Z Itálie je rok po volbách jiná země

Poslední parlamentní volby v Itálii, které proběhly před rokem, přepsaly tamní politickou mapu. Bezbřehý populismus vládních stran, postavený na odporu vůči migraci a nesplnitelných ekonomických slibech, žene stát na nebezpečnou hranu.

ŘÍM/PRAHA Když se v pozdních večerních hodinách loni 4. března začaly objevovat odhady výsledků italských parlamentních voleb, bylo jasné, že v politické krajině nejlidnatější jihoevropské země nezůstal kámen na kameni. Hlas lidu poslal do politického suterénu středolevou Demokratickou stranu (PD), která byla u moci předchozích pět let, a zajistil místo na výsluní novým formacím.

Nová vláda se zformovala teprve po třech měsících a výsledek to byl překvapivý: kabinet nakonec utvořilo populistické Hnutí pěti hvězd (M5S), které z voleb vyšlo jako nejsilnější jednotlivá strana, a krajně pravicová Liga (Lega). Ta šla do klání jako součást středopravé koalice spolu se stranou Vzhůru, Itálie! (FI) někdejšího premiéra a matadora italské politiky Silvia Berlusconiho a dvěma dalšími menšími partajemi.

Za premiéra koaliční strany vybraly do té doby zcela neznámého právníka Giuseppa Conteho, ovšem hlavní kontury italské politiky určují jiná jména: šéf Ligy a ministr vnitra Matteo Salvini a vůdce M5S a současně ministr pro hospodářský rozvoj a sociální politiku Luigi Di Maio. Oba jsou místopředsedy vlády.

Zastavíme ty lodě

Daleko větší důraz i mediální zdatnost prokázal Salvini, což se odrazilo i na volebních preferencích: zatímco před rokem ve volbách podpořilo M5S přes 32 procent hlasujících, téměř dvakrát více než Ligu, dnes ukazují volební průzkumy obrácený poměr a přisuzují Lize přízeň až 36 procent voličů.

Dominantní kartou, s níž Salvini v politickém boji chytře hrál, byl boj s nelegální migrací. V době vrcholící migrační krize byla Itálie skutečně jedním z hlavních příjemců především afrických běženců a v řadě regionů, zejména na italském jihu, to působilo potíže. Salvini z pozice ministra vnitra vyhlásil imigraci nulovou toleranci a snažil se zamezit tomu, aby se jak plavidla uprchlíků, tak lodě humanitárních organizací převážející běžence mohly dostat k italské pevnině.

Velkou mediální pozornost vyvolal srpnový případ lodě Diciotti, která sice zakotvila v sicilské Katánii, ale italské úřady na Salviniho pokyn několik dní odmítaly vpustit převážně eritrejské uprchlíky na pevninu. Svolení s vyloděním přišlo teprve poté, co si běžence slíbily „rozebrat“katolická církev a několik unijních států.

Salviniho popularitu paradoxně zvýšil „problém“, který ve skutečnosti již žádným velkým problémem není. Loni dorazilo do Itálie pouze 23 tisíc uprchlíků, což je jen asi pětina ve srovnání s rokem předchozím. Téma migrace přesto v italské politice stále rezonuje, což lakonicky shrnul Raffaele Marchetti, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě LUISS v Římě: „V Itálii to teď chodí tak: ukažte voličům – nebo to alespoň předstírejte – že se staráte o migraci, a získáte politické body.“

Roztržka s Evropou

Za vlády stávajícího kabinetu se zhoršily jak vztahy Itálie s Evropskou unií, tak i s některými členskými státy. Šlo mimo jiné o ekonomiku: návrh italského rozpočtu na rok 2019, který vycházel z předvolebních slibů Ligy a M5S a který si vysloužil přízvisko „lidový“, byl totiž nejprve Evropskou komisí odmítnut jako příliš rozhazovačný a kabinet jej musel přepracovat. Toho se italské populistické strany snažily využít k výpadům vůči EU a zaznívaly termíny jako „bruselský kolonialismus“či „ničení italského státu“.

K fiskální opatrnosti je přitom řada důvodů. Italský stát je v poměru k hrubému domácímu produktu druhý nejzadluženější v Evropě – jeho závazky dosahují výše 131 procent ročního HDP – a některé nově nastavené rozpočtové parametry hrozí státní pokladnu dále enormně zatížit. Patří mezi ně i hnutím M5S prosazený takzvaný občanský příjem pro nejchudší vrstvy obyvatel. Žádosti o tuto sociální dávku ve výši 780 eur (asi 20 tisíc korun) měsíčně začnou úřady přijímat již tento týden.

Italské hospodářské výsledky jsou v poslední době velmi špatné: ekonomika země se ve třetím i čtvrtém čtvrtletí propadla a Itálie se tím technicky nachází v recesi. Rozpočet je ovšem postaven na nereálném ročním růstu o 1,5 procenta, což vzbuzuje obavu z dalšího prohloubení schodku a zdražení obsluhy státního dluhu.

Navzdory objektivním hospodářským obtížím zůstává politická opozice, v současnosti reprezentovaná zejména Demokratickou stranou, v hlubokém útlumu. Volba nového vedení PD o minulém víkendu vynesla do čela strany Nicolu Zingarettiho, prezidenta regionu Lazio. Zingaretti zastává v rámci PD ostře levicové postoje a řada analytiků jej přirovnává k šéfovi britských labouristů Jeremymu Corbynovi. Zda se mu ovšem podaří vrátit Demokratickou stranu zpět do mainstreamu italské politiky, zůstává otázkou.

Za mandátu nové vlády se zhoršily vztahy Itálie s EU; šlo mimo jiné o rozpočet, který Brusel vyhodnotil jako příliš utrácivý