Víc Slovenska, víc Evropy
Slovenská literatura to v Česku nemá lehké. A to i navzdory tomu, že je blízká, dostupná a slovenské knihy tu vycházejí v češtině
Slovenská literatura v Čechách? Koho z posledních deseti patnácti let známe, jaké knihy jsme četli? Asi Petera Pišťanka (1960–2015), proslaveného zfilmovanou verzí Rivers of Babylon, syrovým portrétem divokého kapitalismu na Slovensku devadesátých let (v češtině má Pišťanek celkem pět knih). Asi mediálně zdatného kyberpunkera Michala Hvoreckého (1976), který se naposledy přihlásil novelou Troll (2018), napsanou, jak titul napovídá, na vyloženě aktuální a provokativní téma (v češtině má o knihu víc než Pišťanek).
Ti náročnější pak možná zavadili ještě o Rudolfa Slobodu (1938–1995), třeba i proto, že jeho temné prózy, jako Láska (2005), Krev (2013) a Podzim (2018), našly kongeniálního tlumočníka do češtiny v slavném divadelním režisérovi J. A. Pitínském. A dál? Slyšeli jste někdy jména jako Balla, Dobrakovová, Karika, Kompaníková, Krajňak, Krištúfek, Lavrík, Majling, Olovrant, Vadas nebo Vilikovský?
Role mladšího bratra
Slovenská literatura v Česku rezonuje daleko míň, než by si svými kvalitami zasloužila. Jako by Slovensko hrálo pořád roli mladšího bratra, který by měl vzhlížet k tomu staršímu a moc nevyčnívat, radši se učit. Jenže situace je v reálu jiná, možná rovnou opačná: „V současné slovenské literatuře jsou cítit mnohem víc aluze na aktuální proudy evropské literatury, než je tomu u literatury české,“říká Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny, které věnuje slovenské literatuře v posledních letech soustavnou pozornost. „Obecně se mi zdá,“pokračuje, „že pokusy o společenskou reflexi jsou na Slovensku častější, a to nejen při výletech do minulosti, ale také v odrazech dnešních témat.“
A dodává: „A pak jsou tu počty: od devadesátých let byl na Slovensku mnohem větší přírůstek debutantů, nových jmen. Zatímco u nás se ve velkém tiskli zakázaní autoři, Slováci možný nedostatek šuplíkových rukopisů nahradili novou produkcí. A dnes je to cítit: střední generace, generace nastupujících klasiků, je nejen početnější, ale formálně i tematicky pestřejší než u nás.“
Kniha a mlýny
Co tedy číst, kde hledat? Tón udalo zlínské nakladatelství Kniha Zlín, které funguje od roku 2004. Tady vyšla jednak antologie s povedeným názvem Rytíři textových polí (2005), která představila novou slovenskou poezii říznutou postmodernou – jednak pěkná řádka titulů současných slovenských prozaiků, vesměs v překladu pilného promotéra „slovenské věci“u nás Miroslava Zelinského. Například Pišťankova Muzika
(2008), zřejmě nejlepší jeho knížka, soubor tří drobných próz, laděných vzpomínkově, vtahujících do současnosti autorovo dospívání v Devínské Nové Vsi sedmdesátých a osmdesátých let; anebo tituly Pavla Vilikovského (Kouzelný papoušek a jiné kýče, 2007), Bally (Naživu, 2008), Máriuse Kopcsaye (Ztracené roky, 2008) a zmíněného Hvoreckého (Silný pocit čistoty, 2006, a Smrt na Dunaji, 2013). V posledních letech – hlavně poté, co Knihu Zlín pohltil gigantický Albatros – ovšem slovenská literatura z menu nakladatelství zmizela.
Slovenskou literaturu pěstuje čas od času taky pražský Labyrint. Tady vyšla v roce 2005 čítanka 14 ostrých věnovaná nové slovenské próze (k mání jsou tu autorské příspěvky mimo jiné od Hvoreckého a Pišťanka). Tady dali šanci mimořádně povedené knížce pro děti, potažmo pro mládež, napsané opět na aktuální, tentokrát uprchlické téma (Marek Vadas: Na útěku, 2017), stejně jako albu nekorektního černého humoru v černobílém komiksu (Daniel Majling: Rudo, 2015) anebo postmoderní mystifikaci (D. Majling: Ruzká klazika, 2018).
A dál: v Argu otevřeli dveře zábavnému, hororově vyladěnému braku Jozefa Kariky (Trhlina, 2017), komiksáři jedoucímu na vlně vědecké fantastiky Mikuláši Podprockému (Divočina I, II, 2013, 2017) anebo čerstvě vylíhnuté novele z dílny jistého Svetozára Olovranta, která dokazuje, že „rozkoš z textu“rozhodně nezemřela s Rolandem Barthesem (Juraj Jánošík proti Dračímu řádu, 2019). Za zmínku stojí ještě minimálně Slovart, nakladatelství, které funguje jak v Čechách, tak na Slovensku a které vydalo mimo jiné poslední Pišťankovu prózu Rukojmí (2014) – nebo Lipnik, kde vyšel monumentální psychologický horor v komiksovém balení Oskar Ed: Můj největší sen (2016) autora Branka Jelinka.
Hlavně sebe
Nejpilnější jsou ale v posledních letech zmíněné Větrné mlýny. Od roku 2012 provozují edici s motivujícím názvem Česi, čítajte,
v níž vyšlo doposavad třináct svazků; naposledy Slobodův Podzim a povídkový cyklus Ivany Dobrakovové Toxo (2018). Nejznámějšími tituly z řady jsou pak nejspíš Pátá loď Moniky Kompaníkové (2012), předloni zfilmovaná novela o dvou dospívajících dětech, které do chatové osady kdesi na kraji velkoměsta unesou dvě mimina a hrají si s nimi na rodinu, a Příběh opravdického člověka (2014), v němž Pavel Vilikovský svádí (ovšemže vítězný) polemický souboj s textem klasika ruské propagandy Borise Polevého. Mlýny ale vydávají Slováky i mimo řečenou řadu: ve spolupráci s agilním slovenským nakladatelem Kolomanem Bagalou poslali na zdejší knihkupecké pulty v posledních měsících loňského roku tituly Petera Balka (Tenkrát v Lošonci), Bally (Velká láska),
Zusky Kepplové (Buchty švabachem) a Stanislava Rakúse (Nenapsaný román).
Co stojí na Slovácích z Mlýnů za zmínku, jsou i překladatelé: častokrát prvotřídní čeští spisovatelé. „Není to pravidlem,“říká Petr Minařík, „ale je fakt, že námi oslovení spisovatelé se překladů chopili rádi, těšilo je to. Kongeniální jsou překlady J. A. Pitínského, dále spolupracujeme třeba s Kateřinou Tučkovou, která pro nás dokončila překlad románu Veroniky Šikulové, v minulosti to byla například Petra Hůlová, která přeložila Dům hluchého Petra Krištúfka.“
A proč vůbec tlumočit slovenštinu do češtiny, když Slováci si s češtinou bez problémů rozumějí? „Protože Češi jsou pověstní ignoranti, kteří slovensky nečtou,“dodává Minařík. „Je to paradox, ale ani čeští intelektuálové slovenskou literaturu příliš neznají, i když to mohou mít od pramene, prakticky zdarma a bez větší námahy. Prostě máme rádi hlavně sebe.“Co dodat? Co jiného než: Česi, čítajte! Je co.
Autor je literární a výtvarný kritik