Co signalizují Nohavicova nejlepší alba?

Vpodstatě stranou jakékoli medializace vydala společnost Warner Music v reedicích na vinylových LP čtyři alba Jaromíra Nohavici: Darmoděj, Mikymauzoleum, Divné století a Koncert. Pozoruhodné jsou na tom dvě věci.

První konkrétní: jde o autorova mimo vší pochybnost nejlepší alba. První je sbírkou písní, které si uchovaly svoji platnost z jeho tvorby v 80. letech, tedy takové, které se explicitně netýkaly momentální politické situace. Druhé a třetí ukázalo písničkářův jiskřivý talent v největším porevolučním rozpuku, s nově nalezenými tématy v době, kdy se řada jeho kolegů v nové situaci teprve hledala. Navíc se jedná díky producentům a aranžérům Karlu Plíhalovi respektive Vítu Sázavskému o velmi zajímavá díla i po hudební stránce. Čtvrté album, živá nahrávka s kapelou vedenou Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským, pak je skvělou připomínkou Nohavicových koncertů té doby, s výbornou dramaturgií nově zaranžovaných starších i tehdy nových písní. Ať si o Nohavicově osobnosti, o jeho „černých puntících“z minulosti nebo o jeho zemanovsko-okamurovsko-putinovské současnosti myslíme cokoli, tahle alba prostě patří k tomu nejlepšímu z české populární hudby po roce 1989 – to těžko vyvrátí i nejzavilejší písničkářův odpůrce.

Zajímavá je ale na oněch reedicích ještě jedna, obecnější věc. Totiž to, jak se po nějakých třiceti letech i u nás obrací doba. V „devadesátkách“jsme my, hudební fanatici, okouzleni tehdy novým formátem cédéčka, neustále volali po nových vydáních domácí hudební klasiky na aktuálně módních nosičích. Už před pár lety se, jak známo, zájem hudebních fanoušků obrátil zpět k vinylu a společenská potřeba je právě opačná oproti té někdejší: dnes všichni voláme po tom, aby alba, jež spatřila světlo světa v době bezvýhradně „cédéčkové“, dostala nový, vábivější vinylový zvuk, formát s pořádným pěkným obalem, se specifickou vůní.

Doufejme, že právě tyto Nohavicovy reedice jsou signálem, že se dočkáme i dalších nově vydaných elpíček ze všech žánrů.