Civilizace z hlubin
Před pár měsíci publikovali američtí badatelé Gavin Schmidt a Adam Frank esej, ve které spekulují o možnosti, že by Země v dávné minulosti už mohla hostit vyspělou civilizaci. Podívejme se na jejich argumenty: naše civilizace se trvale zapisuje do geologického záznamu velmi nenápadně, například vznikem umělých izotopů s dlouhým poločasem rozpadu (jaký má plutonium) a izotopovými anomáliemi ze spalování fosilních paliv (poměr izotopů je pozměňován zejména u uhlíku, kyslíku a dusíku). Zdánlivě věčný lidský odpad se může během několika set let změnit v něco nenápadného a za miliony let se z něj mohou vytvořit třeba nová ložiska ropy a zemního plynu.
Po takovéto možnosti, pokračují autoři, zatím nikdo nepátral. Zaprvé by nevěděl, co vlastně hledat, zadruhé je potenciální signál slabý. Schmidt a Frank však už nabízejí alespoň hypotézu (právě ty výše zmiňované izotopové změny) a také několik možností: před 56 miliony let, kdy se do atmosféry uvolnilo velké množství uhlíku, nebo před 252 miliony let; to je konec prvohor a největší masové vymírání, jaké kdy naše planeta zaznamenala.
Jejich článek nezapadl úplně bez povšimnutí, jako se to přihodilo několika podobným v minulosti. Kromě nepřehledné řady ohlasů na webu jej citoval i Tomáš Petrásek v časopise Vesmír. Ozval jsem se spíše pochybovačně a moje pochyby se prohlubují s každým přečteným nebo z paměti vytaženým článkem o geologické stavbě určitého území.
Pánové Frank a Schmidt, a zřejmě ani Tomáš Petrásek, se nikdy nezúčastnili žádné rozsáhlé geologické terénní práce, a proto se snadno přimknou k myšlence, že přímé doklady dávné civilizace, zejména budovy či artefakty, mohou být velmi snadno ztraceny v průběhu geologického času.
Z desítek tisíc aktivně bádajících geologů je však stále ještě velké procento těch, jejichž pravidelným úkolem je přímo, bezprostředně zkoumat horniny, na kterých žijeme a z nichž si vybíráme suroviny, ve kterých vyhledáváme vodní zdroje, nebo stabilní místa pro stavbu rizikových průmyslových provozů. Velká část geologického času už je pokryta alespoň na dvou, třech místech dobře popsanými usazenými horninami (vyvřeliny nám v pátrání po přírodním prostředí na povrchu Země obvykle moc nepomohou). Některé části geologické historie Země však přitahují mimořádnou pozornost. Třeba hranice druhohor a třetihor, kdy vyhynuli velcí dinosauři a kterou jsem i já svého času aktivně zkoumal v oceánských usazeninách dnes tvořících části Moravskoslezských Beskyd. Takové vrstvy jsou probádány na desítkách nebo stovkách míst; pochopitelně se od sebe liší tak, jako je naše planeta rozmanitá dnes, ale nesou znak nějaké významné události (kupříkladu pádu planetky).
Dovedete si představit, že by nadšenci, putující během terénních sezon obvykle po nehostinných místech, přehlédli desítky milionů let starý hlubinný důl? Že by jim unikly náspy a zářezy prehistorických komunikací? Že by nenašli horninové celky – bývalé výsypky odpadu? Pusťte to z hlavy – nic podobného neexistuje, jinak už by to bylo dávno nalezeno.
Místo toho nabízím jinou možnost: jestliže v minulosti Země existovala nějaká inteligentní bytost a nezanechala za sebou spoušť, pak je klidně možné, že žije dodnes. Co třeba ta obrovská podhoubí v lesích Severní Ameriky? Třeba mezi sebou jejich vlákna čile komunikují a jejich „já“právě přemýšlí, jak minimalizovat škody působené člověkem.