Stercus suum bene olet
Používat latinské citáty v těle textu bývalo v literatuře běžné, dnes už se i z odborných článků přesouvají do poznámek pod čarou. Snad jedinou výjimkou hodnou tolerance je případ výroků, kdy se do mrtvého jazyka učenců halí nějaká sprosťárna. Jako zde v případě výroku „Vlastní hovno nesmrdí.“
Toto rčení pochází už od holandského humanisty Erasma Rotterdamského, ale najít ho můžeme i v díle francouzského esejisty Michela de Montaigne. Dnes ho často zmiňuje především francouzský filozof vědy Michel Serres. Už v 80. letech ho zaujal fakt, že téma globální změny klimatu představuje pro vědu radikální zlom. Fakticky už totiž dějiny a příroda nestojí proti sobě, ale příroda se stává součástí dějin a naopak. Dosud přitom platilo vědecké paradigma, že dějinami se zabývají humanitní vědy a přírodou vědy exaktní. A zatímco nástrojem humanistů mělo být hledání pravdy, vědci se museli přísně držet své metody.
Jenže mezi vědou a přírodou zeje čím dál větší propast. Právě vědecký pokrok totiž přispívá ke strašlivému znečištění země, které už začíná dostávat globální rozměr. Od doby, kdy racionalista René Descartes vyhlásil člověka za pána a vlastníka přírody, ji věda a technika především zaneřádily odpadky a otrávily emisemi. Tato potřeba znečišťovat přírodu má přitom své prvotní záměry a hlubší motivaci. Serres provokativně tvrdí, že jako si některá zvířata močí značkují své teritorium, tak stejně postupuje i člověk. Znečištění je pro něj způsob hromadění majetku.
Jeho teze zní, že původ majetku je totiž sterkorální, tedy výkalový. První pozemek si přivlastnil ten, kdo se na něj vykálel. Trochu jako když u oběda koluje mísa se salátem a já do ní plivnu. Od té chvíle už patří jenom mně. Její obsah je pro ostatní znečištěný, nikoli však pro mě.
To, co je tedy čisté a neoznačené, nepatří nikomu. Vlastní je to, co je čisté jenom pro mě, ale ostatním smrdí. Hotelový pokoj je čistý pro každého. Jakmile je jeho postel zválená a pod ní leží použité ponožky, už někomu dočasně patří. „Zaneřáděný svět takto vyjevuje značku lidstva, značku svých vládců, špinavou známku jejich práva a jejich vlastnictví,“tvrdí Serres v knize Přírodní smlouva.
A za pravdu mu dávají i sny. Na nevědomé rovině jsou výkaly podle zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda vždy formou měny. Jeho teorie psychosexuálního vývoje učí, že v anální fázi se zdroj uspokojení u dítěte přesouvá z úst na anus. Při zadržování a vylučování exkrementů dítě získává uspokojení. Exkrementy přitom chápe jako část sebe sama, kterou dává rodičům jako dárek či cennost. Rozlišuje lidi na ty, které jimi obdarovává, a na všechny ostatní. Odtud pramení toto jejich nevědomé spojení.
Tedy: peníze jsou hovna, jež nesmrdí.
Michel Serres provokativně tvrdí, že jako si některá zvířata močí značkují své teritorium, stejně postupuje i člověk. Znečištění je pro něj způsob hromadění majetku. Pro ostatní je znečištěný, nikoli však pro mě.