědy o zkoumání fosilií a ostatků), která působí na Universidad Autonóma de Yucatán v mexickém městě Mérida. Křestní jméno ovšem nezískala po Mexičany zbožňované Věře Čáslavské; do země přijela coby německá studentka medicíny. Plánovala si dvoutýdenní prázdniny, nicméně navštívila Teotihuacán, zamilovala se (do Mexičana i Mexika) a zůstala. Po několik dekád již zkoumá kosti ze dvou tisícovek mayských pohřbů. V databázi má na deset tisíc položek!

MUsí to být tak trochu strašidelná práce, zvláště večer, když z krabic s čarovnými názvy Calakmul, Pomuch či Xcambo vytahuje stovky hlav lidí, kteří bývali bojovníky, místními kráskami, písaři či přímo oběťmi pro bohy, jak sama tvrdí. Z hrudních kostí Tieslerová vyčetla, jak precizní asi bývaly řezy kněžích-obětníků.

„Studiem tisíců kostí pomohla osvětlit mayskou znalost lidské fyziologie a její integrální role v jejich společnosti – od narození až do samé smrti. Způsoby, jak indiáni tvarovali dětem hlavy, přinášejí vhled do rodinných tradic i spirituality. Celkově tak (Tieslerová) odhaluje bohatou kulturu, ve které bylo tělo hluboce vpleteno do náboženství, tradic i politiky,“pěje chválu přední vědecký magazín.

Nové objevy přinesly i nálezy z hrobek panovníků: Pakala Velikého či tzv. Rudé královny, kteří trpěli – asi kvůli zahálčivému životu – předčasnou osteoporózou, ale také měli sotva obroušené zuby z požívání měkké, luxusní stravy a usrkávání horkého kakaa či medových drinků. A tak dále a tak dále. Práce bioarcheoložky, která získávala vzdělání v Německu, USA i Mexiku a nezůstala u jediné disciplíny, je dokladem nejen toho, jak se mění archeologie, ale také velkého úsilí o poznání dějin, jež kdysi misionář de Landa tak bláhově spálil na hranici.

Musí to být trochu strašidelná práce, zvláště večer, když z krabic s čarovnými názvy Calakmul, Pomuch či Xcambo vytahuje stovky hlav lidí, kteří bývali bojovníky, místními kráskami, písaři či přímo oběťmi pro bohy