Ohlédnutí za Transgasem
Odborníci a památkáři by se spíš než Transgasem měli zabývat skutečnými útoky na památkovou péči
IVANA KALINOVÁ KYZOUROVÁ historička umění
Ve fragmentované společnosti je stále obtížnější se na čemkoli shodnout. Nedávno jsme byli svědky toho, jak dobře organizovaná skupina lidí vyvinula obrovský tlak, aby zabránila demolici Transgasu. Transgas nezachránila, zato významně naleptala obraz české památkové péče. Veřejnost musela dramatičnost mediálních zpráv o Transgasu vyhodnotit tak, že pokud je Transgas největším problémem památkové péče, pak památková péče žádné problémy nemá.
K tomuto závěru mohla dospět i proto, že do aktivistické kampaně vedené za Transgas se zapojila generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková, když veřejně kritizovala nesouhlas svých podřízených se záměrem prohlásit Transgas za kulturní památku a snažila se jej zvrátit. Hlasitými obránci Transgasu byli i předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřina Bečková a její zástupce Richard Biegel.
Do doby, než začala kampaň za Transgas, si tohoto souboru staveb prakticky nikdo nevšímal. Obhájit jeho kvality není jednoduché, a tak nepřekvapuje, že argumentace bojovníků za Transgas byla velice chabá. V podstatě v ní nezaznělo nic jiného, než že jde o „unikátní architekturu“, která „reflektovala dobové světové trendy v architektuře“a představovala „stylově syntetickou architekturu 70. let“, a dokonce byla „ojedinělou realizací postmoderního urbanismu“.
Tyto fráze zřejmě měly ohromit veřejnost, ale neohromily – jsou totiž v takovém rozporu se skutečností, že je nebylo možné lidem vnutit. Většina lidí dnes už má aspoň elementární zkušenost s návštěvou velkých světových měst, kde je poválečné architektury nepřeberně. Přesvědčit někoho, že Transgas je takové české Southbank Centre, prostě nešlo.
Blaho památek na prvním místě?
V kampani kolem Transgasu nejvíc znechucovala mediální strategie jeho zastánců. Strategie sahající od průhledných lží typu „mozaika od Picassa“přes fašizující tvrzení o „generačním sporu“mezi příznivci Transgasu a jejich oponenty až po mírně řečeno odvážné zdůrazňování, že obhájci stavby, na rozdíl od nečlenů jejich uzavřené skupiny, jsou těmi správnými odborníky. Demagogicky se vyjádřila i ředitelka památkářů, když prohlásila, že „někteří lidé nedokážou pochopit, že by totalitní architektura měla být předmětem památkové ochrany“. Nezapomínejme, že snahy předem vyřazovat odpůrce z diskuse, ať už pro jejich nízkou třídní uvědomělost, údajné nižší intelektuální schopnosti, názorovou odlišnost, či pro jejich věk, tu již byly a výsledky všichni známe.
Skupina lidí si prostě umanula, že bude diktovat společnosti, co se má památkově chránit. Za tímto účelem vyvolává stále se opakující situace. Vedle Transgasu chtěla chránit třeba bývalou telefonní ústřednu v Dejvicích nebo mazutovou kotelnu v Karlíně, tedy stavby, které vskutku nejsou vrcholy evropské poválečné architektury. Ano, je škoda každého zbouraného domu, i toho nejskromnějšího a i toho, který se nelíbí všem. Ale pokud je dům špatně postaven, je neopravitelný a nemá využití, pak trvat na jeho památkové ochraně nedává smysl.
Podobně agresivní kampaně, jako byla ta za Transgas, rozmývají pojem památkové hodnoty i definice odbornosti těch, kdo mají památky klasifikovat. Znevěrohodňují principy památkové péče a rozvracejí její systém. Snaží se jej nahradit rádoby progresivními názory, které naoko bourají stávající žebříčky hodnot, ale zoufale krachují při sebemenší konfrontaci.
Památkáři aktivisté a odborníci aktivisté vehementně bojují za jednotlivé stavby z doby socialismu, ale skutečně zásadní ataky na památkovou péči ponechávají takřka bez povšimnutí. Jde třeba o záměr na vládní čtvrť a s tím související vyklizení desítek budov v centru Prahy. Jde o dlouhodobý výprodej historicky a urbanisticky cenných lokalit, které by měly patřit městu nebo státu, do rukou soukromníků. Jde o nestandardní kooperaci úředníků s developery a investory nebo nejnověji o likvidační záměr novely stavebního zákona. Jde o Metropolitní plán, k němuž památkový ústav vydal jen krátkou tiskovou zprávu, nenápadně se krčící mezi dalšími zprávami o návštěvnosti hradů.
V médiích ředitelka památkového ústavu hovoří o Transgasu či jiných dílčích památkářských záležitostech, ale ke klíčovým otázkám, které určují kvalitu české památkové péče, se nevyjadřuje.
Přitom právě památkáři by měli nastolovat podstatná témata debaty o ochraně našeho kulturního dědictví, a to včetně toho z té nejmladší doby, a upozorňovat na hrozící nebezpečí. Pokud to nedělají, pak je třeba se ptát, proč. Doufejme, že správnou odpovědí není, že jejich vlastní zájmy jsou pro ně důležitější než zájmy našich památek.
Pokud je dům špatně postaven, je neopravitelný a nemá využití, pak trvat na jeho památkové ochraně nedává smysl
Autorka je bývalá ředitelka Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky