Odborník v protektorátní vládě
Počátkem roku 1943 přišel Vladislav Klumpar na prohlídku právě otevřené nemocnice v Praze-Motole. „Měl jsem opravdu radost, že se nám dílo podařilo“, poznamenal si bývalý ministr ještě před koncem druhé světové války. Když se rozhlédl po interiéru nového nemocničního zařízení, které bylo jedním z mála ryze českých ústavů v protektorátní Praze, hřálo ho u srdce, že se projekt nejen podařilo realizovat, ale také opatřit tehdy nejmodernějším vybavením, včetně ústředního topení a vytápěných spojovacích chodeb. Stálo za tím mnoho úsilí, strategického rozvažování a taktiky při vyjednávání v letech 1940 a 1941. Jak totiž prosadit v prostředí s omezeným politickým vlivem vlastní zájem? Za jakých podmínek byly okupační orgány ochotné dát zelenou vybudování nemocnice pro české pacienty?
Nízké stavby ze dřeva a tvárnic barákového typu vystavěné ve svahu klesajícího k údolí motolského potoka byly jedinou možností, jak dosáhnout realizace projektu nové nemocnice v časech nacistické okupace. Návrh všeobecné nemocnice v Motole vznikal ještě před válkou, ale vyhlídky na jeho realizaci se po vyhlášení protektorátu značně snížily.
V představách Vladislava Klumpara nabýval ambiciózní plán na výstavbu standardní nemocnice univerzitního či okrskového typu nejen mnohem realističtějších obrysů, ale také na naléhavosti. Obavy z rozšíření leteckého bombardování nad území protektorátu, které se objevily v čase letecké bitvy o Británii sužující ostrovní království od léta 1940, se promítaly do konkrétních úředních opatření. Zákaz civilních staveb a rozpínavost okupačních orgánů, která pochopitelně zasáhla také zdravotnická zařízení v pro- tektorátu, navedly Klumpara na myšlenku prosadit výstavbu barákové neboli provizorní nemocnice hned vedle pozemku, kde byla naprojektována definitivní stavba. Tento plán mu mimo jiné umožnil vyhnout se komplikovanému jednání s německou univerzitou a ukázal se jako úspěšný.
Motolská „baráková“nemocnice s kapacitou až 530 lůžek a předpokládanou životností 10 až 15 let, kterou doplnily nové pavilony až v 60., resp. na přelomu 80. a 90. let, byla nakonec asi nejhmatatelnějším úspěchem ministerské kariéry Vladislava Klumpara.
V otcových stopách
Vladislav Klumpar se narodil 9. srpna 1893 v Praze do rodiny doktora práv Ladislava Klumpara a Marie Klumparové, rozené Tilschové. Temperamentní advokát s vášní pro politiku, umění a později také žurnalistiku vedl syna k oddanosti všemu, v čem v životě nacházel smysl. Sám mu šel dobrým příkladem. „Jemu nikdy nešlo o zkreslování pravdy, o utajení deliktu, nýbrž sledoval vždy věc ze strany ušlechtilé, mravní a čestné“, napsaly o něm později Národní listy.
Otcova advokátní praxe a později práce poslance v Říšské radě ve Vídni přiblížila Vladislavovi svět politiky. Ladislav Klumpar se věnoval trestnímu právu a neminuly jej některé velké politické aféry, které zmítaly veřejností kolem přelomu století. V březnu 1894 advokát Klumpar vystoupil v roli obhájce dvou mladíků obviněných z úkladné vraždy Rudolfa Mrvy, muže, který udal příznivce spolku Omladina. Otcovu stopu v synově kariéře najdeme zejména v jeho působení v ředitelství pojišťovací banky Slavia. Otec tak sám stál u kolébky odborné organizace českého a později československého pojišťovnictví.
Intelektuální a umělecké zázemí rodiny Klumparů poznamenalo Vladislavovu výchovu. Nezdědil hudební talent, zato se snadno a rychle učil cizí jazyky a zamiloval se do dobrodružné literatury. Po maturitě na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze na Novém Městě v roce 1911 pokračoval po otcově vzoru ve studiu práv na Právnické fakultě České univerzity Karlo-Ferdinandovy. Své studium pak dokončoval za pobytu v nemocnici a na dovolené, v době, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě za první světové války. V březnu 1918 byl Vladislav Klumpar promován doktorem práv.
Promocí se Vladislavu Klumparovi otevřely dveře k budoucí kariéře. Otec se znal s ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem, který si mladého muže vzal v prvních poválečných letech pod svá křídla. Po krátké advokátní praxi vstoupil Klumpar do služeb zájmových organizací českých průmyslníků, kde, na rozdíl od prestižních bankovních domů, přijímali mladé právníky. V roce 1919 se stal tajemníkem Spolku československých průmyslníků textilních a roku 1922 povýšil do funkce prvního tajemníka Ústředního svazu československých průmyslníků. Ocitl se v prostředí, které po vzoru velkých vídeňských zájmových organizací hájilo postavení a zvláštní potřeby českého průmyslu. Už tehdy se hospodářství výrazně prolínalo s politikou a Klumparův zájem se tak nevyhnutně čím dál více stáčel k aktuálním politickým otázkám.
Když jednou seděl u stolu s Karlem Kramářem a několika dalšími národně demokratickými poslanci v pracovně Kramářovy vily na pražských Hradčanech, uvědomil si rozdíl mezi politikem a odborníkem. Hovořili tehdy o klíčovém prvorepublikovém zákoně, který měl zavést pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Vyjednávalo se o něm už od jara 1923 a hledala se široka shoda napříč politickými stranami. Přestože Kramář měl Klumparovo nesporné uznání jako obratný politik disponující nenahraditelnými zkušenostmi, nemohlo mu uniknout, že o návrhu tak důležitého zákona Kramář mnoho neví a nevědomky zaměňuje různé právě projednávané anebo existující předpisy.
I tato zkušenost mohla Klumpara přiblížit prostředí, kde odborné znalosti vážily více než politická obratnost. Expertní kruhy, které připravovaly podklady pro realizaci pojišťovacího zákona, byly plejádou nejlepších československých matematiků, statistiků a dalších odborníků. Dostal se mezi ně i Vladislav Klumpar, který se už nějakou dobu věnoval agendě sociálního a pracovního zákonodárství. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zákonem vzniklo nejen přelomové pojištění zaměstnanců, ale také Ústřední sociální pojišťovna, která spravovala invalidní a starobní pojištění a starala se také o nemocenské pokladny. V červenci 1927 se Vladislav Klumpar stal jedním z jejích tří ředitelů. Byl za to nakonec rád, protože, jak později napsal, „viděl v pojištění důležitou složku moderní společnosti“.
Zájem národa především
Podle vlastních slov byl Vladislav Klumpar vychován v „sebevědomém českém duchu“. Jeho zkušenosti z cest po předválečném Rusku, Francii či ze studií v Berlíně, pozdějších návštěv velkých pojišťovacích a bankovních domů ve Švédsku či Německu a kontakty na Mezinárodní organizaci práce v Ženevě a jiné nadnárodní organizace mu poskytovaly široký rozhled v politických, hospodářských i sociálních záležitostech. Pohyboval se sice ve společnosti převážně národních demokratů, ale živě se zajímal o agendu sociální, tolik vlastní politické levici. I za touto nezvyklou kombinací priorit, zájmů a osobních kontaktů stály nejspíše důvody volby, která na Klumpara padla v pozdním podzimu 1938.
Ve čtvrtek 1. prosince 1938 zazvonil telefon. Předseda vlády Rudolf Beran oznámil Klumparovi, že byl jmenován ministrem sociální a zdravotní správy a večer se má dostavit na Hrad, aby složil slib. Byl to jeho vůbec první rozhovor s premiérem a prvá informace o jeho nové funkci. Pocity, „měl jsem potřebu pomáhat“, které se jej zmocnily bezprostředně po Mnichovu, nabyly rázem nového, mnohem reálnějšího rozměru. Dnes se můžeme jen dohadovat, nakolik v tom hrály roli Klumparovy kariérní ambice, které bez velkých pochyb měl.
Ministrem byl až do ledna 1942, kdy reforma státní správy pod taktovkou zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Klumparovo ministerstvo zrušila a on se vrátil do Ústřední sociální pojišťovny. Heslo „zachovat vymoženosti první republiky“by se nicméně dalo považovat za hlavní cíl Klumparovy více než čtyřleté ministerské mise.
Nebylo to ovšem to jediné. Podobně jako většina dalších českých technokratů také on spatřoval v omezeném politickém rozhodování a větší důležitosti odborníků, svou vlastní šanci. Vydal se tedy na cestu „zabezpečení“českého národa, která při dnešním hodnocení ukazuje, jak riskantní podnik bylo nastoupit politickou dráhu v protektorátu. Klumpar sice naplňoval své základní cíle – zjednodušení a zlevnění sociální a zdravotní péče, ale jeho zájmu nemohly uniknout nacistické pokusy o tzv. socialismus činu, které jeho národně-demokratickému srdci musely imponovat.
Od roku 1939 pracovalo Klumparovo ministerstvo na návrhu zákona o novomanželských půjčkách, podobném, který platil v Německu už od roku 1933. Jeho cílem bylo podpořit populační růst českého národa. Tehdy byly tyto pokusy vlastní celé industriální Evropě, ale nacistické Německo se vydávalo vlastní velmi svébytnou cestou regenerace rasově národního společenství.
K 80. výročí německé okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován Vladislavu Klumparovi (1893–1979), odborníkovi na sociální pojištění a ministru protektorátní vlády.
Pevně a odhodlaně
Ve svou práci Klumpar odhodlaně věřil po celé poválečné období, kdy žil v ústraní. Poválečné retribuční a pozdější politické procesy jej minuly. Ještě v emigraci v kanadském Montrealu, kam se uchýlil v září 1968 za dcerou a synem, reagoval na vydání první odborné publikace o okupaci českých zemí, která vyšla v angloamerickém prostředí. Její autor Vojtěch Mastný, syn meziválečného československého diplomata, se pokusil o první kritické zhodnocení protektorátního období. Historici přijali Mastného práci vřele, ale podle pamětníků včetně Klumpara, autor neobstál vinou „ukvapeného úsudku“. Málo prý chápal, o co v protektorátní politice vlastně šlo.
Z odvěkého sporu o roli Čechů v politickém soukolí protektorátního zřízení nelze Klumpara vyloučit. Je tomu zejména proto, že také jím prosazovaná pronárodní politika byla exkluzivně česká. Veřejné sociální pojištění, tolik ceněný nástroj sociální ochrany, zůstalo po celé období okupace v platnosti pro všechny Čechy i Němce, ale židovské obyvatelstvo považované za obyvatelstvo neněmecké a nečeské z něj bylo automaticky vyloučeno.
Okupace po létech vzbuzovala emoce i ve Vladislavu Klumparovi, jindy tak racionálně uvažujícím odborníkovi, který se díky svému technokratickému uvažování na podzim 1938 údajně ani nebál. Věřme mu nebo ne, ale jeho pokus o vědeckou politiku měl své zjevné úspěchy i stinné stránky.