Huawei není o závislosti, ale o bezpečí
Komentátor LN Jan Macháček se ptá ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních tématech ze světa ekonomiky a financí.
Skandál okolo čínské společnosti Huawei rozproudil diskusi o technologické závislosti. Nejsme tajné služby a neumíme posoudit, zda mají technologie Huawei nějaká zadní vrátka či špionážní zařízení. Lze mít pochopení pro obavy Západu z vytvoření technologické závislosti na cizí velmoci, a sice v klíčové oblasti telekomunikačních sítí?
Co může ekonom říci o pojmu „technologická závislost“? Někteří lidé se domnívají, že nastávající doba už nebude doba hayekovského (Friedrich August von Hayek, ekonom a filozof – pozn. red.) svobodného trhu, ale doba soubojů technologií a bojů o technologickou dominanci. Co o tom soudíte?
Autor je předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost
Lubomír Lízal:
přechod k jiné je tak moc finančně náročná, že není reálná. Připomněl bych dodnes problematickou souběžnou koexistenci metrického a imperiálního systému – americký šroub s Whitworthovým závitem prostě nepasuje na evropskou metrickou matici. Náklady na změnu jsou tak obrovské, že se do toho nikomu nechce...
V dnešní době jsme existenčně závislí na elektrické energii a na spolehlivé komunikaci. Řada procesů předpokládá kontinuální spojení nebo téměř instantní odpovědi, třeba i v podobě komunikace automatizovaných procesů. Proto jde v případě telekomunikací o jinou hrozbu.
Komunikační propojení, bez kterého dnes již stát ani firmy nejsou schopné fungovat, je paralelou středověké brány do hradu. Kdo kontroluje vstup (propojení), má v moci hrad (data a procesy), z hradu pak ovládá celé království. Jinými slovy, možnost přerušit či jinak ovlivnit komunikaci je hrozbou ztráty funkčnosti. Proto tvrdím, že jde o otázku bezpečnosti, nikoliv (jen) o problém technologické závislosti.
U systémů strategické důležitosti dovezených z Číny není pochybností – žádný běžný antivirus zde nepomůže
LUBOMÍR LÍZAL rektor AAU člen dozorčích rad Expobank a ČEZ
Pavel Kohout:
Poslední opravdu významná technologická firma v Evropě vznikla v 80. letech minulého století v Británii. Šlo o společnost ARM Holdings, která vyvíjí a licencuje mikroprocesory s nízkou spotřebou energie pro použití v mobilních zařízeních. Většinový podíl v této společnosti však nyní patří Japoncům a od 80. let toho Evropa v oblasti technologií mnoho nedokázala.
EU sice věnovala velkou pozornost danění a pokutování zahraničních technologických gigantů, sama však tápe odnikud nikam. Takzvaná Lisabonská strategie z roku 2000, jejímž cílem bylo vytvořit „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společnost na světě, schopnou trvale udržitelného růst s lepšími pracovními příležitostmi a větší sociální kohezí“, ale z těchto slov nezůstalo vůbec nic. Lisabonská strategie byla potichu zapomenuta, stejně jako následná iniciativa Evropa 2020.
Jistě že složité technologie mohou mít zabudována „zadní vrátka“, trojské koně nebo jak tato bezpečnostní rizika nazveme. U velmi složitých systémů prakticky není v lidských silách je odhalit. U systémů strategické důležitosti dovezených z Číny nemusíme mít mnoho pochybností – a žádný běžný antivirus zde nepomůže.
Z Evropy se stala mocnost druhého řádu. Smutné konstatování u kontinentu, který ještě historicky nedávno býval na špičce vědy a techniky.
PAVEL KOHOUT Robot Asset Management SICAV
Bát se technologické závislosti se můžeme jen tam, kde vládne monopol. Dokud si můžeme vybírat, nemusíme mít strach... A jde více o něj než o skutečnou závislost. DOMINIK STROUKAL
hlavní ekonom skupiny Roklen
Debata je redakčně krácena. Dále do ní přispěli Dušan Tříska, Edvard Outrata, Michal Brožka a Martin Pánek. Celé texty najdete na adrese www.ceskapozice.lidovky.cz